měšec dnes propije."
„Má k dvaceti rublům," podotknul druhý. „Výhodno, braši, býti krčmářem."
„Tak co, hosta nepřijmete? Nu pustíme se tedy do komisního."
„Víš co, jdi poprosit čaje. Tamhle páni pijou."
„Jací páni? Zde není pánů. Zrovna takoví, jako my nyní," ozval se rozmrzele trestanec, jenž seděl v koutě. Až dosud nepromluvil slova.
„Rád bych se napil čaje, ale stydím se prosit. Čest mi nedovoluje!" prohodil trestanec s tlustým rtem, pohlížeje na nás dobrosrdečně.
„Chcete-li, já vám dám," pravil jsem, nabízeje mu čaje; „chcete?"
„Chci-li? Jak pak bych nechtěl!" I přistoupil k našemu stolu.
„Hm, doma láptěm nabíral ščí a tady se naučil píti caj; zachtělo se mu panského nápoje," bručel rozmrzelý trestanec.
„Což pak zde nikdo nepije čaj?" otázal jsem se ho. Ale on mne neuznal za hodna odpovědi.
„Tamhle nesou preclíky. Uhostěte mne také už preclíkem."
Přinesli preclíky. Mladý trestanec nesl jich celý svazek a rozprodával jej po trestnici. Prodavačka mu nechávala nádavkem desátý preclík; o tento desátý preclík hlavně mu šlo.
„Preclíky, preclíky!" křičel, přicházeje do kuchyně. „Moskevské, horké! Sám bych je snědl, ale peněz potřebuju. Nu hoši, poslední preclík zbyl; kdo jste měl mamičku ?"
Toto dovolávání se lásky mateřské rozesmálo všechny přítomné a preclíky šly na odbyt.
„A poslouchejte, braši," podotknul prodavač. „Vždyť s Gazinem se dnes může sbehnouti neštěstí, na mou věru! Co ho to napadlo dáti se nyní do hýření. Každou chvíli může přijití osmioký."
„Schovají ho. A což je silně opilý?" „Hrůza! Vzteká se, na každého se sápe." „Nu, tedy už pěstí neujde …"
„O kom to rozprávějí?" ptám se Poláka, sedícího vedle mne.
„O Gazinovi, trestanci. On zde prodává vodku. Když vydělá obchodem něco peněz, hned je propije. Je necitelný a zlý. Ostatně, je-li střízliv, chová se tiše. Napije-li se však, ukáže se pravá jeho povaha; s nožem na lidi se sápe. Ale tu ho hned zkrotí." „A jak ho krotí?"
„Vrhne se na něho deset trestanců a počnou ho strašně mlátit tak dlouho, dokud nepozbude všech smyslů, to jest zbijí ho napolo do smrti. Pak ho položí na nary a přikryjou kožichem."
„Vždyť ho takovým způsobem mohou zabit!"
„Jiného by zabili do smrti, ale jeho ne. Je strašně silen, nejsilnější zde v celé trestnici a při tom nejmohutnějšího složení těla. Vyspí se a následujícího dne ráno vstane úplně zdráv."
„Řekněte mně, prosím vás," vyptával jsem se dále Poláka. „Ti tamhle mají pro sebe zvláštní oběd, a já piju zvlášť čaj. A přece hledí tak, jako by mně záviděli tento čaj. Co to znamená?"
„Čaj toho není příčinou," odvětil Polák. „Zlobí se na vás proto, že jste šlechtic, a ne takový, jako oni. Mnozí z nich by se nám rádi dostali na kůži. Velmi rádi by vás urazili a ponížili. Setkáte se tady ještě s mnohými nepříjemnostmi. Nám všem je zde hrozně těžko. V každém ohledu je nám zde nejhůř ze všech. Je zapotřebí mnoho lhostejnosti, aby tomu člověk přivykl. Nejednou vás ještě potkají nepříjemnosti a nadávky pro čaj a pro zvláštní jídlo, přes to, že zde velmi mnozí a často si dávají upraviti svůj zvláštní oběd, a někteří pijou čaj stále. Jim je to dovoleno, ale vám ne."
Pověděv to vstal a odešel od stolu. Za několik minut se splnilo co předpověděl …
III
První dojmy.
(Pokračování.)
Sotva že odešel M – cký (onen Polák, jenž rozmlouval se mnou), přivalil se do kuchyně Gazin, celý opilý.
Trestanec opilý za bílého dne, ve všední den, kdy jsou všichni povinni choditi na práci, a to za přísného náčelníka, jenž mohl přijeti každý okamžik do trestnice, za přítomnosti poddůstojníka, jenž má dozor nad trestanci a nachází se neustále v trestnici, za dozoru stráže a invalidů, slovem za vší možné přísnosti – popletl úplně všechny vznikající ve mně pojmy o životě v káznici. Dosti dlouho mně bylo prožiti v trestnici, než jsem si dovedl vysvětlit! všechny podobné události, jež mi byly tak záhadnými za prvních dob mého vězení.
Pravil jsem už, že trestanci mívali vždy své vlastní zaměstnání, a to zaměstnání že jest přirozenou potřebou vězeňského života; že kromě této potřeby je trestanec náruživým milovníkem peněz a že je cení mnohem výše, skoro stejně jako svobodu a že již to mu působí potěšení, cinkají-li mu v kapse. Naopak je tesklivý, smutný, nepokojný a na duchu kleslý, nemá-li jich, a tu je odhodlán krásti a cokoliv jiného učiniti, jen aby jich nabyl. Ale přes to že byly peníze v trestnici takou drahocenností, nikdy se dlouho nedržely u toho šťastného člověka, jenž je měl. Předně bylo je těžko schovati, aby jich buď neukradli, nebo aby je představenstvo neodebralo, Padl-li na ně major při nenadálých prohlídkách, hned je odebíral. Možná dost, že jich užil na zlepšení vězeňské stravy; jemu aspoň se odevzdávaly. Ale nejčastěji je někdo ukradl. Spoléhati nebylo možno na nikoho. Později vynalezli u nás způsob, jak se daly zcela bezpečně držeti peníze. Odevzdávali je k uschování stařečkovi starověrci, jenž se k nám dostal ze Starodubských osad, hlásivších se kdysi k víře Větkovské.9 Nemohu se zdržeti, abych o něm nepověděl několik slov, ač se tím vzdaluji od předmětu.
Byl to kmet šedesátiletý, maličký, šedivý. Nápadně mne překvapil hned na první pohled. Lišil se neobyčejně od ostatních vězňů; v jeho pohledu bylo cosi tak tichého a klidného, že jsem – jak se pamatuju – se zvláštním jakýmsi potěšením patříval na jeho jasné, světlé oči, obklopené drobounkými, paprskovitými vráskami. Často jsem s ním rozprávíval a zřídka jsem se za svého života setkával s bytostí tak milou a dobrosrdečnou. Byl sem poslán za zločin neobyčejně vážný. Mezi Starodubskými rozkolníky počali se vyskytovati obrácení na pravoslaví. Vláda je úsilně podporovala a užívala všech prostředků, aby přivedla do lůna pravoslavné církve i ostatní rozkolníky. Stařec spolu s některými jinými fanatiky se rozhodl, že „se postaví na obranu víry", jak se sám vyjadřoval. V osadě počali stavětí jednověrský chrám,10 ale oni jej zapálili. Stařec jako jeden z původců byl poslán do káznice. Býval zámožným sousedem ve městečku, kdež provozoval obchod; doma zanechal ženu a děti; ale odhodlaně šel na Sibiř, protože ve své zaslepenosti pokládal trest za „mučednictví za víru".
Kdybyste s ním strávili nějaký čas, maně byste si dali otázku: Jak se mohl tento pokorný, jako děcko podajný člověk státi spiklencem? Nejednou jsem se s ním dal do řeči o víře. Neustupoval ničeho ze
Koncem XVII. stol. ležela Větka za hranicemi ruskými, v tehdejší říši polské. Když byli starověrci v Rusku pronásledováni, utekli se mnozí z nich do Větky a založili zde náboženskou obec, jejíž přívrženci zváni Větkovci. Pozn. př.
Rozkolníkům, vracejícím se k pravoslaví, dovoleno zachovávati některé staré církevní obřady. Církve jich šlovou „jednověrskými". Pozn. př.
