ti řekl, nejhorší byla ta žízeň. My jsme tam neměli vodu, víš? Tak to ti byla ukrutná žízeň – a zlost. Já jsem se tam děsně zlobil, dušinko.
MATKA: Proč?
OTEC: Protože to vlastně bylo zbytečné. Náš plukovník udělal chybu, víš? Hlavní kolona měla počkat dole, a do toho průsmyku se měly poslat aspoň dva batalióny. A horská baterie. Já to věděl předem. Říkal jsem to plukovníkovi, a on mi řekl, jak se zdá, majore, máte strach –
MATKA: Richarde! A proto jsi šel – na smrt?
OTEC: Hlavně proto, dušinko, hlavně proto. Aby náš plukovník viděl, že já jsem měl pravdu, víš? Takový trouba! Tak naletět domorodcům! –
MATKA: A kvůli němu – kvůli němu –
OTEC: Tobě se to zdá hloupé, viď? Ale u pluku, holčičko, se tomu říká čest. Víš, na vojně to jinak nejde.
MATKA: Richarde, tos mi ještě neřekl! Tak ty jsi padl jen proto, že ten plukovník dal špatný rozkaz?
OTEC: To se někdy stává, maminko. Ale aspoň se ukázalo, že jsem já měl pravdu. To taky stálo za to.
MATKA: Tak vidíš, na to jsi myslel: dokázat, žes měl pravdu ty! A na nás jsi nemyslel, viď? Na to, že zrovna čekám páté dítě, jsi taky nemyslel?
OTEC: Myslel, drahoušku, jak bych nemyslel! V takové situaci toho člověk namyslí moc, to nemáš ponětí. Například jede na koni a říká si: Za tři měsíce bych mohl být doma. To už bude dítě na světě. Budu muset hezky tiše postavit šavli v předsíni a jít po špičkách… jít po špičkách… Copak náš Ondra, ten už mi podá ruku jako mužský. Nazdar, tati, řekne – Nazdar, Ondro. Co škola? – Nic, tati. – A Jirka, Jirka mi bude ukazovat nějakou mašinku: Koukej, tati! – A dvojčata budou vyvalovat oči a prát se o to, kdo mi dřív vyleze na klín. Nu tak, uličníci, pojďte sem oba, ať se nehádáte! – A žena… víc než půl roku jsem ji neviděl. Víc než půl roku. Až ji vezmu do rukou, zdalipak se zase zlomí a změkne, jako by kostí neměla, a vydechne: Richarde –
MATKA: Richarde –
OTEC (vstane): Tak co, dušinko, jak ty jsi se zatím měla?
MATKA (se zavřenýma očima): To víš, miláčku, čekala jsem na tebe. Pátého syna jsem ti porodila – Je slaboučký, Richarde, bůhví proč je tak křehký. Asi proto, že jsem pro tebe tolik plakala.
OTEC: Z toho ještě vyroste, maminko; taky z něho bude chlapík a hrdina, uvidíš.
MATKA (s náhlou prudkostí): Ne! Já nechci! Já nechci, aby z Toniho byl hrdina! Já už toho mám dost, Richarde, slyšíš? Dost už jsem doplatila na vaše hrdinství! Copak nestačí, že ty jsi mi padl? Víš ty, víte vy, co to je ztratit muže? Kdybys věděl, co ze mne zbylo – Co jsi mi to udělal, člověče, jak jsi se mohl nechat tak zbytečně zabít!
OTEC: Drahoušku, nic platno, když ten trulant plukovník řekl, že mám strach, – nu, musel jsem jít, ne? A řekl to… před druhými důstojníky. Zdá se, majore, že máte strach. Já nevím, holčičko, kdybys byla stála při tom, co bys mi řekla.
MATKA (vstane, tiše): Řekla bych ti: Jdi, Richarde. To si nemůžeš nechat líbit.
OTEC: Tak vidíš, miláčku, taky bys to tak cítila.
MATKA: Protože jsem tě milovala, Richarde, protože tě pořád musím milovat! Ale ne, nesmíš na to dát, můj jediný; nevíš, co to pro ženskou znamená, když někoho tak nerozumně, tak po žensku miluje! Já nevím sama, co to v nás je; vím jenom, že se mi to na tobě strašně líbilo… víš, tvé vojáctví, Richarde, řinčení tvých ostruh, tvá odvaha a fanfarónství, tvá čestnost a lehkomyslnost – Já nevím, proč jsem to na tobě tak zbožňovala. Asi jsem byla hloupá, byla jsem zamilovaná, byla jsem blázen; ale ani teď… ani teď bych nesnesla, aby tě něco ponížilo!
OTEC: Nu tak vidíš; a kdybych byl tehdy nešel…
MATKA: Ne, ne, Richarde, nesmíš mě brát za slovo! Snad… jistě bych se s tím smířila, kdyby ses tehdy nezachoval… jako voják. Byl by ses vrátil ke mně a k dětem… a odešel z armády. Já bych si… zvykla. A měla bych tě taky ráda. Snad… trochu jinak. Já vím, že by ses hrozně trápil… bez té vojenské cti, ale přežili bychom to… oba; měla bych tě aspoň u sebe, Richarde, a mohla bych se o tebe starat –
OTEC: – jako o člověka, který k ničemu není a trápí se. Stačilo by ti to, miláčku?
MATKA: – – Muselo by mi to stačit. Nemysli si, já jsem i tak musela vystačit… s moc málem.
OTEC: …Já vím, maminko. Je mi hrozně líto. Ta majorská penzička, co po mně zbyla…
MATKA: Bylo tu pět dětí, Richarde, – a podívej se na ně. Ty nevíš, co to je pro samotnou ženskou. Ne, ne, tomu zase ty nemůžeš rozumět. Odpusť, můj milovaný, neměla bych o tom mluvit, ale o tom vy nemáte ponětí – Šaty, jídlo, školy a znovu šaty, jídlo, školy – Pořád, pořád muset počítat, pětkrát obracet každý hadřík a každý haléř, – co vy o tom víte. Pravda, žádné hrdinství to není, ale – taky to musí být, můj milý. Miláčku, miláčku, proč se na mne tak díváš? Vidíš, co ze mne je!
OTEC: Jsi krásná, maminko. Jsi krásnější než tehdy.
MATKA: Nemluv hlouposti, Richarde. My živí se hrozně měníme. Ty ne, ty jsi se vůbec nezměnil. Já se až stydím, jak se vedle tebe cítím stará. Nesmíš se na mne dívat, můj jediný. Já měla příliš mnoho starostí, víš? Bylo to těžké bez tebe –
OTEC: Dušinko, já jsem ti přece byl tak málo platen!
MATKA: Aspoň jsem nebyla sama! A nejvíc, člověče, nejvíc jsem tě potřebovala, když mě ty děti začaly přerůstat. Ne, nemysli si, byli to hodní hoši. Všichni: Ondra, Jiří, dvojčata – všecko by pro mne udělali. Ale jak dorostli, jako by začali mluvit jiným jazykem. Já jim dost nerozumím, Richarde. Ty bys jim asi rozuměl líp.
OTEC: Nevím, holčičko, nevím. Myslím, že se v nich taky nevyznám. Copak já vím o medicíně nebo aviatice nebo těch hloupostech, co mají v hlavě ta dvojčata –
MATKA: Myslíš politiku?
OTEC: Ano. Já na to nemám hlavu, maminko. Já jsem byl jen voják.
MATKA: Přec. Na tebe víc dají. Já vím, ty jsi z nich chtěl mít vojáky; ale když jsi padl,… tak jsem si řekla… ne! Vidíš, mohla jsem je dát… zadarmo do vojenských škol; ale raději… raději jsem si našla práci, abych je dala vyučit něčemu jinému. Myslela jsem si, ať je to medicína nebo technika…
