obočí se se zájmem zvedne. “Z New Yorku? A jak jsi skončila Quebecu?”
Kvůli Loganovi. To je pravdivá odpověď. Vždy v toto místo věřil a pobízel nás, abychom sem přišli. Ale to Molly nemohu říci. Jeho jméno nemohu ani vyslovit.
“O tvrzi Noix a přeživších se povídalo,” řeknu. “Napadlo nás, že to budeme riskovat.”
Ben se na mě tázavě podívá, potichu si všimne mé neschopnosti vyslovit jméno našeho mrtvého společníka.
Tentokrát se Mollyiny oči rozšíří. “Bude lepší, když Vůdci neřekneš, že se o tomto místě povídá. Děsí se toho, že by nás někdo našel. Vy jste první lidí zvenčí, které jsme přijali za hodně dlouhou dobu. Zdá se, že si myslí, že celá tvrz se zhroutí, když někdo zjistí, že existujeme.”
“A to si myslí správně,” řekne Ben trošku zbrkle. “Všichni byste byli v nebezpečí, kdyby se o tomto místě otrokáři dozvěděli.”
Molly se na něj zvědavě podívá pohledem, který naznačuje, že ho prohlédla, pronikla do jeho duše a zahlédl jeho temnou stránku. Ale to u něj nevyvolá pochyby a já jsem vděčná.
Stanice je kousek od kabiny Trixie. Je to vysoká kovová budova, která se tyčí vysoko do korun. Je to alespoň třicet stop vysoký výstup. Molly nadšeně začne šplhat po žebříku, předvádí svou sílu. Ale já zaváhám. Protože jak stojím před ním, náhle mi hlavou probleskne příšerná písková duna, po které jsme museli šplhat v Aréně 2.
“Potřebuješ pomoci nahoru?” Zeptá se Ryan.
Zakroutím hlavou, vytěsním myšlenku a potom se chytím šprušlí. Jsem odhodlaná nebýt slabá, nenechat to, čím jsem si v minulosti prošla, aby mě nyní ovlivnilo. Zhluboka se nadechnu, abych se obrnila a začnu šplhat, Ryan mě následuje. Mé svaly protestují, ale pokračuji přes svou bolest a za okamžik jsem na vrcholu.
Ta snaha za to stála. Tady nahoře je kolem dokola úžasný výhled. Hory vypadají nádherně, mají sněhem zakryté vrcholky, které se v poledním slunci blyští. Nechávám vítr, aby si pohrával s vlasy na mém zátylku, chladí pot ze šplhu. Naprosto vyblokuji zvuk stoupajících strážných na stanoviště a libuji si na okamžik v tom tichu.
V dálce vidím ohromné krátery v zemi, kde dopadly bomby. Jsem tak smutná ze vší zbytečné destrukce, vší smrti a bolesti a přemýšlím, jestli se náš svět z toho vůbec kdy dostane. Ale potom si uvědomím, že krátery jsou zarostlé vegetací, jako by se příroda snažila minimalizovat zničující efekty naší války, snažila se zacelit jizvy a šrámy, které naše bomby vytvořily. Ten pohled mi dodává naději na lepší budoucnost. A náhle se na mém obličeji objeví úsměv.
Koutkem oka vidím, že se na mě Ryan bedlivě dívá. Kvůli jeho zkoumání se zastydím a nechám můj úsměv odeznít. Nechci, aby zasahoval do mého soukromého okamžiku. Když se přiblíží, nepodívám se na něj, dívám se klidně vpřed.
“Myslím, že si tvůj přítel ten výhled neužívá tolik, jako ty,” zavtipkuje mi do ucha.
Otočím se a spatřím Bena, který tiskne v ruce svou zbraň, vypadá, že je ohromený.
“To je výškou,” řeknu, vím přesně, proč se Ben děsí, tuším, že měl stejný záblesk vzpomínek jako já. “V jedné z arén jsme museli vystoupat na horu. Byla plná bodců a dětí ubitých k smrti.”
Okamžitě zavřu pusu. Nevím, co mě to napadlo, co mě přinutilo vyžvanit Ryanovi tak bolestné tajemství z mé minulosti.
“Aha,” řekne a jeho šibalský úsměv se okamžitě ztratí. Náhle vypadá poprvé vážně od doby, co jsem ho potkala. “Promiň, to jsem si neuvědomil.”
Přemůže mě pocit intenzivní rozpačitosti.
“To jsi nemohl vědět,” odpovím rychle a snažím se konverzaci ukončit.
Na druhé straně stanoviště si Molly sedne vedle dalšího strážného a vytáhne balíček karet. Jsem v šoku a trochu zaražená, když spatřím, jak ona a ostatní strážní kolem ní, vypadají tak uvolněně. Zdá se, že nikdo není na pozoru. Vůdce dával najevo, že všichni v tvrzi Noix jsou vážní a vojenští stejně jako on, ale tady jsou jeho strážní nedbalí.
“Neměj strach,” řekne Ryan, když si všimne mého výrazu. “Na stráži se nikdy nic nestane. Na začátku bývaly útoky, ale nyní už se to hodně zklidnilo.”
Ale to není dost dobré na to, aby mě to utěšilo. Všichni zpět v tvrzi spoléhají na tuto skupinu, že udělá svou práci a všichni zde posedávají, jako by to byla velká hra. Dokonce i strážní psi se ulívají, hrají si jeden s druhým, místo aby vyhlíželi vetřelce. Takže takovou má každý práci! Jen Ben a já se zdáme být v pozoru kvůli možnosti číhajícího nebezpečí.
A když mě tyto myšlenky napadnou, všimnu si v dálce pohybu. V oblasti pokryté krátery od bomb je řada stromu a keřů a zdá se, že šelestí.
“Žijí tam lidé?” Řeknu a dloubnu do Ryana.
Podívá se, kam ukazuji.
“V kráterech po bombách?” řekne. “V žádném případě. Radiace je příliš vysoká.”
Každý sval v mém těle ztuhne. “Někdo tam je,” řeknu.
Připravím svou brokovnici. Ben mým pohybem zpozorní. Přijde vedle mě s napřaženou puškou.
“No, no, no!” vykřikne Ryan. “Vy jste nějací dychtiví po střelbě. Jsem si jistý, že se vám to zdá. Je to nejspíš jen srna.”
Molly si všimne toho povyku a přijde ke mně.
“Co se děje, Brooke?” zeptá se s vážným a odhodlaným výrazem.
“Mezi těmi stromy jsou lidé,” řeknu, nedívám se na ni, mé tělo je stále připraveno vystřelit, mé oči hledí na listoví, hledají možné nebezpečí.
Na rozdíl od Ryana, Molly nevznáší protesty. Zdá se, že mi okamžitě porozuměla. Pozvedne svou zbraň a zaujme pozici vedle mne.
Ve stromech to stále šustí. A potom se náhle něco ohromného a černého vznese z porostu. Vystřelím, až to zapraská. Poté, co jsem vystřelila, si uvědomím, že můj ďábelský predátor bylo hejno nevinných ptáků.
Napětí okamžitě opustí mé tělo a nahradí ho stud. Molly se na mě rozpačitě podívá, jako by se styděla za mě a mou přehnanou reakci. Ryan se jen zubí a je tím vším pobavený.
“Já jsem ti říkal, že není čeho se obávat,” řekne arogantně.
Ale než ta slova opustí jeho ústa, za námi zazní výkřik a divoké štěkání psů.
Otočím se a srdce
