style="font-size:15px;"> Na konci slepé uličky se tyčila cihlová zeď, u které postávali v půlkruhu dva strážníci a detektiv v civilním oblečení. Před zdí šlo vidět jakýsi hrbolek. Oběť, předpokládala Kate. Když došla k oněm mužům, představila sebe a agentku DeMarco, načež se opět prokázaly svými průkazy.
„Těší mě,“ pronesl jeden ze strážníků. „Ale abych byl upřímný, moc nechápu, proč se sem FBI snažila za každou cenu někoho dostat.“
„Pane bože,“ zvolal detektiv v civilu. Vypadal tak na čtyřicet a ne zrovna upravený. Měl dlouhé černé vlasy, strniště a brýle, díky nimž si Kate okamžitě vybavila fotky Buddyho Hollyho.
„Tohle už jsme snad řešili,“ řekl detektiv. Podíval se na Kate, protočil oči a spustil: „Jakmile je zločin starší než týden, tak od něj dává newyorská policie ruce pryč. Vůbec jim nejde do hlavy, proč by se chtěl někdo hrabat v osm let starém, nevyřešeném případu. Mimochodem, to já jsem zavolal FBI. Vím, že na ten Nobiliniho případ byla tehdy pěkně nažhavená. Byl to přítel někoho z Kongresu, že?“
„Přesně tak,“ odvětila Kate. „A já tehdy vedla vyšetřování.“
„Aha. Tak to vás rád poznávám. Já jsem detektiv Luke Pritchard. Musím přiznat, že mám trochu slabost pro nevyřešené případy. Tenhle mě zaujal volbou zbraně, jakož i způsobem provedení, které se tváří jako poprava. Při pohledu zblízka můžete vidět odřeniny na čele oběti, jak ji vrah přinutil opřít se o tu cihlovou zeď tady.“ Ukázal rukou na stěnu budovy po jejich pravici, na které byl obrovský cákanec zaschlé krve.
„Můžeme?“ zeptala se Kate.
Oba policisté pokrčili rameny a ustoupili stranou. „Jak je libo,“ prohodil jeden z nich. „Když na tom teď dělá detektiv i FBI, s radostí vám to tu přenecháme.“
„Bavte se,“ dodal druhý policista a oba se vrátili na začátek uličky.
Agentky mezitím začaly s ohledáváním těla. Pritchard ustoupil kousek stranou, aby jim dopřál dostatek prostoru.
„Takže,“ ujala se slova DeMarco, „myslím, že příčina smrti je zřejmá.“
To skutečně byla. Čistý průstřel hlavy, který lemovala spálená a zakrvácená kůže – přesně jako v případě Franka Nobiliniho. Oběť měla na sobě značkové sportovní oblečení, lehkou mikinu na zip a pěkné běžecké kalhoty. Drahé běžecké boty se pyšnily precizně zavázanými tkaničkami a sluchátka od Applu, které měl předtím dotyčný muž v uších, ležela vedle těla, jako by je tam někdo úmyslně položil.
„Známe už totožnost?“ zeptala se Kate.
„Jo,“ odpověděl Pritchard. „Jack Tucker. Podle občanského průkazu, který měl v peněžence, bydlí v Ashtonu. Tak se mi zdá, že by to vážně mohlo mít spojitost s Nobiliniho případem.“
„Vyznáte se v Ashtonu, detektive?“ zeptala se Kate.
„Ani ne. Párkrát jsem tamtudy jel, ale že bych se tam rád vracel… Ta všudypřítomná dokonalost je až odporná.“
Přesně věděla, co tím myslí. Nemohla si pomoct, ale zajímalo ji, jak se asi bude detektiv cítit, až se bude muset vrátit do Ashtonu.
„Kdy bylo tělo objeveno?“ zeptala se DeMarco.
„Dnes odpoledne v šestnáct třicet. Já dorazil na místo činu kolem čtvrt na šest a ihned jsem si dal jedna a jedna dohromady. Musel jsem je přemlouvat, aby nehýbali tělem, dokud nedorazíte. Říkal jsem si, že ho budete chtít vidět tak, jak je.“
„To vás asi museli milovat,“ podotkla Kate.
„No jo, na to jsem zvyklý. Kéž by to byl vtip, ale dost místních policistů mi říká Odložený Případ Pritchard.“
„Každopádně si myslím, že v tomhle případě jste měl pravdu,“ řekla Kate. „I kdyby se nakonec ukázalo, že ty dva případy spolu nijak nesouvisí, pořád tu někde pobíhá vrah tohoto muže. A my ho musíme najít, aby neudeřil znovu.“
„Jo, ale netuším kde začít,“ řekl Pritchard. „Mám tu pár hlasových nahrávek s mými postřehy, pokud byste si je chtěly poslechnout.“
„To by nám mohlo pomoct. Předpokládám, že tým z forenzního už udělal fotky místa činu?“
„Ano. Digitální už patrně budou k dispozici.“
Kate se postavila, ale nespouštěla zrak z bezvládného těla Jacka Tuckera. Hlavu měl nakloněnou doprava, jako by se upřeně díval na sluchátka, která byla opatrně umístěna vedle něj.
„Už jste dali vědět rodině?“ zeptala se DeMarco.
Ne. A trochu se obávám, že to newyorská policie nechá na mně, protože jsem je přinutil, aby nehýbali tělem, potažmo celým případem.“
„V tom případě se toho ráda ujmu,“ řekla Kate. „Čím méně lidí o tom bude vědět, tím lépe.“
„Pokud to tak chcete.“
Kate konečně odhlédla od těla Jacka Tuckera a zadívala se na ústí uličky, kde postával policista, který hlídal pásku, společně se dvěma strážníky, kteří prve stáli u oběti. Podobně zdrcující zprávy už předávala tolikrát, že by to jen stěží spočítala, ale nikdy to pro ni nebylo lehké. Ba naopak, s každým dalším případem se to zdálo být těžší a těžší.
Postupně však zjistila, že v momentě největšího a nejbolestivějšího truchlení nad ztrátou milované osoby si spoustu lidí vybaví celou řadu důležitých detailů.
Kate doufala, že tohle bude přesně ten případ.
A pokud ano, možná jí zatím nic netušící vdova pomůže uzavřít případ, který ji téměř celé poslední desetiletí pronásledoval.
KAPITOLA TŘETÍ
Cesta z Midtownu do Ashtonu trvala pouhých dvacet minut. Místo činu opustily ve 21:20, nicméně doprava páteční noci byla stále v plném proudu. Když se konečně dostaly z toho nejhoršího a najely na dálnici, Kate si všimla, že DeMarco nějak neobvykle mlčí. Seděla na místě spolujezdce a upřeně zírala, jak se kolem ní míhají dominanty města.
„Jsi v pohodě?“ zeptala se Kate.
DeMarco ze sebe vyhrkla odpověď, aniž by se na Kate otočila, takže bylo jasné, že ji od odjezdu z místa činu něco trápilo.
„Vím, že už tohle děláš dlouho a umíš v tom chodit, ale já jsem takovou zprávu sdělovala pozůstalým jen jednou. Bylo to příšerné. Cítila jsem se hrozně. A ty ses taky nejdřív mohla zeptat, než jsi mě do toho navezla.“
„Omlouvám se. To mě vůbec nenapadlo. Ale je to součást naší práce. Nechci, aby to znělo
