usmíval.
Mě však nebylo do úsměvů. Navíc jsem dostal hlad. Natolik ukrutný, že bych bral i tvrdý chleba. Tělo si žádalo jídlo. Dost možná, že to ale byla reakce na prožitý stres.
«Pojďme na oběd,» navrhl jsem příteli.
«Ve službě nepiju,» zazubil se Honza a s požitkem vdechl novou porci tabákového kouře.
«Nemluvím o pití, mluvím o jídle,» usmál jsem se poprvé toho dne.
«Tak to je jiná,» přikývl můj detektiv. «Musím se ale nějak uvolnit.»
«Udělej to, prosím,» obešel jsem Honzu a postavil se na závětrnou stranu, «mám nekontrolovatelný záchvat hladu. Od nervů. Takže si pospěš. Nebo spáchám nějaký trestný čin a budeš mě mít na svědomí.»
Honza zamáčkl cigaretu o víko popelnice, vhodil nedopalek dovnitř a vytáhl telefon. Vzdálil se a s někym chvili mluvil, pak se vrátil.
«Mám půl hodiny,» řekl bez okolků. «Jsem taky hladovej. Ale platíš ty.»
Přikývl jsem a kvapem jsme se vydali na Václavák. Honza projevil zájem o KFC hned na rohu, prý to bude rychlý, ale já jsem ho odradil a zatáhl do Výtopny o něco níže na náměstí. Na chvíli jsem si odskočil na záchod, kde jsem studenou vodou jakž takž odstranil krvavé cákance na botech a kalhotách.
Objednali jsme dýňovou polévku, croissanty, kávu a minerálku. Obsluha byla rychlá. Polévka se zasloužila o příjemné teplíčko v prázdném žaludku.
«Kdy mi vrátí klíče od bytu?» zeptal jsem se kamaráda. „ A co mám dělat s jeho věcmi?»
«Já ti zavolám,» řekl Honza a namočil si croissant do kávy, «tam teď kolegové pracují. První verze: sebevražda pod vlivem narkotik.»
«No jo,» řekl jsem, «bylo by lépe, kdyby mi nejprve dluh vrátil a skočil až poté.»
Honza se ušklíbl.
«Tak abys věděl, z peněz se v bytě našla pouhá stokoruna,» řekl, «ležela na parapetu. A to je vše. Ani o halíř víc. Nepočítáme-li ovšem takový dva gramy koksu, co ležel na tom stolku na terase. Mimochodem, přepočteno na peníze dělá to přibližně deset tisíc. Kolik ti vlastně dlužil?»
«Něco přes šedesát táců,» byl jsem z toho sdělení zmatený. «Za celých pět měsíců. A příští týden byl termín další splátky. Proč by mi v tom případě posílal esemesku?»
«Žádné peníze neměl,» řekl Honza a dopil poslední doušek kávy, «dokumenty a osobní věci zůstaly na místě. A z peněz jen ta stokoruna. Jo, ještě ten koks. Mimochodem, jde o drogu pro bohaté. Obyčejný vyhazovač v nočním klubu si ji nemůže dovolit.»
Žasl jsem.
«Michal dělal vyhazovače?»
«Ano, v klubu naproti,» přikývl Honza, «a proč jsi ho nevyhodil, když přestal platit?»
«Z okna?» napadl mne smutný vtip. «Měl jsem jiné starosti,» mávl jsem rukou, «vždyť víš, rozváděl jsem se, pak jsem musel služebně do Ruska. Nebyl na to čas.»
«Jak je tam v Rusku?» projevil zájem Honza.
«Jako obvykle,» usmál jsem se. «Vodka teče proudem a v ulicích se medvědi proháněji. Brnkaji na balalajkách, žebrají o jídlo.»
«Jdi s tím k šípku,» urazil se Honza, «já se ptám vážně.»
«V Rusku je vše okej,» odpověděl jsem, «lidé žijí a dál budou žít. Nemají se hůř než tady v Čechách. A v něčem možná i líp.»
Honza otevřel ústa, jako by chtěl něco poznamenat. Ale v této chvíli se u našeho stolku zastavila dívka. Byla to Zlata, Michalova sestra. Na ramenou měla kabelku, v ruce igelitovou tašku s oblečením.
«Svět je ale malý,» usmál jsem se na ní. «Neznáme se náhodou?»
Hodila po mě svýma smaragdovýma očima a mírně přimhouřila víčka. Náramně jí to slušelo. Nezdálo se, že by byla z toho neštěstí nějak mimořádně zničená. Nebo se umí velmi dobře ovládat.
«Omlouvám se,» řekla rozpačitě, «nemohl byste mi půjčit trochu peněz? «Mám hlad a nemám ani vindru. Peníze držel brácha. Mohla bych vám dát do zástavy náušnice.»
Zvedl jsem se a nabídl jí židli. Došel k pultu pro další porci polévky a kávy. Přinesl jsem to všechno na náš stůl. Zlata se nenechala dvakrát prosit a vzala do ruky lžíci.
Jedla decentně, jako dáma. Občas pohledka úkosem na mě nebo na Honzu. Seděli jsme tiše a předstírali, že dopíjíme kávu, i když šálky v našich rukou byly dávno prázdné.
«Musím už jít,» podíval se výmluvně na hodinky Honza.
Vstal, poplácal mě po rameni a zmizel. Zůstali jsme se Zlatou sami.
Využil jsem příležitostí, abych si ji prohlídl pozorněji. Tvářička hladká, téměř bez vrásek. Jen malé paprsky kolem očí prozrazovaly její věk. Pod očima tmavé kruhy. Rozpraskané rty. Bylo jasné, že jí je o mnoho víc, než dvacet. Prsa měla asi dvojky. Jemné ruce. Stejně jemné prstíky. A ovšem oči. V kombinaci se zrzavými vlasy vířily krev.
«Nevěděl jsem, že Michal má sestru,» povídám, «to mi neřekl.»
Dívka si otřela rty ubrouskem. Vytáhla z kabelky průkaz a nabídla mi ho. Automaticky jsem po něm sáhl. Zlata Melichová. Datum narození 10. června 1987. V rozpacích jsem jí vrátil ten kus plastu.
«Jsem jeho starší sestra,» řekla a najednou se nelíčeně rozplakala, «tedy… byla.»
Slzy kapaly do šálku s kávou, nad níž se dívka sklonila. Ramena se jí chvěla. Ale žádné zvuky slyšet nebylo. Jen kap-kap do kávy.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Vstal jsem, popošel k ní a neobratně se přikrčil. Lehce jsem ji objal jednou rukou.
«No ták… všechno se srovná,» vyslovil jsem tohle nejapné klišé a hned jsem sám cítil, že zní falešně.
«Nemám peníze ani oblečení, ani tu zubní pastu…» vzlykala Zlata, «přijela jsem k němu… Před dvěma dny. Sliboval, že mi pomůže s prací. U nás na Moravě moc práce pro ženy není.»
«A odkud jsi?» přehodil jsem výhybku, jak situace vyžadovala. Proti mému tykání neprotestovala.
«Z Pavlova,» již klidněji řekla Zlata, «je to tam, kde se seriál natáčel, o vinařích. Možná, žes ho viděl?»
«Ano, viděl,» přikývl jsem, «hezkej. Takovej legrační.»
«Nevím,
