zeptal se Paul.
„Na takové závěry je ještě brzy,“ odpověděla Kate. „Ale vzhledem k povaze obou vražd to nemůžeme vyloučit.“
„Neznáte náhodou někdo jména Jackových spolupracovníků?“ zeptala se DeMarco.
„Nad ním stáli jen dva lidi,“ řekl Paul. „Jedním z nich je chlápek jménem Luca. Žije ve Švýcarsku a jezdí sem tak třikrát, čtyřikrát do roka. Ten druhý je místní, jmenuje se Daiju Hiroto. Jsem si celkem jistý, že má na starost newyorské pobočky firmy Adler a Johnson.“
„Jak říkával Jack,“ ujal se slova Duncan, „Daiju v podstatě žije prací.“
„Musel Jack pracovat o víkendech?“ zeptala se Kate.
„Sem tam,“ odpověděl James. „I když poslední dobou docela často. Mají rozdělaný nějaký velký kontrakt na pomoc společnosti, která se zabývá vyřazováním jaderných zařízení z provozu. Když jsem s Jackem mluvil naposledy, tak mi říkal, že jestli to zvládnou dotáhnout do konce ve smluveném termínu, mohl by z toho kápnout pořádný balík.“
„Vsadil bych se, že drtivou většinu lidí z té jejich party najdete dneska ve firmě,“ řekl Paul. „Ti by vám mohli říct víc.“
DeMarco posunula Jamesi Cortezovi svou vizitku, načež se obsloužila třešňovým koláčkem z talířku před nimi. „Pokud si v průběhu následujících dnů ještě na něco vzpomenete, zavolejte prosím na tohle číslo.“
„A ocenily bychom, kdybyste se o té spojitosti s předešlým případem nikde nezmiňovali,“ dodala Kate. „To by nám tak scházelo, aby lidi v Ashtonu začali vyšilovat.“
Paul uznale přikývl, neboť vycítil, že poslední věta byla mířena především na něj.
„Děkujeme, pánové,“ řekla Kate na závěr.
Naposledy upila ze své kávy a opustila snídaňový dýchánek. Cestou zpět ji zaujala plachetnice, která právě vyplouvala z průlivu a škubala přitom sebou ze strany na stranu, jako by se už nemohla dočkat víkendové projížďky.
„Seženu adresu pobočky Adler a Johnson, kde Jack Tucker pracoval,“ řekla DeMarco a vyndala telefon. Její hlas byl stále chladný a odtažitý.
Budeme si to muset vyříkat, jinak to skončí zle, říkala si v duchu Kate. Má sice svoji hlavu, ale jestli ji budu muset usměrnit, udělám to stůj co stůj.
Kanceláře firmy Adler a Johnson se nacházely v jedné z honosnějších výškových budov na Manhattanu. Sídlily v prvním a ve druhém patře budovy, společně s právnickou firmou, mobilním vývojářem a malou literární agenturou. Jak se nakonec ukázalo, Paul Wickers měl pravdu; většina lidí, se kterými Jack Tucker pracoval, dnes byla v práci. Pracoviště bylo nasáklé vůní silné kávy, a ačkoliv bylo všech osm pracovníků evidentně zaneprázdněno, nešlo si nevšimnout jisté pochmurné nálady, která tu panovala.
Daiju Hiroto se s agentkami okamžitě přivítal a zavedl je do své rozlehlé kanceláře. Vypadal absolutně strhaně – částečně nejspíš kvůli obavám, aby tu obří zakázku dodělali včas, ale také kvůli smrti svého spolupracovníka a přítele.
„Vím to od dnešního rána,“ pronesl Hiroto sedíc za velikým stolem. „Přišel jsem do práce na šestou hodinu a jedna z našich pracovnic – Katie Mayerová – nám to sdělila. Bylo nás u toho celkem patnáct lidí, tak jsem všem nabídl, že si klidně mohou vzít přes víkend volno. Šest z nich se rozhodlo, že tak učiní, aby uctili jeho památku.“
„Kdyby tomu ostatní nepřihlíželi, udělal byste to samé?“ zeptala se Kate.
„Ne. Zní to asi sobecky, ale ta práce nepočká. Zbývají nám už jen dva týdny a jsme trochu ve skluzu. Víc jak padesát lidí může přijít o práci, jestli to nezvládneme.“
„Kdo si myslíte, že tu znal Jacka nejlépe?“ zeptala se Kate.
„Nejspíš já. Za posledních zhruba deset let jsme spolu úzce spolupracovali na několika velkých zakázkách. Procestovali jsme společně celý svět a mnohdy jsme trávili dlouhé večery pracovními schůzkami, o kterých zbytek týmu vůbec netušil.“
„Ale říkal jste, že se o jeho smrti dozvěděl jako první někdo jiný?“ zeptala se DeMarco.
„Ano, Katie. Bydlí v Ashtonu a přátelí se s Jackovou ženou.“
Kate cítila nutkání nadhodit, jak je od Hirota neuctivé, že to tu dnes neodpískal, aby mohli on i jeho kolegové v klidu truchlit nad ztrátou svého přítele a kolegy. Přesto se neodvážila soudit jeho motivy, neboť sama dobře znala vnitřní démony, kteří ženou workoholiky daleko za hranice běžného chování.
„Řekl byste, že měl Jack nějaká tajemství?“ zeptala se DeMarco.
„O žádném nevím. A pokud nějaké přece jen měl, očividně nejsem ten, komu by se chtěl svěřit. Ale jen tak mezi námi, upřímně pochybuji, že by Jack vedl nějaký tajný život. Byl to slušný a čestný člověk, víte? Dobrý chlap. S dobrým vychováním.“
„Takže nevíte, proč by ho někdo mohl chtít zabít?“ zeptala se Kate.
„Ne. Přijde mi to šílené.“ Na chvíli se zahleděl skrz skleněné zdi kanceláře, kde pracoval zbytek jeho týmu. „A stalo se to tady ve městě?“ zeptal se.
„Ano. Nesnažil jste se mu dovolat, když jste si všiml, že tu není?“
„To víte, že snažil. Dokonce několikrát. Ale někdy kolem poledne jsem to vzdal. Jack byl velmi chytrý člověk a dříč. Pokud si tedy potřeboval na pár hodin orazit – což se čas od času stávalo – dopřál jsem mu klid.“
„Pane Hiroto, vadilo by vám, kdybychom si popovídali i s ostatními zaměstnanci?“ zeptala se Kate a kývala při tom hlavou směrem k prosklené zdi.
„Beze všeho. Jen si poslužte.“
„A mohl byste nám sehnat kontakty na ty, kteří se rozhodli odejít?“ zeptala se DeMarco.
„Ovšem.“
Poté se obě agentky vrátily do místnosti plné kancelářských kójí, velkých stolů a vůně kvalitní kávy. Už předem však Kate cítila, že z ostatních zaměstnanců nic nového nedostanou. Když alespoň dva lidé o někom řeknou, že je to prostý a jednotvárný člověk, tak je to obvykle pravda.
Během čtvrt hodiny zvládly promluvit se všemi osmi zaměstnanci, kteří se momentálně nacházeli v kanceláři. Katin úsudek byl správný; všichni popsali Jacka jako milého a laskavého člověka s bezkonfliktní povahou. A podruhé během jednoho rána někdo nazval Jacka Tuckera nudným – leč v dobrém slova smyslu.
Kate se náhle v hlavě vyrojila nějaká vzpomínka nebo rčení, které někde během svého života zaslechla. Něco o tom, jak si má člověk dávat pozor na znuděnou manželku
