je Ben?” zeptá se Charlie.
Okamžitě pocítím vinu za to, že jsem si dovolila cokoli cítit k Ryanovi. Rozhlédnu se, hledám Bena. Vidím, že sedí sám na lavičce u ohně. Vypadá stejně ztraceně v tvrzi, jako vypadal v lese.
“Támhle je,” řeknu Charliemu. “Nechceš mu donést čaj?”
“Já mu ho přinesu,” řekne Ryan a jeho intenzivní pohled je stále fixovaný na mě.
Znejistím. “Dobře… děkuji.”
Sleduji, jak zmizí do davu, v žaludku mi to vře.
Bree mě chytne za ruku a táhne mě k ohni. Charlie následuje a všichni tři se posadíme vedle Bena. I přes nebezpečí, ve kterém jsme právě byli, jsme stále šťastní, že jsme v tvrzi Noix. Že jsme v teple, oblečení a je o nás pečováno. Že jsme skoro spojenci. Ale Zeke mi do hlavy nasadil brouka. Je to dostatečné, že jsme jenom my v teple, oblečení a je o nás pečováno? Je to v pořádku, mít ustláno na vavřínech, když jiní, nám podobní, umírají v divočině v rukou otrokářů, bio obětí a šílenců?
Ryan se vrátí s dalším mátovým čajem a kuřecí polévkou pro všechny.
“Chceš se k nám přidat?” zeptám se ho.
Chci s ním promluvit o Vůdcově izolacionistickém postavení, o jeho tvrdé politice k nevpouštění přeživších. Ale Ryan vrhne pohled na Bena a já se podívám a vidím, že nás Ben sleduje, jeho výraz je směsicí zlosti a smutku.
“Dnes večer ne,” řekne Ryan. “Měli byste asi strávit nějaký čas spolu.”
Takže to Ryanovi začíná docházet, začíná chápat, že mezi mnou a Benem něco je, nebo aspoň že Ben ke mně něco cítí. Není připraven šlapat Benovi na nohy, když je v tak citlivém stavu a já jsem za jeho ohleduplnost vděčná. Zdá se, že je Ryan něčím víc, než se na první pohled zdá.
Pokývám a sleduji, jak si sedne na lavičku naproti Molly, její rusé vlasy ladí s barvou plamenů.
Polévka je naprosto delikatesní. Horko z misky a od ohně, spolu s čerstvým, zdravým jídlem, mě oživí. Cítím se jako bych vstala z mrtvých, ne pouze fyzicky, ale také psychicky. Celá léta jsem byla nastavená na bojovné myšlení. Léta jsem se cítila naprosto sama. Ale nyní mám kolem sebe lidi, lidi, kteří budou bojovat po mém boku. A je to ten nejlepší pocit na světě.
Pohlédnu na Bree a Charlieho, kteří se šťastně smějí, tak bezstarostně jako Trixie, když jsem ji předtím potkala. Konečně mohou být dětmi. Ale Ben je úplně něco jiného. Zdá se, že je ještě více uzavřený.
“Bene,” řeknu opatrně. “Je všechno v pořádku?”
Pomalu a trochu otřeseně se na mě podívá. “Být se všemi těmi lidmi,” řekne. “Je toho trochu moc.”
Já vím, že to není všechno, ale nechci ho tlačit, aby mluvil, když sám nechce.
Všichni dojí svou polévku.
“Myslím děcka, že byste se teď měli vrátit domů,” řeknu Bree a Charliemu. Oba vypadají vyčerpaně, jako by se snažili zůstat vzhůru a být součástí slavností.
Bree našpulí pusu. “Můžeme zůstat vzhůru trochu déle?”
Zakroutím hlavou. ”Byl to dlouhý den. Ben tě vezme domů.”
Ben se na mě podívá a zamračí se, jako by si myslel, že se ho snažím zbavit, ale já chci, aby se dobře vyspal a zotavil. Ale nehádá se; jen se postaví jako hypnotizovaný a vede Charlieho a Bree zpět domů.
Dívám se za nimi. Ale hned jak jsem sama, cítím se náhle jako bych sem nepatřila, obklopená ostatními strážnými, všichni se smějí a uvolněně vtipkují. Já se usmívám zřídka. Minulost mě neustále straží v myšlenkách jako bouřková mračna, občas se rozjasní, aby vpustili paprsek slunečního svitu. Žádný z těchto lidí nemá uvnitř stejnou temnotu. Měla bych teď pociťovat mír a být šťastná, ale nemohu. Nemohu přihlížet šíleným útokům jako by byly výjimečně a měly být zapomenuty, protože pro mě to byla zase jen poslední bitva v dlouhém, nikdy nekončícím boji proti světu, ve kterém žijeme. A zatímco jsme tento boj vyhráli, někdo na světě jiná skupina dětí prohraje.
Ryan si musel všimnou změny v mé náladě, protože ke mě přijde a natáhne ke mně ruku.
“Pojď,” řekne.
“Kam jdeme?” odpovím a dívám se na jeho napřaženou ruku.
“Na procházku.” Láká mě a pobízí. “No tak,” naléhá.
Nezdá se mi, že bych měla příliš na výběr, takže jeho ruku přijmu a nechám ho, aby mě postavil na nohy.
Kráčíme. Je černočerná tma a hvězdy nad námi září, zatímco se procházíme směrem od světla z ohniště a do areálu.
“Brooke, já vím, že si myslíš, že způsob, jakým tvrz funguje, není férový,” začne.
“Proč to říkáš?” odpovím. “Chápu, proč to tak musí fungovat. Jen si nemyslím, že mi to stačí.”
“Co tím myslíš?” zeptá se.
Odmlčím se, snažím se shromáždit své myšlenky tak, abych je mohla vysvětlit. “Mám na mysli, že musím dělat víc,” začnu opatrně. “Nemohu sama se sebou žít, když vím, že jsou jiní venku a umírají tam. Musím něco udělat. Nemohu být součástí místa, které nedělá víc proto, aby lidem pomohlo. To by ze mě udělalo hypokrita.”
“Znamená to, že chceš odejít?” zeptá se a zamračí.
Odvrátím svou tvář, nejsem si jistá, co skutečně chci. Je pravda, že jsem si začala klást otázky, zda jsem udělala dobré rozhodnutí, že jsem sem přišla. Mohu skutečně nic nedělat poté, co jsem viděla a žít svůj život v míru, když vím, že je tam venku tisíc dalších Rose, které potřebují zachránit, stovka dalších Flo, uvězněných v arénách, tucet dalších Loganů, kteří byli přinuceni hlídat město, které nenávidí? Ale zároveň, jak bych mohla přinutit své přátele a svou sestru zpět ven do toho světa? Nemohla bych. Pokud bych odešla, musela bych odejít sama. A to by znamenalo nechat je zde.
Ryan se jemně dotkne mé ruky. Horko vyzařuje z místa, kde se mě dotkly jeho prsty. “Já nechci, abys odešla, Brooke,” řekne. “Zůstaneš? Kvůli mě?”
Uhnu paží, trochu překvapená tím kontaktem, intenzitou toho, o co mě žádá.
“To nemohu slíbit,” řeknu, nedívám se mu do očí. Ale vím, že to nestačí, že mu dlužím lepší vysvětlení. Zhluboka se nadechnu a potom se otočím a podívám se na něj. “Bree a já jsme v horách léta přežily. Stejně tak Ben a jeho bratr. Venku
