Dát věci tam, kde mají být.
MATKA: Ba ne. Dát věci tam, kde jim je dobře; ale tomu vy nerozumíte. Tak alou, dvojčata, jděte mi odtud!
KORNEL: Pojď si do zahrady střelit z té pušky, Petře!
PETR: Tak dobře. Kdo na sto kroků trefí láhev, ne?
MATKA: Jen když můžete něco rozbít!
KORNEL: Toni, ty nepůjdeš? (Bere ze stojanu pušku, kterou prve přinesl.)
MATKA: Ne, Toni nemá rád vaše střílení, viď, Toni?
PETR: Já vím. Toni se bojí.
MATKA: Nebojí. Vy mu nerozumíte. Je jiný než vy, to je to celé.
KORNEL: My jsme každý jiný, maminko.
MATKA: Míň, než si myslíte. A jděte už, vy velcí uličníci!
KORNEL (políbí ji na tvář): Už se nezlobíš?
PETR (políbí ji na druhou tvář): Kdepak maminka! Ta už je na to zvyklá.
MATKA: Nevíte, kde je Jiří?
KORNEL: Nu, kde by byl! Nevíš, Toni?
TONI: Prý… prý má nějakou schůzku.
MATKA: S kým?
PETR: To víš, mami. Asi s nějakou krásnou neznámou.
(Oba bratři se navzájem vyžďuchají ze dveří.)
MATKA: A co tys tu měl co dělat, Toni?
TONI: Nic. Jen… jenom jsem tady četl.
MATKA: Z tatínkových knížek?
TONI: Takový cestopis, mami.
MATKA: Pořád ty daleké země – To pro tebe není, Toni. Ty přece nebudeš nikdy cestovat, viď? (Přechází a tiše urovnává věci.)
TONI: Třeba nebudu, ale já si to dovedu tak představit, víš –
MATKA: Co například?
TONI: Já nevím. Třeba trávu na stepi, a najednou ti takové stádo antilop – Já nechápu, mami, jak může někdo střílet zvířata.
MATKA: Tatínek je střílel, ale ty už budeš jiný, viď? (Vezme ho kolem krku.) Já bych aspoň chtěla, abys byl vždycky, jako jsi teď. Někdo musí zůstat doma, Toni. Víš, jinak by nebyl na světě žádný domov. (Políbí ho.) A jdi teď, já tu mám co dělat.
(Toni odejde.)
MATKA (nehlasně poklízí): Toni bude jiný. Toni musí být jiný. (Zastaví se před otcovou podobiznou a dívá se na ni. Pokrčí rameny a jde spustit těžké záclony v oknech. V pokoji se rozhostí polotma. Matka se vrací k otcově podobizně a rozsvítí před ní stojací lampu.) Vidíš, proč mi je sem pořád taháš! Víš, že to nevidím ráda. I ten tvůj pohrobek Toni – jakživ tě ani neviděl, a jak jen může, už sem zaleze. Prosím tě, proč mi to děláš! Já je taky chci mít pro sebe, Richarde! Já nechci, aby se táhli pořád za tebou.
OTEC (vystupuje pomalu z temného kouta; má na sobě stejnou uniformu jako na portrétu): Já je sem netahám, dušinko. To oni sami. To víš, když si od dětství hráli s tím haraburdím tady – Nediv se jim.
MATKA (obrátí se k němu bez jakéhokoliv překvapení): To ty vždycky říkáš, můj milý. Teď už jsou na ty tvé hračky trochu velcí, a vidíš, pořád je tu máš!
OTEC: Inu, vzpomínky z dětství. Všaks mohla ty krámy dávno vyhodit, miláčku. Co s tím!
MATKA: To tak, vyhodit! Památky po tobě, viď? Ne, ne, Richarde, na ty mám já právo, ty tu jsou pro mne. Ty věci, to jsi byl ty. (Usedne do křesla.) Ale když sem nalezou hoši, zůstane vždycky po nich něco ve vzduchu… něco, jako bys tu byl ty sám. Ty sám.
OTEC (sedne si obkročmo na židli): To je jen tabák, drahoušku.
MATKA: Tabák a život. Ty nevíš, jak mi pak je. Jen zamhouřit oči, a cítím tak hrozně silně: Richard byl tady – Richard – Richard – – Je tě tu pořád plno, člověk tě zrovna dýchá. Neříkej, to nedělá to haraburdí; to jsi ty, to jsi ty – Ty mi ty hochy kazíš, Richarde.
OTEC: Ale jdi, maminko, to si ani neber do hlavy. Prosím tě, jak bych já je mohl kazit! Když je člověk jednou – kolik už je tomu let?
MATKA: To bys mohl vědět. Sedmnáct.
OTEC: Už? Tak vidíš, když je člověk jednou sedmnáct let mrtev, tak už z něho zbývá hrozně málo, miláčku. Pořád je ho míň a míň. Já už k ničemu nejsem, dušinko. Jen aby se tady po mně utíral prach na té veteši.
MATKA: To je jedno. Vábíš je. Proto sem pořád lezou. To přece je něco pro kluky: tatínek voják, tatínek hrdina! Já vím, jak je to okouzluje. Vždycky je to okouzlovalo.
OTEC: Nemělas jim o mně povídat, holčičko. To je tvá chyba.
MATKA: Neměla! To se ti řekne! Kdo jiný má udržovat tvou paměť, když ne já? Já jsem od tvé smrti, Richarde, mnoho jiné radosti neměla než tvou památku a ty děti. Já vím, co jsem ti dlužna, můj zbožňovaný. Mnoho-li dětí může být tak pyšno na svého otce – Nemáš ponětí, co to pro naše hochy bylo. Řekni, měla jsem je o to připravit?
OTEC: Přepínáš, maminko; nezlob se, ale v tomhle jsi vždycky přepínala. Jaképak hrdinství! To nebyla tak veliká věc. Docela bezvýznamná srážka s domorodci – a ještě k tomu prohraná.
MATKA: Já vím, to říkáš vždycky. Ale tvůj generál mi tehdy sám psal: Madam, oplakáváte hrdinu. Váš manžel se sám přihlásil na nejnebezpečnější místo –
OTEC: To jsou jen takové řeči, holčičko; to ti snad chtěli osladit, že… že se mi stal ten malér, víš? Jakýpak hrdina! Někdo tam musel jít. Kdybych se nepřihlásil já, tak by tam šel někdo jiný. To je to celé.
MATKA: Ale ten jiný by snad nebyl otcem pěti dětí, Richarde!
OTEC: Nu pravda, ale má-li někdo pět dětí, nemusí proto ještě být špatným vojákem, miláčku. Vždyť jsem ani neudělal nic zvláštního… ale tomu ty nerozumíš, maminko: když se střílí, myslí člověk docela jinak. To se dá těžko
