style="font-size:15px;"> «Potrefená husa na Andělu. Hodina ti bude stačit?
«Určitě,» potvrdil jsem, «za hodinu tam budu. Hodí se mi to. Mám na tebe pár otázek.»
Zamknul jsem vietnamský byt, nasedl do auta a jel domů. Tam jsem se převlékl a prostřednictvím své oblíbené devítky dojel v dohodnutém čase na místo. Do Potrefené husy.
Byl jsem tam ještě dříve, než Honza, který se o pět minut opozdil. Objednal si pivo a kuřecí křidýlka. Já jsem zvolil smažený sýr a samozřejmě také pivo.
«Tak co ti tvoji narkomani – neplatiči, rentiére?» zopakoval kamarád otázku, «A vůbec, kápni božskou, kolik vlastně máš těch bytů?»
«Asi třicet,» nemám proč to tajit, «ale vlastním z nich jen pár. Další jsou mi svěřeny, takže já jsem správce. Přestaly platit pouze tyto dva byty. V ostatních žijí normální lidé. Z oken neskáčou a falešné pasy doma nevedou. Není moje vina, že to takhle dopadlo.»
«Jo, měl jsi dva krušné dny, to se musí uznat,» poklepal mi na rameno Honza, «nejprve koks a ten sebevrah, pak Vietnamci s amfetaminem…»
«Cože bylo u Vietnamců?» nepochopil jsem.
«Taková moderní droga. Viděl jsi seriál Perníkový táta?» zeptal se Honza. «Tak v něm hlavní hrdina právě amfetamin vařil.»
Přinesli pivo. Ukojili jsme první žízeň.
«Jeden podnikavý Čech před několika měsíci odněkud propašoval do republiky celý automobilový přívěs s chemií, ze které se dělá amfetamin. Prodal ho Vietnamcům, kteří z toho teď úspěšně vyrábějí drogy. Jo, mimochodem, měl bys zkontrolovat elektroměr. Jsem si jistý, že budeš zadlužen až po uši. Při vaření amfetaminu se spotřebuje hodně energie.»
«Hergot, to jsem se s těma Vietnamcema dostal do pěkné bryndy,» podrbal jsem se na hlavě, «ale jak potom tenhle prevít prodávají?»
«Oni ho neprodávají,» řekl Honza a dorazil první pivo, «obchodem s drogami se v Česku zabývají Albánci a Alžířané. Vietnamci si v tomto případě jen hrají s vařením.»
Naservírovali nám jídlo. Objednali jsme si další pivo. Honza polichotil mladé servírce. Ta nasadila profesionální úsměv a rychle odkráčela k baru pro naše pivo.
«A Ve Smečkách to byl taky ten… amfivitamin?» položil jsem další otázku. Zřejmě nejapnou, protože se Honza upřímně rozesmál.
«Sám jsi vitamin! Mluvíme o amfetaminu.»
Ale pak vysvětlil:
«Ne, v tom tvém prvním bytě našli kokain. Ovšem je to nějaké divné. Kokainu v tom prášku na stolku bylo deset procent. Zbytek tvořil moučkový cukr.»
«A to znamená co?» zeptal jsem se.
«Nevím,» upřímně se přiznal Honza, «existuje domněnka, že kokain tím cukrem nastavovali. A tohle byl zbytek. Jenže kam se všechno ztratilo, to je záhada.»
«A co Michal?» opatrně jsem vyzvídal. «Je to jasná sebevražda?»
«Zívěry ještě nejsou známy,» odpověděl Honza, «ale převažuje domněnka, že skočil sám. Tělesná poškození jsou jen od pádu. A jsou smrtelná. Zlomil si vaz. Zdá se, že ho k tomu přivedly drogy. Možná se mu chtělo létat, nebo v euforii podlehl brutálnímu ataku deprese. Neměli bychom si na jeho památku připít?»
Nebyl jsem proti.
Zavolali jsme usměvavou servírku, objednali si dvě becherovky a poprosili ji vyměnit půllitry za plné. Napili jsme se na památku Michala.
«Co se bude dít dál?» vrátil jsem se k tématu.
«Obvyklá rutina,» řekl již trochu těžším jazykem Honza, «protokoly, expertní posudky. Papírování. Pak se dospěje k závěru, že to byla nehoda, nebo sebevražda. A s amfetaminem totéž. Nikdo tvé Vietnamce hledat nebude. Tím spíše, že všichni vypadají stejně.»
«Čert vem Vietnamce,» mávl jsem rukou, «mně zajímá Michal. Kdo mu ten kokain přinesl? Tohle byste měli vyšetřovat, najít ho.»
«Jsi amatér,» zasmál Honza, «pro vyšetřování hlavní je tato okolnost: skočil s terasy on sám, nebo mu někdo pomohl. Sousedé zezdola slyšeli v noci nějakou hádku. Ale kdo se s kým hádal, není známo.»
«A kde vzal kokain? Nekoupil ho přece v obchodě na Václaváku…»
«Jaký je v tom rozdíl, kde?» překvapeně reagoval Honza. «Dnes si drogy můžeš koupit kdekoli. Dokonce i tady smrdí tráva.»
Nasál jsem nosem vzduch. Měl pravdu: odněkud táhlo nasládlým marihuanovým kouřem.
«Mohl si to obstarat v práci,» pokračoval Honza, «právě v nočních klubech se tenhle sajrajt obvykle distribuuje. Celý večer u baru tam posedává nějaký albánský dealer. Stačí na něj mrknout a nabídne ti cokoliv. Nebo můžeš oslovit nějakého černocha, stojícího na Václaváku. Ti však mají nekvalitní zboží. Příliš ho ředí. V klubech se taky ředí, ale ještě to ujde.»
«Když tohle všechno víte, proč nic neděláte?» obořil jsem se na něj.
Honza se znovu zasmál.
«Teda, Vadime, nemyslel jsem si, že jsi tak naivní,» plácnul mě znovu po rameni. «Kdo by to dělal? Všichni jsou koupeni. Každý z toho něco má. Víš, na kolik si přijde hlídkující policajt na Václaváku? Na deset až dvacet táců.»
«Měsíčně?» zeptal jsem se.
«Denně,» zasmál Honza, «denně má tolik. Kromě oficiálního platu. Samozřejmě, že se o to dělí.»
«A kolik z toho máš ty?» utrhl jsem se na něj.
Honza se urazil. Odtáhl se ode mě. Dopil svoje pivo.
«Není důležité, kolik a jestli vůbec» řekl po delší odmlčce. «Já z tohoto prasečáku brzo odejdu. Na nové místo. Do Interpolu.»
«Gratuluji ti,» vymáčknul jsem ze sebe, v duchu si vyčítaje předchozí otázku.
«Na to je ještě příliš brzy,» obměkčil se Honza, «až k tomu dojde, dám ti vědět. Zapijeme to.»
«Hele,» nechtělo se mi věřit, «fakt jsou všichni tak prohnilý?»
Odpovědi jsem se však nedočkal. Ten večer už jsme se na téma drog a ani smrti Michala nebavili. Dali jsme si ještě závěrečnou becherovku a rozešli se do svých domovů.
3
Ráno
