cenu a co nejrychleji. Znám dokonce jeden psychologicky podivuhodný příklad takového druhu.
Byl u nás v trestnici na vojenském oddělení trestanec, bývalý voják, nezbavený občanských práv, poslaný následkem soudního rozsudku na dvě léta do káznice. Byl to strašný vychloubač a podivuhodný zbabělec. Vůbec vychloubačství a zbabělost jsou u ruského vojáka vlastností neobyčejně řídkou. Ruský voják vypadá vždy tak zaneprázdněným, že kdyby se i chtěl něčím vychloubati, neměl by kdy. Je-li však přece vychloubačem, je dojista už také zbabělcem a lenochem. Dutov – tak zvali trestance – odbyl si konečně svou nedlouhou lhůtu a vrátil se opět k řadovému praporu. Ale protože všichni jemu podobní, jež posýlají do káznice, aby se napravili, tam dokonce už zlenoší, stává se obyčejně, že, pobyvše na svobodě na nejvýš dvě nebo tři neděle, přicházejí opět do vyšetřování a vracejí se do káznice, jen že tentokrát už ne na dvě nebo na tři léta, nýbrž do „stálého" oddělení, na patnáct nebo na dvacet let. Tak se přihodilo i jemu. Za tři neděle po svém návratu z trestnice ukradl Dutov vec, zavřenou na zámek; kromě toho dopustil se hrubostí a násilí. Byl obžalován a odsouzen k přísnému potrestání. Zhroziv se v nejvyšší míře jako nejbídnější zbabělec nastávajícího trestu, vrhl se v předvečer onoho dne, kdy měl běhati ulicí, s nožem na důstojníka od stráže, když vstoupil do síně, v níž byli vězňové. Rozumí se, že velmi dobře věděl, že takovým skutkem neobyčejně zhorší svůj trest a zvýší lhůtu nucené práce v káznici. Ale výhoda záležela pro něho právě v tom, aby o několik dní, nebo aspoň o několik hodin protáhl lhůtu, kdy mu nastane hrozný okamžik trestu! Byl při tom takovým zbabělcem, že, ač se vrhl na důstojníka s nožem, ani ho neporanil; vše to učinil jen pro forma, jen proto, aby vznikl na jeho účet nový zločin, pro který musí býti znova žalován a souzen.
Okamžik před vykonáním trestu je pro odsouzence ovšem hrozný a přihodilo se mně v několika letech viděti dosti mnoho odsouzenců v předvečer osudného pro ně dne. Obyčejně jsem se setkával s odsouzenými trestanci v nemocnici v oddělení pro vězně, když jsem býval nemocen, což se stávalo dosti často. Všichni trestanci po celé Rusi vědí, že nejsoucitnější pro ně člověk je lékař. Lékaři nikdy nečiní rozdílu mezi trestanci, jako činí nevolky skoro všichni ostatní lidé, vyjma snad prostý selský lid. Tento nikdy trestance nekárá za jeho přestupek, byť byl sebe hroznější, a vše mu odpouští pro trest, kterýž vytrpěl a vůbec pro jeho neštěstí. Nenazýváť darmo prostý lid po celé Rusi zločin neštěstím, a zločince nešťastnými. Výraz ten má velmi hluboký smysl. A je to tím důležitější, že vznikl nevědomky, instinktivně. Lékaři však jsou ve mnohých případech skutečné útočiště trestanců, zvláště takových, kteří se nacházejí ve vyšetřování a s kterými se jedná přísněji, než s odsouzenými…
Takový obžalovaný, vypočítav si přibližně, kdy nastane hrozný pro něho den tělesného trestu, jde často do nemocnice, doufaje, že takovým způsobem posune aspoň trochu dále nastávající těžký okamžik. Když však odchází z nemocnice jako vyléčený, a ví tedy skoro na určito, že osudná lhůta uplyne zítra, bývá skoro vždy značně rozčilen. Někteří z ješitnosti se snaží zatajiti své rozčilení, ale neobratná, strojená bravura neoklame jich soudruhů. Všichni chápou, oč běží, a mlčí z útrpnosti. Znal jsem jednoho trestance, mladého člověka, vraha, bývalého vojáka, odsouzeného k plnému počtu ran holí. Dostal takový strach, že se ten den před vykonáním trestu odhodlal vypiti sklenici vodky, do níž nasypal šňupavého tabáku.
Sluší podotknouti, že k trestu odsouzený vězeň vždycky si opatří vodku v den před vykonáním trestu. Vodku přinesou do trestnice dlouho před uplynutím lhůty, odsouzený ji draze zaplatí, a celý půl léta si raději odepře to nejnutnější, jen aby shromáždil potřebnou částku peněz na čtvrt láhve kořalky, aby ji mohl vypiti čtvrt hodiny před potrestáním. Trestanci mají vůbec to přesvědčení, že člověk nachmelený není tak citlivý pro důtky nebo pro hůl. Ale uchýlil jsem se od vypravování. Ubohý mladík, vypiv svou láhev vodky s tabákem, vskutku se hned roznemohl; nastalo vracení s krví, tak že ho odnesli do nemocnice skoro bez paměti. Ono vracení ublížilo jeho prsům tak, že v něm za několik dní shledali příznaky souchotin, na něž za půl léta také zemřel. Lékaři, kteří ho léčili od souchotin, nevěděli ovšem, z čeho vznikly.
Vypravuju-li však o malomyslnosti, jež se často zmocňuje zločinců před vykonáním trestu, musím dodati, že někteří z nich naopak překvapují pozorovatele neobyčejnou chrabrostí. Pamatuji se na několik případů odvahy, dostupující do jakési nečitelnosti, a příklady takové nebyly příliš řídký. Zejména se pamatuju, jak jsem se setkal s jistým strašným zlosynem. Kdysi za letního dne rozšířila se po vězeňském oddělení v nemocnici pověst, že večer bude trestán pověstný zlosyn a vojenský sběh Orlov, a po trestu že ho přivedou do nemocnice. Nemocní trestanci za řeči o Orlovu dotvrzovali, že bude potrestán krutě. Všichni byli patrně rozčíleni, a přiznám se, sám jsem také čekal na příchod pověstného zlosyna s nejvyšší zvědavostí. Dávno jsem již o něm slýchal pravé divy. Byl to zlosyn, jakých je málo, vraždící s chladnou myslí starce i děti, Člověk s ohromnou silou vůle a s hrdým vědomím své síly. Přiznal se ke mnohým vraždám a byl odsouzen k treste holemi, k běhání ulicí.
Přivedli ho již večer. V nemocnici se setmělo a rozsvítili svíčky. Orlov byl skoro bez sebe, strašně bledý, s hustými, jako smola černými, rozcuchanými vlasy. Záda jeho byla opuchlá a krvavě sinavé barvy. Celou noc ho trestanci ošetřovali, měnili mu obkladkv, převraceli ho s boku na bok, dávali mu léky, zrovna jako by ošetřovali nejbližšího příbuzného, nebo některého svého dobrodince. Druhého dne se již úplně vzpamatoval a prošel se dvakrát po světnici! To mne překvapilo: přišelť do nemocnice příliš slabý a ztýraný. Odbyl si totiž najednou celou polovinu toho počtu ran, jenž mu byl přisouzen. Lékař sám zastavil exekuci, když viděl, že další bití hrozí zločinci jistou smrtí. Mimo to byl Orlov nevysoké postavy a slabého složení těla, a kromě toho seslablý dlouhou vyšetřovací vazbou. Komu se přihodilo setkati se s trestanci v době vyšetřování, dlouho si zajisté bude pamatovati jejich vyzáblé, hubené, bledé obličeje a zimničné pohledy.
Ale přes to přese všechno Orlov se rychle uzdravoval. Jeho vnitřní, duševní energie patrně silně napomáhala přírodě. A byl to opravdu člověk ne zcela obyčejný. Ze zvědavosti jsem se s ním seznámil blíže a zkoumal jsem ho po celý týden. Mohu zcela určitě říci, že jsem se jaktěživ nesetkal s člověkem silnější, tak říkaje železnejší povahy, než jeho. Viděl jsem již jednou v Tobolsku jistou znamenitost toho druhu, bývalého loupežnického atamana. To bylo úplně divoké zvíře a stáli-li jste vedle něho, třeba jste ještě nevěděli, kdo je, instinkt vám napovídal, že stojí vedle vás strašná bytost. Ale tam jsem se hrozil duševní otupělosti. Jeho tělo tak mocně převládalo všechny jeho duševní schopnosti. že jste na první pohled poznali z jeho tváře, že mu zbyla jedině divá lačnost tělesných rozkoší, smyslnosti a vilnosti. Jsem přesvědčen, že i Koreněv – tak zvali onoho lotra – klesl by na duchu a zachvěl by se strachy před. trestem, přesto, že byl schopen vražditi, aniž by při tom pohnul brvou.
Pravým opakem jeho byl Orlov. To bylo vtělené vítězství vůle nad tělem. Bylo patrno, že tento člověk mohl vládnouti sebou neobmezeně, že přezíral všeliká muka a všeliké tresty, a nebál se ničeho na světě. V něm jste pozorovali jedinou nekonečnou energii, touhu po činnosti, lačnost msty, touhu po dostižení vytknutého cíle.
