dům bez zjevné stopy, ale za to jimi pěkně otřásl názor Olivie Tuckerové na Missy.
„Myslíš, že by na tom mohlo být něco pravdy?“ zeptala se DeMarco. Konečně to vypadalo, že ji opustila špatná nálada, a mohl za to tenhle případ.
„V tuhle chvíli si myslím, že jen hledá odpovědi, ale něčemu z toho jistě věří. Řekla bych, že si v hlavě poskládala kousky strachu, které se v ní za ta léta nahromadily, a teď je akorát zveličuje, aby měla koho obvinit a na koho si vybít zlost.“
DeMarco přikývla hlavou a obě dvě nasedly do auta. „Ať už to mělo znamenat cokoliv, bylo to pěkně hnusné.“
„Ale myslím si, že u ní můžeme vyloučit nějaké falešné divadýlko. Asi bychom se teď měly zaměřit na Missy a dát na ni pozor. Můžeme uvědomit místní policii, aby věděli, jak je Olivie zaujatá.“
„A co pak?“
„Pak si spolu sedneme. Třeba u sklenky vína v hotelu.“
Znělo to jako dobrý nápad, ale Kate musela myslet na Missy Tuckerovou a na to, jak se jí ze dne na den proměnil rodinný život v bohapustou prázdnotu. Kate měla stále v živé paměti, jaké to je přijít o milovaného manžela, muže, který vás zná jako knihu, kterou četl už milionkrát. Takové utrpení se nedá popsat slovy, jako by zemřel kus vás.
Jak si tak mířila do hotelu, ty staré pocity v ní vyvolaly obrovskou motivaci vyřešit tenhle případ. Zahrabala v paměti po detailech z původní vraždy, až na začátek Nobiliniho případu.
Snažila se vzpomenout si na jméno – jméno, které sice dobře znala, ale které zapadlo někam na dno její paměti. Dnes časně z rána jí ho něco připomnělo, když mluvily s Jackovými přáteli v jachtařském klubu.
Cass Nobiliniová.
Víš, že tam jsou odpovědi, pomyslela si Kate.
Mohly by být. A jestli bude třeba, půjde je tam hledat.
I když doufala, že to zvládne i bez toho. Doufala, že už se s Cass Nobiliniovou nikdy v životě nesetká. Ale bylo jí jasné, že to nejspíš nevyjde – a čím dříve tak učiní, tím lépe.
KAPITOLA ŠESTÁ
Do hotelového baru dorazily zrovna v době večeří, takže se kolem začínaly shlukovat davy hladových strávníků. Ačkoliv vinný lístek vypadal slibně, Kate se mnohem víc těšila na objednaný burger. Často se jí stává, že když pracuje na případu, tak zapomíná na oběd, takže ke konci dne je pak úplně vyhládlá. Jakmile se její zuby poprvé zakously do šťavnatého burgeru, všimla si, jak se na ni DeMarco usmívá. Byl to její první opravdový úsměv za celý den.
„Co je?“ zamumlala Kate s plnou pusou.
„Nic,“ odpověděla DeMarco, uždibujíc ze salátu s grilovaným kuřetem. „Jen je uklidňující dívat se na ženu tvých rozměrů a tvého věku, jak takhle jí.“
Kate spolkla sousto a pokývala hlavou. „Byla jsem holt obdařena dokonalým metabolismem.“
„Ach, ty jedna potvoro.“
„Je fajn moci jíst bez výčitek.“
Následovala chvilka ticha, kterou přerušil až výbuch smíchu obou agentek nad předešlou slovní výměnou. Bylo příjemné uvolnit se v blízkosti agentky DeMarco po tak náročném dni. A DeMarco to očividně cítila stejně, neboť smočila rty ve sklence vína a řekla, „Promiň, že jsem byla celý den tak protivná. Ale sdělovat příbuzným takovéhle zprávy… to je příšerné. Chápu, že je to těžké pro všechny, ale pro mě obzvlášť. V minulosti jsem si prošla něčím, co mě dost poznamenalo. Myslela jsem, že už je to za mnou, ale evidentně ne.“
„Co se stalo?“
DeMarco se na chvíli odmlčela. Patrně zvažovala, zda se chce do takového vyprávění vůbec pouštět. Nakonec se do něj pustila, jen si předtím ještě pořádně lokla vína. Povzdechla si a spustila.
„Že jsem na holky, jsem zjistila ve čtrnácti letech. První přítelkyni jsem měla v šestnácti. Když mi bylo sedmnáct, rozhodly jsme se s přítelkyní Rose – které tehdy bylo devatenáct – že s tím vyjdeme na povrch. Obě jsme to do té doby držely v tajnosti, zvlášť před našimi rodiči. A teď to mělo přijít – povíme jim tu velkou novinu. Plánovaly jsme, že se sejdeme u ní doma, abychom to nejdříve řekly jejím rodičům. Asi bych měla dodat, že si celou tu dobu mysleli, že Rose a já jsme jen velmi dobré kamarádky. Všechen čas jsme trávily buď u nich, nebo u nás doma. A jak tak sedím na gauči jejích rodičů, zazvoní mi telefon. Policie… řekli mi, že Rose měla autonehodu a že na místě zemřela. Zavolali raději mně než jejím rodičům, protože viděli, že většina hovorů v historii telefonu byla spojena s mým jménem.
„Tak jsem se tam na místě rozbrečela, a její rodiče vůbec nechápali, co se to k čertu děje – proč se z ničeho nic válím v slzách na podlaze. A byla jsem to já, kdo jim to musel říct. Já jsem musela sdělit jejím rodičům, co mi ten strážník řekl.“ Tady se DeMarco na chvíli odmlčela, šťouchla vidličkou do salátu a dodala, „byl to ten nejhorší moment v mém životě.“
Kate se teď nemohla na DeMarco ani podívat; celý ten příběh vyprávěla naprosto bez emocí, jen recitovala sled událostí jako robot. Přesto bylo jasné, proč se včera DeMarco chovala tak, jak se chovala, když se Kate dobrovolně nabídla, že půjdou společně říct Missy Tuckerové o smrti jejího muže.
„Víš, že kdybych o tom byť jen tušila, tak bych nás do toho nikdy nenavezla,“ řekla Kate.
„Já vím. A věděla jsem to už předtím. Ale ty emoce mi nějak zatemnily rozum. Upřímně řečeno, asi jsem se v tom potřebovala trochu vymáchat. Mrzí mě, že jsi to schytala z první ruky.“
„Tím se vůbec netrap,“ odpověděla Kate.
„Dělala jsi to už hodněkrát? Myslím to sdělování špatných zpráv.“
„To si piš. A nikdy to není jednoduché. Časem je pak snazší přenést se přes to, ale ten moment, kdy jim to řekneš, je pokaždé zdrcující.“
U stolu znovu zavládlo ticho. Mezitím jim číšník dolil víno a Kate pokračovala ve zdolávání svého burgeru.
„Tak jak se má tvůj muž?“ zeptala se DeMarco. „Allen, že?“
„Jo, má se dobře. Pomalu si začíná dělat starosti s tím, že ještě pořád pracuji pro FBI, bojí se o mě. Byl by mnohem radši, kdybych dělala jen v kanceláři. Nebo šla do důchodu.“
„Tak to mezi vámi vypadá vážně, co?“
„Vypadá to tak. A část mého já je z toho nadšená. Ale přesto ve mně trochu hlodá pocit, že by to byla jen ztráta času. Oběma nám už táhne na šedesát. A v tomhle věku začínat nový vztah je… nevím, docela divné.“ Kate věděla, že pokud to včas nezarazí, DeMarco se
