taky?“ nabídl jí Wayne, zatímco si kolem nosních dírek mazal krém s eukalyptovým aroma. Pomáhalo to přebít ten příšerný zápach, který zanedlouho ještě zesílí.
„Ne, díky,“ odmítla Jessie. „I když to není nic příjemného, potřebuju, aby mi při vstupu na místo činu všechny smysly fungovaly naplno. Pokud zablokuju jeden pach, mohlo by mi to zakrýt i jiný, důležitý.“
„No, je to váš žaludek,“ poznamenal Wayne, pokrčil rameny a otevřel dveře.
Jessie svého rozhodnutí téměř okamžitě zalitovala.
KAPITOLA PÁTÁ
Ten puch se málem nedal vydržet. Žena musela být mrtvá přinejmenším dva nebo tři dny. Ležela na posteli bez přikrývky, oděná ve fitness legínách a sportovní podprsence. Její poloha ani pokoj sám o sobě nijak nenaznačovaly, že by tu došlo k fyzickému souboji. Nic neleželo převržené na podlaze. Nic nebylo rozbité. Její oblečení působilo nenarušeně. Na těle neměla žádné viditelné škrábance ani jiná zranění.
To samozřejmě ještě nic nedokazovalo. Jestli se tu odehrálo něco nekalého, měl pachatel spoustu času před odchodem místnost uklidit a dát Taylor trochu do kupy. S tím by jim měly pomoci otisky prstů na různých objektech v pokoji, včetně těla. Na první pohled se ovšem zdálo, že je vše na svém místě.
Jessie přistoupila k posteli, aby si oběť lépe prohlédla. Tým z oddělení soudního lékaře, který se právě chystal mrtvolu zabalit do pytle, zdvořile ustoupil o krok zpět.
Obličej Taylor Jansenové byl zmodralý a opuchlý. Oči měla zavřené. Kdysi ploché břicho, na němž žena očividně tvrdě pracovala, bylo nyní nafouklé – důsledek plynů, které se jí v těle po smrti nahromadily. Jessie dokázala i navzdory jejímu nynějšímu stavu poznat, že byla za života velice krásná.
„Sahal na ni někdo?“ zajímal se Ryan.
„Kromě snímání otisků ne,“ ujistil je Wayne.
„Vypadá, jako by umřela, když dřímala,“ poznamenal Ryan. „Není divu, že se za první příčinu považovala sebevražda. Možná že v těch lahvičkách v kuchyni nejsou jenom vitamíny. Jsem moc zvědavý, co se dozvíme z toxikologické zprávy.“
Jessie se naklonila ještě blíž a spatřila na Taylořině zapěstích a krku vybledlé modřiny. Vzhledem k tomu, jak nabobtnalá a bezbarvá byla nyní její kůže, dalo se jen stěží určit, před jakou dobou k nim přišla. Kdyby Jessie musela hádat, řekla by, že je utržila mnohem dřív než před dvěma dny.
„Okno a vchodové dveře byly otevřené celou dobu?“ vyptávala se Jessie. „Nebo je někdo otevřel až potom, co se našla?“
„Okno prý bylo podle jejího kolegy pootevřené, když sem přišel. Tvrdil, že zaklepal na dveře a pokusil se jimi dostat dovnitř. Jenomže byly zamčené, a tak tam vlezl oknem.“
Jessie přikývla, odvrátila se od Taylořina těla a zamířila k její skříni. Odstrčila posuvné dveře a nakoukla dovnitř. Zdálo se, že tři čtvrtiny jejího šatníku tvoří cvičební úbory a spodní prádlo. Podívala se zpátky na Ryana a strážníka Wayna.
„Rozhodně si musíme promluvit s jejím kolegou,“ prohlásila.
Vin Stacey zkroušeně seděl na zadním sedadle policejního auta zaparkovaného před komplexem.
„Zadrželi jste ho?“ zeptala se Jessie znuděně vyhlížejícího policisty, který stál u auta.
„Ne. Jenom jsme ho požádali, aby nikam nechodil, dokud nepřijdete dolů a nepromluvíte si s ním.“
„Ví, že nemusí čekat v autě? Protože mně to připadá, jako by si myslel, že ho zatýkáte.“
„Úplně jsme mu povahu naší žádosti neupřesnili,“ přiznal policista ostýchavě. „Prostě jsme mu řekli, ať počká v autě na další výslech.“
„Takže on si myslí, že je zadržený?“ ujišťovala se Jessie nevěřícně.
„Já nevím, jaký z toho má dojem, madam. My ho jen požádali.“
Jessie se ohlédla na Ryana, kterého to podle všeho ani zdaleka nepopudilo tak jako ji.
„Tobě to nevadí?“ obořila se na něj.
„Jo,“ přisvědčil. „Nemůžu ovšem popírat, že jsem tuhle taktiku v minulosti taky použil. Je to způsob, jak zařídit, aby někdo zůstal na místě, aniž bys ho musela formálně zadržovat.“
„Ale já myslela, že už není podezřelý,“ protestovala Jessie.
„Všichni jsou podezřelí. Vždyť to znáš.“
„No dobře,“ připustila Jessie. „Jenže on tam mezitím sedí a celý svět kolem něj chodí v domnění, že ho za něco zatkli.“
„To abychom to napravili,“ odvětil Ryan bezvýrazně.
Jessie se na něj zamračila a otevřela zadní dveře vozu.
„Pane Stacey?“ oslovila ho tónem, v němž nebylo ani stopy po předchozím ostří. Místo toho nasadila hlas jako med.
„Ano,“ odpověděl roztřeseně.
„Co kdybyste si vystoupil? Omlouvám se, že jsme vás nechali tak dlouho čekat. Vyšetřovali jsme s kolegou nahoře. Doufali jsme, že bychom vám mohli položit pár doplňujících otázek, jestli vám to nevadí.“
„Já už jsem všem na jejich otázky odpověděl,“ pronesl žalostně. „Nechápu, co jsem udělal špatně.“
„Nic jste špatně neudělal, pane Stacey,“ uklidňovala ho Jessie. „Pojďte, vystupte si. Já jsem Jessie Huntová, forenzní psycholožka u LAPD. Tohle je detektiv Ryan Hernandez. Zahlédla jsem tamhle na rohu kavárnu. Co kdybychom vám koupili šálek kávy a trochu si popovídali? Co říkáte?“
Muž přikývl a pomalu vystoupil z vozidla. Jessie si teprve v tu chvíli uvědomila, jak je obrovský. Když se napřímil, měřil dobrých sto devadesát centimetrů. Vážit musel aspoň sto kilo. Měl na sobě přiléhavé sportovní tričko s dlouhým rukávem, pod nímž se mu zřetelně rýsovaly vypracované břišní svaly. Biceps se mu napínal tak, že by Jessie ani nepřekvapilo, kdyby látku každou chvílí protrhl.
Navzdory jeho impozantní postavě však z jeho držení těla cítila i jakousi jemnost. Když se na něj zadívala pozorněji, všimla si, že má kolem krku těsně připnutý řetízek s duhovým přívěškem. Nehty měl nalakované třpytivě fialovou barvou.
„Předpokládám tedy, že také děláte trenéra v Taylořině posilovně,“ začala Jessie ve snaze trochu odlehčit atmosféru po cestě do kavárny.
Přikývl, ale neodpověděl. Ryan
