hořem rozumu, když se Trezor rozstonal. Vypravovalo se, že vzlykal nad ním jako nad vlastním synem. Vyhnal zvěrolékaře, s nímž se podle svého zvyku div nepopral. Zvěděv od Feďky, že se v káznici nachází trestanec, samouk zvěrolékař, jenž léčil neobyčejně šťastně, dal ho ihned zavolati.
„Pomoz! Pozlatím tě, uzdrav Trezorka!" zvolal na trestance.
Tento byl sibiřský sedlák, chytrák, nehloupý a vskutku velmi obratný zvěrolékař, ale jinak prostičký sedlák.
„Koukám na Trezorka," vypravoval potom trestancům, ostatně hezky dlouho po své návštěvě u majora, když se na věc tu již zapomnělo; „koukám a vidím psa, jak leží na divaně na bílé podušce. A vždyť vidím, že má zápal, že je třeba mu pustiti žilou. Pes by se uzdravil, na mou věru, povídám! Ale při tom mi napadne: A což když ho nevyléčím, když zdechne? „Ne," povídám, „pozdě jste mne zavolali, vaše vysokoblahorodí; kdybyste mne byli povolali včera, nebo předevčírem v tuhle hodinu, byl bych psa vyléčil; ale nyní už nemohu, nevyléčím …"
A Trezor pošel.
Vypravovali mně dopodrobna, jak chtěli zabiti našeho majora. V káznici byl jistý trestanec. Byl u nás už několik let a vyznamenával se svým tichým chováním. Pozorovali také, že skoro nikdy s nikým nemluví. Proto ho měli za nějakého hlupáka. Byl grámotný a celý poslední rok neustále četl v bibli, četl ve dne i v noci. Když všichni usnuli, on vstal o půlnoci, rozžehl chrámovou voskovou svíci, vylezl si na pec, rozevřel knihu a četl až do rána. Jednoho dne se zdvihl a oznámil poddůstojníkovi, že neche jíti na práci. Oznámili to majorovi; ten se rozvzteklil a přijel ihned sám. Trestanec vrhl se na něho s cihlou, kterou měl dříve připravenou, ale chybil se ho. Trestance chopili, soudili a potrestali. Všechno bylo rychle odbyto.
Za tři dni skonal v nemocnici. Umíraje pravil, že neměl ničeho proti nikomu, že chtěl pouze trpěti. Takto nenáležel k žádné rozkolnické sektě. V trestnici vzpomínali na něho s úctou.
Konečně mně připjali nové okovy. Zatím přišly do dílny jedna za druhou několik prodavaček preclíků. Některé byly ještě docela malinká děvčátka. Chodívaly obyčejně s preclíky až do dospělosti; matky pekly a ony prodávaly. Když dospěly, také přicházely, ale už bez preclíku; tak to bývalo skoro vždycky. Některé prodavačky byly také starší. Preclíky byly po groši7 a skoro všichni trestanci kupovali.
Povšimnul jsem si jednoho trestance, truhláře, šedivého už, ale ještě červeného, jenž vesele žertoval s prodavačkami. Právě před jich příchodem ovázal si krk červeným bavlněným šátečkem. Jakási tlustá a úplně zďobaná prodavačka postavila na jeho stolici svůj koš. Mezi nimi se rozpředl rozhovor.
„Proč pak jste včera nepřišla tam ?" oslovil ji trestanec se samolibým úsměvem.
„Vida ho! Já jsem přišla, ale vy jste vzal roh," odpověděla smělá bába.
„Nás zavolali; jinak bych byl zcela jistě na místě …
Předevčírem přišly ke mně všechny vaše."
„Kdo pak?"
„Marjáška přišla, Chavroška přišla, Čekuna přišla, Dvougrošová přišla …"
„Co to znamená?" ptám se Akima Akimyče; „je to možná?"
„Přihází se," odpověděl mně, sklopiv skromně oči, proto že byl člověk nad míru cudný.
Ovšem, přiházelo se, ale velmi zřídka a s největšími obtížemi. Bylo vůbec více lidí, kteří stáli na příklad víc o napití, než o takové věci, přese vši přirozenou obtíž vynuceného života. K ženským bylo těžko se dostati. Bylo nutno vybrati čas, místo, dorozuměti se, určiti dostaveníčko, vyhledati samotu, což bylo zvláště obtížno, přemluviti průvodčí, což bylo ještě obtížnější, a vůbec utratit poměrně hromadu peněz. Ale přece se mně později přihodilo, že jsem býval svědkem milostných výjevů. Vzpomínám si, jak jsme byli kdysi v létě tři v jakési kůlně na břehu Irtyše a vytápěli jsme jakousi pec. Průvodčí byli dobří. Konečně přišly dvě „suflery", jak je nazývají trestanci.
„Kde jste tak dlouho seděly? Snad u Zvěrkových?" vítal je trestanec, ke kterému přišly a jenž je už dávno čekal.
„Já že jsem dlouho seděla? Včera straka na bidle déle seděla, než já u nich," odsekla vesele děva.
Byla to nejšpinavější holka, co jen může býti na světě. To byla Čekuna. Druhá, co s ní přišla, byla Dvougrošová. Ta už se vymykala jakémukoli popisu.
„Vás také jsem už dávno neviděl," pokračoval nápadník, obraceje se ke Dvougrošové. „Co to? Zdá se, jako byste se byla spadla."
„Možná dost. Jindy já byla ňák tlustá, a nynčkom – zrovna jakobych jehlu byla polkla."
„Pořád za vojáky?"
„Nu, to vám o nás zlí lidé naklábosili; a ostatně což? Třebas bez žebra zůstat, a vojáčka milovat!"
„E, zanechte vojáků a mějte rády nás; my máme peníze …"
Pro doplnění obrázku představte si onoho seladona oholenou hlavou, v okovech, v obleku – každá půle jiné barvy, a pod stráží.
Rozloučil jsem se s Akimem Akimyčem a zvěděv, že se mohu vrátiti do trestnice, vzal jsem s sebou průvodčího a šel jsem domů. Trestanci se už scházeli. Nejdříve se vraceli z práce ti, jimž se ukládal určitý úkol. Úkoly ty bývají někdy ohromné, ale přece jsou trestanci dvakrát dřive s nimi hotovi, než kdyby byli nuceni pracovat až do poledního bubnování. Když trestanec vykonal uloženou mu práci, šel bez překážky domů a nikdo ho déle nezdržoval.
Obědvají ne společně, nýbrž jak se hodí, kdo dřív přijde; ani by se nevešli všichni najednou do kuchyně.Okusil jsem ščí, ale nejsa jim zvyklý, nemohl jsem je jisti a zavařil jsem si čaj. Sedli jsme si na konci stolu. Se mnou byl jistý soudruh, taktéž, jako já, původu šlechtického.
Trestanci přicházeli a odcházeli. Místa však bylo dosti; nevrátiliť se ještě všichni. Hlouček asi pěti osob sesedl se zvláště u velkého stolu. Kuchař jim nalil šči do dvou mis,a postavil před ně na stůl celý pekáč s pečenou rybou. Oslavovali cosi a jedli zvlášť. Na nás se dívali nedůvěřivě. Přišel jeden Polák a sedl vedle nás.
„Nebyl jsem doma a všechno vím!" zvolal hlasitě jakýsi vysoký trestanec, vcházeje do kuchyně a rozhlížeje se po všech přítomných.
Bylo mu asi padesát let, byl přihublý, ale silný. Na jeho obličeji zračilo se cosi potměšilého a spolu veselého. Zvláště pozoruhoden byl jeho tlustý, převislý spodní ret; dodával jeho tváři výrazu nad míru komického.
„Nu, dobré jitro! Což pak mě nepozdravujete? Našim Kurským," dodal přisedaje k těm, co obědvali zvlášť, „dobrého chutnání! Vítejte přece hosta!"
„Ech, brachu, my
Ruský groš znamená půl kopejky.
