otřást až na kost a pro mě to je jen každodenní událost.
Ryan se na mě neochvějně podívá. “Chápu, proč jsi rozčilená. A věř mi, nejsi jediná, kdo takto přemýšlí. Je to zde kontroverzní téma. Ale Vůdce je izolacionista. Věří v to. Dosud nás to udrželo naživu, tak proč by to měl změnit?”
Povzdychne se, když vidí, že se stále mračím.
“Děláme, co můžeme, Brooke. Našli jsme vás, nebo ne? Přijali jsme vás tady.”
“To nestačí,” namítám. “Čtyři děti a jeden pes, kdy jich tam jsou další tisíce. Dívky jsou unášeny pro obchod se sexem. Děti bojují na smrt pro zábavu druhých. Vy jste armáda trénovaných bojovníků. Vy byste s tím mohli něco udělat.”
Jeho ústa se v hrůze zkroutí do strany. Vidím, že ho má slova zasáhla. Ale zároveň vím, že nezmění svůj názor. A proč by měl? Tvrz Noix je ráj pro všechny, kteří v ní žijí. Nikdo nechce dloubat do vosího hnízda nebo riskovat, že to vše ztratí. Bojovat proti bandě šílenců je jedna věc – dobrovolně je vyhledávat je něco úplně jiného.
Ryan ztiší hlas a obezřetně se rozhlédne, jako by přemítal, zda mi má něco říci.
“Jsou zde lidé, kteří chtějí pomoci ostatním mimo tvrz Noix,” řekne. “Je zde dokonce skupina, která se schází a diskutuje o tom.”
“Opravdu?” řeknu a ráda to slyším.
Pokývá.
“Zeke a Molly jsou mezi nimi. Ale nesmíš to nikomu říct. Jediný způsob, jak může Vůdce udržet mír, je udržovat vše, jak je nyní.”
Rozumím potřebu udržovat to v tajnosti, ale mám zájem zjistit více.
“Jaký je jejich plán?” zeptám se. “Co doporučují, aby se udělalo? Přivést přeživší zpět do tvrze Noix?”
Ryan pokrčí rameny.
“Nevím. Nebouří se nebo něco takového. Jen se snaží posílit své řady, aby přiměli Vůdce, že to je to, co lidé chtějí. Pokud jich bude dost, možná je poslechne.”
“Ty si myslíš, že to bude fungovat?” dodám. “Je to typ člověka, který může být přesvědčen?”
Pokrčí rameny.
“Zatím to nezafungovalo,” odpoví Ryan.
Myslím na své setkání s Vůdcem dnes ráno. Ohledně našeho vstupu do tvrze Noix byl tvrdý, ale podařilo se mi ho přesvědčit, aby změnil názor. O Penelope také. Určitě se nechá přesvědčit.
“Ráda bych se s nimi setkala,” řeknu, “s těmi, kteří chtějí hledat přeživší.”
Ryan pokývá. “Vezmi tě na jejich setkání,” řekne. “Jestli to je způsob, jak tě přimět, abys zůstala.” Náhle strčí ruce do kapes a vypadá nesměle.
“Díky,” odpovím, vděčná za temnotu, která ukrývá, že jsem zrudla.
“Brooke,” řekne spěšně, “Vím, že je brzo, ale…chtěl jsem se zeptat, zda bys se mnou nechtěla někdy jít na rande? No, vím, že ‘rande’ pro to není už ten správný výraz, ale co mám na mysli, no...víš, co tím myslím.”
Jeho hlas poklesne, zatímco mluví a jeho pohled padne na mé rty. Uvědomím si, že myslí na to, že mě políbí.
Chci odpovědět ano na rande, chci svolit k polibku, ale něco uvnitř mě drží zpět. Je to stín Logana v mé mysli. Je to echo Benova polibku na mých rtech. A je to hrůza všeho, čím jsem si prošla.
Ryan si musel všimnout mého zaváhání, protože se začne zvláštně škrábat na krku. “Promiň, je to z mé strany špatně načasované, viď. Všichni jsme dnes téměř zemřeli a já tě tady zvu na rande.”
“Ráda bych,” přeruším ho rychlým zašeptáním. “Ale nemohu. Ne teď. Ještě ne.”
“Kvůli tomu, čím sis prošla v arénách?” zeptá se.
Uhnu pohledem, náhle se cítím nepříjemně a zostuzená.
“Nejdřív musím přijít na to, jak žít v tomto novém světě,” řeknu. “Strávila jsem tolik času bojováním, že ani nevím, kdo jsem. Chápeš?”
Vypadá trochu ublíženě, ale pokývá.
A pak cítím, jak mi něco studeného přistane na nose. Ale to jako déšť, ale jemnější. Podívám se nahoru a vidím, že začíná sněžit.
“V Quebecu začíná zima brzy,” vysvětlí Ryan.
Upírám pohled vzhůru, sleduji, jak padají vločky. Cítím se šťastná a spokojená, vděčná za to, že jsem naživu a dobře živená. Ale také cítím, že zůstat v tvrzi Noix navždy prostě nebude možné.
Koutkem oka vidím, jak mě Ryan sleduje, prohlíží si mě, snaží se mě přečíst.
“Zůstaneš alespoň přes zimu?” řekne Ryan. “Po všem, čím sis prošla si to zasloužíš, ne? není sobecké chtít se zotavit a odpočinout si. A na jaře můžeš pomoci mnohem víc lidem. Nevíš, jaká je tu zima.”
Neodpovím, ale dívám se nahoru na padající sníh, odrážející blyštící se světla hvězd. Nechci Ryanovi slíbit nic, co nebudu moci splnit.
“Když nezůstaneš kvůli mě,” dodá tiše, “zůstaň kvůli Benovi.”
Hlava se mi konečně pohne a podívám se na Ryana. “Co tím myslíš?” vyzývám ho.
“Už jsem takové lidi předtím viděl,” řekne Ryan. “Mám strach, že má PTSD.”
Pokývám. Myslela jsem si totéž.
“Víš, že tu všichni musí pracovat?” dodá. “Vůdce není příliš vlídný, když se jedná o tyto věci.”
“Co máš na mysli?” zašeptám.
“Vůdce by si tu nenechal nepoužitelného vojáka. Nemá ani zdroje, ani motivaci, aby zotavoval zničené lidi.”
Vše ve mně ztuhne při myšlence, že by byl Ben vyražen z tvrze Noix a ponechán, aby se postaral sám o sebe v tom nejcitlivějším okamžiku. Jestli jsem měla nějaké pochyby o tom, že zde zanechám své přátele a sestru, nyní se zdesetinásobily. Jestli Vůdce zjistí, že má Ben PTSD, bude určitě vykopnut.
Což alespoň pro teď znamená, že nemám na výběr a musím zůstat a starat se o něj.
Zůstanu, uvědomím si.
Alespoň
