style="font-size:15px;"> „Ale povídám ti, že takový."
„Ale jaký?"
A oba upřeli oči jeden na druhého. Tlustý čekal na odpověď a stiskl pěsti, jako by se chystal ihned se dáti do pračky. Já měl vskutku za to, že vznikne pranice. Pro mne bylo to všechno nové a proto jsem hleděl se zvědavostí. Ale později jsem poznal, že všechny podobné výstupy byly neobyčejně nevinné a hrály se jako komedie, pro všeobecné potěšení; do rvačky skoro nikdy nedošlo. Vše to bylo dosti zvláštní a sloužilo k zobrazení mravů v káznici.
Veliký trestanec stál klidně a vznešeně. Věděl, že všichni na něho hledí a čekají, uškodí-li si svou odpovědí nebo ne; že je nutno zachovati si vážnost, dokázati, že je vskutku pták a oznámiti, jaký?S nevýslovným opovržením skroutil oči na svého soupeře, snaže se při tom hleděti na něho pro zvýšení urážky jaksi přes rameno, shora dolů, jako by se díval na něho jako na nějakého červa, a pak zvolna a srozumitelně pronesl:
„Kahan!"
To jest, že je pták kahan. Hlasitý výbuch smíchu přivítal vynalézavého trestance.
„Ty's podlec a ne kahan!" zařval tlustý, dovtípiv se, že prohrál na celé čáře a proto dopálen v nejvyšší míře.
Ale jakmile se hádka stala opravdovou, chlapíky ihned zakřikli.
„Co tam hulákáte!" zvolala na ně celá kasárna.
„Raději se poperte, než darmo chřtán nadírat," vzkřikl někdo za zády druhých.
„Ano, poperou se, jen si mysli!" dostalo se mu odkudsi za odpověď. „Naši chlapíci jsou smělí, vyzývaví; .sedm se jich jednoho nebojí…"
„Však jsou oba hodni! Jeden přišel pro libru chleba do trestnice a druhý chodil smetanu mlsat – snědl bábě ssedlébo mléka a za to dostal karabáčem."
„Nu-nu-nu! Přestanete-li," zvolal invalida, jenž pro udržování pořádku bydlel v trestnické kasárně a spal v koutě na zvláštní posteli.
„Vodu, hoši! Nevalid Petrovič se probudil; nevalidovi Petroviči, bratrovi rodnému!"
„Bratrovi… Co jsem ti za bratra? Rublu jsme spolu nepropili a prý bratr!" bručel invalida, oblékaje se do rukávů pláště.
Připravovali se k přehlídce; počínalo svítati. V kuchyni shromáždil se hustý zástup lidu, tak že nebylo lze se prodrati. Trestanci se tlačili ve svých kožiších a čapkách z dvojího sukna kolem chleba, který jim krájel jeden z kuchařů. Kuchaře volili trestanci ze svého středu, po dvou na každou kuchyni. V jich opatrování nalézal se kuchyňský nůž na krájení chleba a masa, jediný na celou kuchyni.
Po všech koutech a kolem stolů umístili se trestanci v čepicích a přepásaných kožiších, připravení ihned se odebrati do práce. Před některými stály dřevěné mísy s kvasem. Do kvasu drobili chléb a jedli. Hluk a křik byl nesnesitelný; jen někteří rozmlouvali slušně a tiše někde v koutku.
„Dědoušku Antonyči, zdrástvuj! Dobré chutnání!" volal mladý trestanec, sedaje si vedle zasmušilého, bezzubého trestance.
„Nu zdrástvuj, neděláš-li si ze mne blázna," odpověděl tento, nezdvihaje k němu očí a snaže se rozežvýkati chléb svými bezzubými dásněmi.
„A vždyť já měl za to, Antonyči, že jsi už nebožtíkem; na mou věru."
„I ne; napřed umři ty a potom já..
Sedl jsem si vedle nich. Na pravo ode mne rozmlouvali dva vážní trestanci, kteří se patrně snažili, aby si nezadali jeden před druhým.
„Mne tak lehko neokradou," mínil jeden. „Já se, brachu, sám bojím, abych znenadání něco neukradl."
„Nu, mne by také nesměl vzíti holou rukou; spálil by se."
„Čím pak bys koho spálil! Jsi také jen ubožák; jiného nazvání pro nás není.. Ona tě obere a ani se ti nepokloní. I moje kopějka se tam utopila. Ondyno přišla sama. Kam se má s ní člověk podít. Počal jsem prositi za dovolenou, abych směl k Feďkovi-katovi; mel dům na předměstí; od žida Šalomouna prašivého jej koupil, od toho, co se potom oběsil."
„Vím, byl u nás předloni krčmářem; říkalo se mu Gríška-Tmavá krčma. Vím."
„Ba nevíš; tmavá krčma byla něco jiného."
„Hlele, něco jiného! To tedy jen ty všechno víš"! Chceš-li, já ti přivedu tolik svědků.
„Přivedeš! Odkud pak jsi a čí pak já jsem?"
„Čí! Já jsem ti nejednou napráskal a nevychloubám se; on se ptá, čí?"
„Ty že's mně napráskal? Ten, co mne bude biti, se ještě nenarodil, a kdo mne bil, ten v zemi leží.
„More benderský!"
„Aby tě sibiřská jizva ranila."
„Aby s tebou turecká šavle mluvila!.."
A spílání se počalo sypati.
„Nu-nu-nu! Rozhulákali se!" ozvalo se volání kolkolem. „Na svobodě nedovedli byti živi; těší je, že tu k lacinému chlebu přišli…"
Hned je zakřiknou. Spílati, „tlouci" jazykem se dovoluje. Je to z části zábavou pro všechny ostatní. Ale ke rvačce málo kdy nechají dojíti, leda za výminečných okolností že se soupeři poperou. O rvačce ihned se dá zpráva majorovi; počne výslech, přijede sám major – slovem všichni budou z toho míti nepříjemnosti a proto nenechávají dojiti ke rvačce. A pak vždyť i soupeřové si spílají více jen pro ukrácení chvíle, jim je to „slohové cvičení". Nezřídka klamou sami sebe; pustí se do sebe se strašným zápalem, s rozhořčeností… Myslíš si: nu už se vrhnou jeden na druhého; ale chyba lávky. Dojdou do jisté meze a hned se rozejdou. Všemu tomu jsem se z počátku velice divil. Schválně jsem zde uvedl příklad nejvšednější rozprávky v káznici. Nemohlť jsem si z počátku pomysliti, aby bylo možno spílati si ze zábavy, nalézati v tom potěšení, milé zaneprázdnění, příjemnost. Ostatně netřeba též zapomínati ješitnosti. Vynikající ve spílání dialektik těšil se vážnosti. Div že mu netleskali, jako herci.
Hned včera na večer jsem zpozoroval, že na mne hledí s nedůvěrou.
A vskutku zachytil jsem několik zamračených pohledů.
Naopak jiní trestanci se vrtili okolo mne, domnívajíce se, že jsem s sebou přinesl peníze. Ihned mně počali konati různé službičky; poučovali mne, jak mám nositi nové okovy; opatřili mně, ovšem za peníze, kufřík se zámkem, abych si mohl do něho zavříti dané mně erární věci a trochu svého prádla, jež jsem přinesl s sebou do trestnice. Ale hned druhého dne mi jej ukradli a propili. Jeden z nich stal se později člověkem mně nejoddanějším, ačkoli mne nepřestával okrádati, kdykoli se mu naskytla příležitost. Konal to bez ostychu, skoro nevědomky, spíše
