obzvlášť muže, se kterými trávil čas a kteří by ho mohli znát z jiné stránky?“
„No, pravdou je, že se choval poněkud dětinsky, když byl v blízkosti svých známých z jachtového klubu, ale pochybuji, že by o něm řekli něco špatného.“
„Znáte jejich jména, abychom si s nimi mohli promluvit?“ zeptala se DeMarco.
„Ano. Měl takovou svou partu… On a tři další muži. Scházeli se v jachtařském klubu, případně v baru, kde koukali na sport. Většinou na fotbal.“
„Nevíte náhodou, zda někdo z nich nemá nějaké nepřátele?“ znovu se zeptala DeMarco. „Byť jen žárlivou exmanželku nebo vzdálené příbuzné?“
„To netuším. Já je moc neznala a…“
Náhle ji přerušil zvuk pronikavého nářku ze spodního patra. Missy se podívala směrem ke dveřím ložnice pohledem, který Kate lámal srdce.
„To je Dylan, naše prostřední dítě. On si byl s otcem tak…“
Znovu se odmlčela. Rty se jí třásly, jak se ze všech sil snažila nepropadat pláči.
„To je v pořádku, paní Tuckerová,“ uklidňovala ji DeMarco. „Běžte za svými dětmi. Pro začátek toho máme celkem dost.“
Missy vyletěla z postele a s pláčem utíkala ke dveřím. DeMarco ji pomalu následovala a cestou se ještě naštvaně ohlédla za Kate. Ta zůstala v ložnici o něco déle, neboť se snažila vstřebat emoce z předchozích minut. Ne, na tuhle část práce si člověk nikdy nezvykne. A nejhorší na tom bylo, že získaly jen minimum informací.
Když nakonec zamířila zpět k chodbě, plně chápala rozhořčení agentky DeMarco. K čertu, vždyť i ona sama byla na sebe naštvaná.
Kate sešla dolů ze schodů a pokračovala k vchodovým dveřím. Viděla, jak DeMarco nastupuje do auta a utírá si slzy z očí. Jemně za sebou zabouchla dveře, zatímco se z domu ozýval nářek truchlící rodiny Tuckerových, který umocňoval dojem z celého případu, jenž se zdál být předem ztracený.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Následující den kolem deváté hodiny ranní se po Ashtonu začala šířit zpráva o smrti Jacka Tuckera. Kate a DeMarco tak měly o starost méně při kontaktování Jackovo přátel – těch, jejichž jména jim včera nadiktovala Missy. Nejenže už věděli, co se stalo, ba dokonce přicházeli s nápady, jak pomoct Missy a jejím dětem v této nelehké situaci.
Stačilo pár rychlých telefonátů, aby si Kate s DeMarco domluvily schůzku se třemi Jackovými přáteli z jachtového klubu. Byla sobota, takže na parkovišti se již začínala srocovat auta, byť bylo teprve devět hodin ráno. Klub se nacházel na okraji průlivu Long Island Sound a Kate na první pohled uhranul překrásný výhled na celou jeho délku, který malinko kazily všechny ty nablýskané plachetnice kolem.
Samotným sídlem klubu byla dvoupodlažní budova, jejíž styl připomínal mix koloniální a moderní architektury, aby ladila s okolním prostředím. U hlavního vchodu Kate pozdravil neznámý muž. Byl oděn do knoflíkové košile a khaki zelených kalhot, což je v jachtařském klubu, jako je tento, patrně bráno jako víkendové ležérní oblečení.
„Vy budete agentka Wise, že ano?“ zeptal se muž.
„Přesně tak. A toto je má kolegyně, agentka DeMarco.“
DeMarco jen přikývla a bylo na ní znát, že ji ten vztek z předešlého dne ještě nepustil. Když se večer rozešly do svých pokojů na hotelu, neřekla už DeMarco ani slovo. Ráno u snídaně pak utrousila jen „dobré ráno“, a od té doby mlčela.
„Já jsem James Cortez,“ řekl muž. „Ráno jsme spolu telefonovali. Ostatní už čekají s kávou na verandě.“
Vedl je přes budovu, jejíž vysoké stropy a útulné prostředí byly naprosto okouzlující. Kate v duchu přemítala nad tím, kolik tu asi tak stojí roční členství. Zcela mimo její platové možnosti, to je jasné. A překrásný výhled z verandy na průliv Long Island Sound ji v tom jen utvrdil. Před verandou se rozprostírala vodní hladina, za níž se rýsovaly obrysy velkoměsta. Zkrátka fascinující podívaná.
U malého dřevěného stolku, na kterém leželo pečivo se zákusky a konvice kávy, seděli další dva muži. Oba se zdvořile postavili, aby agentky přivítali. Jeden z nich vypadal nezvykle mladě, rozhodně ne na víc než na třicet, zatímco James Cortez a ten třetí muž byli zcela jistě čtyřicátníci.
„Duncan Ertz,“ řekl mladík a natáhl ruku.
Kate a DeMarco si s každým potřásly rukou a představily se. Starší z mužů se jmenoval Paul Wickers, čerstvě vysloužilý makléř, který byl více než ochotný povyprávět agentkám o svém zaměstnání, neboť se o něm zmínil hned ve druhé větě.
Kate a DeMarco se posadily ke stolu. Kate sáhla po prázdném šálku a nalila si kávu, kterou dochutila cukrem a smetanou, jež ležely vedle talíře s pečivem.
„Člověku se ani nechce pomyslet na utrpení, kterým teď Missy a její děti prochází,“ řekl Duncan, ukusovav ze sladkého koláče.
Kate si vybavila trauma včerejšího večera a náhle pocítila nutkání tu nebohou ženu zkontrolovat. Podívala se na protější stranu stolu, kde seděla agentka DeMarco, a přemýšlela, zda to cítí stejně. S odstupem času si Kate uvědomovala, že DeMarco nejspíš jednala podrážděně kvůli něčemu, čím si v minulosti prošla – něčemu, přes co se ještě úplně nepřenesla.
„Tak, pánové,“ spustila Kate, "Missy o vás mluvila jako o Jackových nejbližších, tedy kromě rodiny. Doufala jsem, že byste mi mohli říct, jaký byl mimo domov a pracovní prostředí.“
„A to je právě ono,“ řekl James Cortez. „Pokud vím, tak Jack byl vždycky sám sebou, ať už byl kdekoliv. Upřímný a laskavý člověk, který by se pro druhé rozdal. A pokud se mě ptáte na jeho chyby, tak snad jen to, že byl až příliš zahleděný do své práce.“
„Byl to takový vtipálek,“ řekl Duncan. „Ty vtipy sice nebyly vždycky k smíchu, ale strašně rád je vyprávěl.“
„To je fakt,“ dodal Paul.
„A co nějaká tajemství, nesvěřoval se vám?“ zeptala se DeMarco. „Neměl třeba poměr?“
„Chraň bůh,“ vyhrkl Paul. „Jack Tucker byl až po uši zamilovaný do své ženy. Dovolím si tvrdit, že byl šťastný ve všech aspektech svého života. S manželkou, dětmi, prací, kamarády…“
„Proto to vůbec nedává smysl,“ řekl James. „Totiž, se vším respektem k Jackovi, z vnějšího pohledu to byl naprosto obyčejný chlápek. Skoro až nudný.“
„Nevíte, zda se znal s obětí vraždy, která se odehrála před osmi lety?“ zeptala se Kate. „Muž jménem Frank Nobilini, jenž také pocházel z Ashtonu a byl zavražděn v New Yorku.“
„Frank
