sousední Krakovské ulici a zařídil vše potřebné.
«Jak se cítíš?» zeptal se mě.
«Je mi nanic,» odpověděl jsem po pravdě. «Právě jsem stál u dveři, když sletěl. Ani nezařval. Podle všeho umřel okamžitě. Podívej, kalhoty a boty mi krví potříštil.»
«Vypereš je,» usoudil Honza, «nebo dáš do čistírny. A on si opravdu, jak se zdá, zlomil při pádu vaz. Tamhle trčí obratle.»
I když to byl profesionální přístup, zaznělo to téměř cynicky. Sendvič v mém v žaludku se opět pohnul. Potlačil jsem nevolnost silou vůle.
«Kašlu na to,» řekl jsem, «vyhodím je. Nedokážu je po tomhle nosit.»
Popošli jsme stranou od mrtvoly a Honza se na mě zamyšleně podíval:
«Cos tady vlastně tak brzo ráno pohledával?»
Policejní fotograd se tužil. Zabíral nebožtíka z profilu i anfasu, celek i detaily. Jakmile skončil, tak další z policistů přikryl Michalovo tělo plastovou fólií.
«Poslal mi esemesku,» kývl jsem směrem k mrtvole, «chtěl zaplatit nájemné, co mi dlužil. Tak jsem hned jel. Inkasovat peníze se přece hodí v jakoukoli denní dobu, ne? A když jsem dorazil, dlužník mi málem spadl na hlavu.»
Honza přikývl a pak se zeptal:
«Náhradní klíče od bytu máš?»
«Samozřejmě,» odpověděl jsem. «Vzal jsem si je pro všechny případy. Ze zvyku.»
«Půjdu se podívat do bytu se svědkem,» prohodil Honza kolegům a mně vyzval: «Jdeme, ty jeden majiteli realit, ukážeš mi, odkud lidi tak rádi skáčou po ránu na dlažbu.»
Příliš mi do řeči nebylo, ale vytáhl jsem klíče, otevřel vchodové dveře a vešli jsme dovnitř. Chlad letitého činžáku svědčil mé rozpálené hlavě. Úzký a starý výtah nás vyvezl do čtvrtého patra.
Na chodbě byly troje dveře. Nejbližší k výtahu vedly do mého bytu. Odemkl jsem dveře. Honza mne odstrčil ramenem a první vstoupil do temné chodby. Pak vešel do místnosti. Kráčel jsem hned za ním.
Nalevo od vchodu byla malá kuchyňka. Vpravo rozložený gauč. V zadní části pokoje stála manželská postel a šatní skříň. Dveře na terasu byly zavřené.
Udělali jsme pár kroků dovnitř místnosti. A pak jsem uviděl, že na posteli někdo leží. Ženská. Zrzavé vlasy rozhozené po polštáři. Noční košile s medvídky vykukovala zpod deky. Do tváře jí nebylo vidět, jelikož ležela na břiše zavrtana do polštáře. Spala, což se mi ulevilo. Dvě mrtvoly v jednom dni bych nezkousl.
Honza se ke mně obrátil. Mimikou se zeptal: kdo to je? Já jsem jen zmateně pokrčil rameny: nevím.
S našim příchodem se objevil průvan. Dveře na terasu se pomalu přiotevřely. Honza přišel k nim, podíval se ven. Na terase stál stůl, dvě židle a obrovský květináč s fíkusem. V rohu terasy lákalo k posezení houpací křeslo. Na křesle leželo Michalovo oblečení.
Na stole stály tři čajové šálky a cukřenka. Kromě toho ještě útržek novin. Na kterém byl nasypán jakýsi bílý prášek.
Honza si tiše hvízdnul.
«Ničeho se tady nedotýkej,» zavelel a opatrně zavřel dveře na terasu.
Šel jsem k posteli a posadil se na okraj. Jemně jsem potřásl rukou za ženské rameno.
«Já spím,» ozval se ospalý hlas, «nebuď mě aspoň v neděli.»
«Budete se muset probudit,» řekl nahlas Honza.
Žena sebou trhla a obrátila se na záda. Ukázalo se, že je to mladá dívka. Posadila se na posteli, chráníce se dekou. Honza sáhl do kapsy, vytáhl průkaz, otevřel ho a ukázal.
«Policie České republiky,» představil se a vystřelil první otázky: «A kdo jste vy? Co děláte v tomto bytě?»
«Otočte se, prosím, ať se obléknu,» odvětila způsobně dívka.
Zvedl jsem se z pelestě postele a připojil se k Honzovi. Oba jsme se k ní otočili zády. Najednou, jako na povel. Prohlížel jsem si kuchyňskou linku.
Těsnící lišta mezi pracovní deskou a obložením se odlepila a vlnila se podél stěny.
Musím sehnat novou a přilepit ji, pomyslel jsem si. To je dnes kvalita! Koupíš nový nábytek, opravíš byt a než se rok s rokem sejde, všechno se rozpadá… vedu v duchu samomluvu. Jak takhle můžeš v téthle situaci přemýšlet, napomenulo mě moje lepší Já.
«A kde je Michal?» ozval se ženský hlas za námi.
Otočili jsme se. Opět jako na povel, současně. Před námi stála štíhlounká holka v jednoduchých červených šatech. Zrzavé, dokonce nejen zrzavé, ale opravdu ohnivé vlasy si stáhla vzadu gumičkou. Obyčejná roztomilá tvářička s důlky. A zelené přezelené oči k tomu. Se smaragdovým nádechem. Já jsem takové oči viděl poprvé v životě.
«Kdo jste a jaký máte vztah k panu Melichovi?» položil otázku Honza. «Co tady děláte?»
«Jsem jeho sestra,» odpověděla, «Zlata Melichová. A kde je Michal?»
«Máte nějaké doklady?» Honza jako by přeslechl její otázku. Typický policajtský přístup.
Dívka jménem Zlata vzala kabelku, která visela na opěradle židle, otevřela ji a předložila mu občanku.
«Kde je brácha?» zopakovala svůj dotaz.
«Je mrtvý,» ukecl jsem se, ani nevím proč.
Dívka se otřásla, vrhla na mě nevěřící pohled a pomalu si sedla na postel. Zabořila obličej do dlaní. Honza se na mě vyčítavě podíval, prohlédl si průkaz a vrátil ho majitelce.
Na dveře někdo zaklepal.
«Budeme muset všichni pryč,» rozhodl Honza. «teď tady budou pracovat technici…»
«Nejsem umytá,» potichu řekla dívka, «a taky si potřebuji vyčistit zuby.»
«To vše musí počkat,» Honza otevřel dveře a můj byt zaplnili věcně se tvářící lidé s kufříky v rukou. «Jdeme,» zopakoval směrem k Michalově sestře.
Vzal jsem dívku za loket, sebral její kabelku a vyvedl ji z místnosti. V předsíni jsem jí strčil do ruky žvýkačku. Dívka tiše špitla:
«Díky,» a ukázala na igelitovou tašku, stojící v rohu. «Můžu si vzít své věci?
«Můžete,» svolil Honza.
Vyšli jsme
