smíchem, v němž bylo mnoho dětské prostosrdečnosti a jenž obzvláště slušel jeho šedinám. Snad se mýlím, ale zdá mi se, že po smíchu možná poznati člověka, a zalíbí-li se vám při prvním setkání smích některého vám zcela neznámého člověka, můžete směle říci, že je to hodný člověk.
Stařík se těšil v celé trestnici všeobecné vážnosti, ale nikterak se jí nevynášel. Trestanci ho nazývali dědečkem a nikdy mu neubližovali. Pochopil jsem aspoň částečně, jaký mohl míti vliv na své souvěrce. Ale přes to, že snášel své vězení napohled odhodlaně, v jeho nitru se tajil hluboký, nezhladitelný zármutek, jejž se snažil zatajiti přede všemi. Bydlel jsem s ním v jedné kasárně. Jednou v noci po druhé hodině jsem se probudil a zaslechl jsem tichý, zdržovaný pláč. Stařeček seděl na peci, na téže peci, na které se před ním v noci modlíval trestanec, co vězel stále v bibli a chtěl zabiti majora – a modlil se ze své rukopisné knihy. Plakal a chvílemi bylo slyšeti, jak se modlil: "Bože, neopouštěj mne! Bože, posilni mne! Dětičky mé maličké, dětičky mé milé, nikdy se už neuvidíme!" Nemohu vypsati, jak mně ho bylo líto. —
Tomuto stařečkovi tedy pomalu skoro všichni trestanci počali odevzdávati své peníze k uschování. V káznici skoro všichni byli zloději; ale najednou všichni nabyli z jakési příčiny přesvědčení, že stařík není s to, aby je okradl. Věděli, že svěřené mu peníze schovával někde, ale v takovém tajnén místě, že jich nikdo nemohl nalézti. Později vyzradil mně a některým Polákům své tajemství. V jednom z břeven naší ohrady byl suk, na pohled pevně srostlý se dřevem. Ale suk ten se vytahoval, a uvnitř břevna byla veliká dutina. Tam dědeček schovával peníze, pak vetknul suk zase na své místo, tak že nikdo nikdy nemohl ničeho nalézti.
Ale odchýlil jsem se od vypravování. Zastavil jsem se na otázce, proč se v kapse trestníkově nedrží peníze. Tu kromě nesnáze, jak je uschovati, působila i ta okolnost, že v káznici bylo tak hrozně teskno. Trestanec však je podle povahy své bytost tak silně žíznící po svobodě a konečně dle svého společenského postavení tak lehkomyslná a nepořádná, že ho přirozeně stále cosi pudl, aby si vyhodil z kopýtka, aby si zahýřil za celý svůj kapitál za hluku a hudby, tak aby aspoň na minutku zapomněl na svou sklíčenost. Člověk se někdy neubránil podivení, když viděl, jak některý z nich pracuje ze všech sil, někdy po několik měsíců, pouze za tím účelem, aby za jediný den utratil celý výdělek, všechno do čistá, a potom znova po několik měsíců do nového zahýření trpělivě dřepěl při práci.
Některým z nich působilo potěšení, mohli-li si poříditi nějaký kus nového šatu a sice vždy takového střihu a způsobu, jaký se nedovoloval v trestnici: nějaké černé kalhoty, kaftan, sibiřský šosatý kabát. Velmi oblíbené byly také kartounové košile a opasky s měděnými plíšky. Oblékali se v tyto šaty o svátcích a takto oblečený prošel se obyčejně po všech kasárnách, aby ho viděl celý svět. Samolibost takto vyfintěného trestance byla až dětinská; a ostatně trestanci ve mnohém vzhledě byly hotové děti. Je ovšem pravda, že všechny ty pěkné věci najednou se jaksi ztrácely hospodáři; zastavili je někdy téhož večera, co je koupil, anebo je prodal skoro za nic.
Pitka rozvíjela se ostatně ponenáhlu. Odkládala se obyčejně k svátečnímu dni, nebo ke jmeninám hýřila. Trestanec, jehož byl svátek, ráno, jakmile vstal, postavil svíčku k svatému obrazu a modlil se; pak se oblékl do svátečních šatů a objednal si zvláštní oběd. Koupil si hovězí maso, rybu, nebo si objednal sibiřské pelmeni;11 najedl se jako vůl, skoro vždy sám; zřídka kdo pozval soudruhy, aby s ním poobědvali. Pak se vyskytla vodka; slavící svůj svátek napil se jako houba a každý nezbytně se procházel po kasárnách, vrávoraje a klopýtaje, snaže se tak dáti všem na jevo, že je opilý, že se dnes veselí, a tím si zasloužiti všeobecné vážnosti. Ruský lid chová k opilému člověku všude jistou sympatii; v káznici chovali se k hýřícímu trestanci dokonce s úctou. V tom trestnickém hýření vězel jistý aristokratismus. Když se hýřil rozveselil, vždy si najímal hudbu. V káznici byl jistý Polák, uprchlý voják, člověk velice ohavný, ale hrál na housle a měl s sebou svůj nástroj – celý to svůj majetek. Řemeslo neuměl žádné a peníze vydělával pouze tím, že si ho hýřící trestanci najímali, aby jim hrál veselé písničky k tanci. Jeho povinností bylo choditi neustále v patách za svým opilým pánem z kasárny do kasárny a vrzati na housle ze všech sil. Často se na jeho tváři zračila nuda, tesknota; ale zvolání: „Hraj, peníze jsi dostal!" přinutilo ho, že vrzal a vrzal dále.
Trestanec, dal-li se do hýření, mohl býti zcela jist, že opije-li se přes příliš, druzí ho zajisté ošetří, v čas ho uloží na lože, ukáže-li se v ohradě představenstvo, jistě ho někam schovají, a vše to zcela nezištně. Poddůstojník a invalidové, kteří pro udržování pořádku bydleli v ohradě, mohli býti také úplně klidni. Opilý nemohl způsobiti nijakého zmatku. Bylť pod dozorem celé kasárny a kdyby způsobil hluk a nebo počal bouřiti, ihned by ho zkrotili, třebas by ho svázali. A proto nižší trestnické představenstvo hledělo na opilství skrze prsty, ba nechtělo o něm ani věděti. Věděloť velmi dobře, nedovolí-li vodky, že může býti ještě hůř.
Ale kde brali vodku?
Vodka se kupovala v samé trestnici, u tak zvaných krčmářů. Bylo jich několik a obchod svůj provozovali neustále a dobře se jim dařilo přes to, že pijících a hýřících bylo vůbec nemnoho, poněvadž hýření vyžadovalo peněz a v trestnici se peníze vydělávaly těžko. Obchod se počínal, vedl a přestával dosti zvláštním způsobem. Některý trestanec, dejme tomu, nemá řemesla a nechce se namáhati (bývaly takové případy), ale chce míti peníze a je spolu člověk netrpělivý, chce rychle zbohatnouti. Má něco peněz do začátku, a odhodlá se, že povede obchod s vodkou; je to podnik smělý, jenž vyžaduje veliké odvahy. Snadno bylo možno zaplatiti zaň svým hřbetem a přijíti v jednom okamžiku o zboží i kapitál. Ale krčmář už počítá s takovou možností. Peněz má z počátku málo a proto si na ponejprv podloudně přinese vodku do trestnice sám a ovšem výhodně ji odbude. Opakuje svůj pokus podruhé a potřetí, a nezastihne-li ho představenstvo, rychle rozprodá zboží a tu teprve založí pravý obchod na širokých základech. Stane se z něho podnikatel, kapitalista, vydržuje si jednatele a pomocníky, sám se vydává v nebezpečí mnohem méně, ale vydělává stále víc a více. V nebezpečí se vydávají za něho pomocníci.
V trestnici vždycky bývá mnoho lidí, kteří utratili, prohráli nebo prohýřili všechno do poslední kopějky, lidí bez řemesla, ubohých, otrhaných, ale nadaných do jisté míry smělostí a odvahou. Takovým lidem z celého kapitálu zbyl v celosti jen hřbet a ten může také ještě k něčemu posloužit; nuže, takový hýřil na mizině se odhodlá dáti do oběhu tento svůj poslední kapitál. Jde k podnikateli a dá se od něho najati k podloudnému přinášení vodky do trestnice. Bohatý krčmář mívá takových dělníků několik. Ve městě anebo vůbec někde vně trestnice nalézá se člověk – bývalý voják, měšťan, nebo třebas i holka – jenž za podnikatelovy peníze a za určitou, poměrně dosti nemalou odměnu koupí v kořalne vodku a uschová ji někde v nenápadném místě, kam trestanci přicházejí na práci. Tento dodavatel skoro vždy zkouší dobrotu vodky nejprve sám a co upil, to nelidským způsobem doleje vodou. Přijmi nebo nepřijímej; ale trestanec nemůže býti příliš vybíravým. Už to je dobře, že jeho peníze nezmizely načisto a vodka je přinešena. Ať je jakákoliv, jen když je vodka.
K
Těstové kuličky s nádivkou drobně rozsekaného, kořeněného masa. Pozn. př.
