moc hodný,» přikývla. «Vždyť ani nemám kam jít…»
Vyrovnal jsem útratu. Zvedla se ze židle. Vzala své věci a šli jsme na zastávku tramvaje. Devítka nás dovezla na Nový Smíchov, kde jsme pro ni nakoupili věci osobní hygieny a trochu potravin. Pak jsme jeli do mého bytu. Začínalo se stmívat.
Projevil jsem snahu něco uvařit, ale Zlata se k mé radosti chovala, jako by tu nebyla poprvé. Rázně mě vystrnadila z kuchyně.
«Nepřekážej, udělám všechno sama,» řekla, jako by si snad chtěla mou pohostinnost odpracovat. Její snaha mi přišla vhod.
«Včera jsem byl na nákupu, něco najdeš v ledničce,» navigoval jsem jí.
A tak Zlata začala rámusit nádobím. Odešel jsem do pracovny, abych zkontroloval maily a zavolal na pár čísel. Vaření mi potěšení nepřináší a ženská ruka mi tu tedy rozhodně chybí.
Sedl jsem si k počítači. Spočítal jsem přesnou částku, kolik mi dlužil Michal. Nebylo to pro mne smrtelný, ale stejně šlo o dost peněz. Škoda. Navíc není známo, kdy mi policie povolí znovu vstoupit do bytu.
Poslal jsem Honzovi sms, jestli to neví. Záhy přišla odpověď:
«Několik dní budeš muset výtrpět.»
Pak mně Zlata zavolala k večeři ala co dům dal. I tak jsem si moc pochutnal, neboť jsem se celý poslední rok stravoval všelijak. Většinou v rychlém občerstvení, anebo v restauracích. Doma hlavní chod byly pelmeně. Samozřejmě mražené.
«A pak říkají, že mladé Češky neumějí vařit,» dovolil jsem si malou lichotku.
«Pozor, já jsem z Moravy,» připomněla mi Zlata a nečekaně otevřeně a bez okolků dodala: «Nemohla bych u tebe párkrát přenocovat? Nemám kam jít. Já tady, kromě bratra, nikoho neznám.»
«Proč ne,» souhlasil jsem po krátkém zaváhání. «Ustelu ti na gauči v obýváku. Náhradní prádlo mám. Ale já jsem hned po ránu služebně pryč. Takže hospodařit tady budeš muset sama.»
Tak jsme si plácli.
Připravil jsem čaj. Chvíli jsme seděli mlčky.
«Jak dlouho Michal bral drogy?» odvážil jsem se konečně.
«Nevím,» odpověděla dívka. «Já jsem ho během posledních dvou let viděla jen zřídka. Ale všimla jsem si, že tentokrát byl jako vyměněný. Nesoustředěný, impulzivní. A proč se ptáš na drogy?»
«Na terase našli kokain,» řekl jsem, «na stole, hromádku.»
«Už jsem spala, když přišel,» se smutkem v hlase začala vzpomínat Zlata, «ale i přes spánek jsem slyšela, že s někým mluví. Michal pracoval v ochrance v nočním klubu a vracel se až k ránu. A pak jsi mě probudil.»
«V jakém klubu?» zeptal jsem se. «Nevíš, jak se jmenuje?»
«Samozřejmě, je to blízko bytu,» řekla Zlata, „ Jmenuje se Kakadu. Byla jsem tam jednou za Michalem, měl službu u vchodu. Dluží ti za byt hodně?»
«Dá se tak říci,» nedokázal jsem skryt zklamání.
«Já to určitě uhradím,» řekla Zlata. «Ale později.»
V tom okamžiku její telefon krátce pípnul. Zlata se podívala na displej.
«Je to od mámy,» řekla. «Já jsem to vše vylíčila své tetě, když jsem vařila. Aby to mámě vyřídila. Osobně jsem to nedokázala.»
«A co váš otec, žije?» zeptal jsem se.
«Já ti nevím,» odpověděla Zlata, «matka se s ním rozvedla, ještě když Michalovi ani rok nebyl. Od té doby nemáme ponětí, jestli je naživu nebo ne.»
«Rozumím,» kývl jsem chápavě hlavou. «Je mi lito, co se tvému bratrovi stalo.»
Zase zavládlo mlčení. Dopili jsme čaj. Vložil jsem nádobí do myčky. Rozložil a ustlal gauč. Odešel k sobě do ložnice.
Den byl těžký. Pomalu jsem začal usínat. Ale najednou vrzly dveře.
«Já se bojím,» uslyšel jsem dívčí šepot.
Posunul jsem se k oknu i s dekou, protože Zlata si svoji přinesla sebou. Opatrně ulehla na uvolněnou půlku postele.
«Zavřu oči a hned vidím Michala,» svěřila se mi vzlykajíc, «a on je mrtvý. Je to hrozný pocit.»
Natáhl jsem k ní ruku. Nahmatal její rameno, přitáhl ji k sobě. Na okamžik jakoby ztuhla, ale pak se uvolnila. Posléze se Zlata přitulila a objala mne rukama. Pohladil jsem její zrzavé vlasy, které se v pološeru zdály tmavými, a potlačil touhu zmapovat dlaní její tělo
«Spi,» řekl jsem jí, «jen klidně spi. Dnes už se nic špatného nestane.»
Opravdu usnula. A já jsem ještě dlouho ležel s pohledem upřeným na strop a přemýšlel o životě a smrti. A o Zlatě. Než jsem se postupně taky propadl do spánku.
2
Probudil jsem se časně. Otevřel oči, protáhl se. A okamžitě pocítil, že vedle někdo leží. Otočil jsem hlavu doprava. A najednou si na všechno vzpomněl.
Vedlejší polštář zdobily zrzavé vlasy. Zlata spala stejně jako v bytě Ve Smečkách na břiše, ale tvář měla stočenou ke mně. Obdivně jsem na tu nádheru vzhlížel. Byla jako ta Zlatovláska z pohádky.
Uvolněný obličej. Malá vráska na čele. Rozpraskané rty.
Pojala mně něha k ležící vedle ženě. Zlata se pohnula, jako by vycítila můj pohled, její řasy se zachvěly, oči se pomalu otevřely.
«Dobré ráno,» uvítal jsem ji.
Zlata se usmála. Přesto, i když vedle mne zaručeně ležela ta včerejší holka, něco tady nehrálo.
«Ty máš hnědé oči!» konečně mi to došlo. «Včera byly smaragdové, zelené…»
«Sundala jsem si čočky,» odpověděla, «nemůžu spát s čočkama na očích, tak je na noc sundavám.»
«To je dobře, že máš hnědé oči,» řekl jsem,» jelikož u nás máme písničku Malér má zelené oči. Nechci, abys mi přinesla potíže.»
«Omlouvám se, že jsem se k tobě v noci vnutila,» kajícně řekla Zlata, «ale měla jsem opravdu strach. Ve skutečnosti nejsem taková. Už jsem téměř půl roku s nikým nespala. A pak ti sama vlezu do postele.»
«No, nic jsme spolu neměli,» zasmál jsem se. «Bohužel…»
«Neměli,»
