to tak hlučně, že se zašklebím. Vzduch se zaplní kouřem z našich výstřelů a zápachu síry.
Šílenci začnou padat, ale někteří se přibližují nebezpečně blízko našemu stanovišti. Upravím svou pozici a začnu střílet, zatímco stoupají. Ben stojí vedle mě, ale já si uvědomím, že vůbec nestřílí ze své zbraně. Jeho ruce se třesou a po obličeji mu stéká pot. Je bílý jako duch.
“Bene!” vykřiknu. “Pomoz mi!”
Ale je úplně ztuhlý. Ryan ke mně přistoupí a pomůže mi skolit skupinu, jednoho po druhém, zatímco Molly mě doprovodí na druhé straně a také expertně střílí.
Náhle zaslechnu pronikavý křik zezadu a otočím se na místě. Jeden ze šílenců zvolil jinou cestu než ostatní a dostal se na stanoviště, aniž by si ho někdo všiml. Dojde mi, že žádného ze strážců nenapadlo nás krýt zezadu, nechali nás naprosto bez obrany.
Šílencova ruka je zaklesnutá pod Mollyiným krkem a táhne ji zpět k žebříku. S hrůzou sleduji jak Jack vyrazí vpřed a zaklesne svou tlamu kolem šílencovy nohy. Muž zakřičí bolestí a pustí Molly, nechá jí dost času na to, aby aspoň utekla. Ale nyní se Jack stal terčem jeho nenávisti. Chopí pitbulla a trhne s ním, dá si ho na hlavu a je připraven ho vrhnout dolů ze stanoviště. Celý svět se zpomalí, všimnu si vyděšeného výrazu psa, jak bezvládně visí přes okraj stanoviště. Třicet stop hluboký pád ho jistě zabije.
Bez přemýšlení vytáhnu nůž z pouzdra a ženu se přes stanoviště. Veškerou silou, kterou v těle mám, bodám šílence přímo do srdce.
Šílencovy oči se stočí nahoru a padne nazad. Podaří se mi vytrhnout Jacka z jeho sevření předtím, než šílenec spadne přes okraj stanoviště a dopadne na zem s nechutným čvachtnutím.
Můj zakrvavělý nůž s rachotem padne na zem a potom náhle vše ztichne. Stojím tam, zhluboka dýchám, Jack skuhrá v mé náruči, teplá krev šílence mi teče po obličeji. Pomalu se otočím čelem k ostatním strážným.
Všichni se na mě nevěřícně dívají, jako by nedokázali pochopit, co jsem právě udělala. Nedokáži říci, zda jsou ze mě vyděšení nebo užaslí, ale hlavní věc je, že tajemství mého života, to že jsem vrah, už nezůstane utajeno.
Držím Jacka v náručí a potom pomalu přijdu k Ryanovi. Položím psa do jeho rukou. Jeho suverénní výraz je ten tam. Jeho arogance se zdá také zmizela a zanechala udivený a mírně vyděšený výraz.
“Děkuji ti,” řekne tiše. Ale myslím, že co skutečně myslí je, “už jsem to pochopil.” Poprvé chápe, v jakém světě skutečně žijeme a co to ze mě udělalo za člověka.
Všichni se zdají být příliš v šoku, než aby se pohnuli. Cítím, že nemám na výběr a musím situaci řídit.
“Měli bychom informovat Vůdce,” řeknu a snažím se schovat třes ve svém hlase. “Ten útok nebyl náhodný. Byl plánovaný. To znamená, že mohou přijít další.”
KAPITOLA PÁTÁ
Než dojdeme zpět do tvrze, začne svítat. Před námi uvidím skupinu strážců, kteří se museli vrátit ze stráže před námi, sedí u ohně a bezstarostně si povídají. Když nás uvidí se k nim vyčerpaně přibližovat, začnou si šeptat.
Vysoký a hubený muž s bradkou přijde k nám.
“Co se vám stalo?” řekne s úšklebkem.
“Vniknutí,” vysvětlí Molly.
Mužův výraz se okamžitě změní. “Co tím myslíš?”
“Byli jsme napadeni,” dodá Ryan. “Skupinou šílenců.”
Zbytek skupiny si všimne konverzace. Stoupnou si od svých pozic kolem ohně a přijdou k nám, bedlivě poslouchají, v tváři se jim zobrazí obava.
“Byl někdo zraněn?” zeptá se muž s bradkou.
Ryan zatřese hlavou. “Naštěstí ne. ale nebýt Brooke, mohly by být smrtelné úrazy.”
Nejistě se ošiju, když se ke odvrátí všechna pozornost, cizinci, prohlíží si mou zakrvavělou uniformu. Ale místo aby se mě děsili, jako jiní, kteří mě viděli zabít šílence na stanovišti, dívají se na mě s respektem. Lidé mi začnou gratulovat a poklepávat mi po rameni. Zeke, muž s bradkou, mi zasalutuje.
Nemohu tomu uvěřit. Tolik jsem se obávala toho, že lidé zjistí, že jsem vrah a budou mě hodnotit, a je to docela úleva, když to vše vyplynulo na povrch. Nemohu si vzpomenout, kdy jsem se naposledy cítila tak přijatá.
“Dejte někdo té dívce napít!” řekne Zeke předtím, než dodá, “Obávám se, že nemáme likér, tak doufám, že máš ráda mátový čaj.”
“To zní skvěle,” řeknu, ale stále jsem nastavená na bojové myšlení. “Ale měli bychom to reportovat Vůdci.”
Zeke zatřese hlavou a položí mi ruku na rameno. “Nedělej to. Jen z toho bude paranoidní.”
“Ale…” začnu, ale on mě přeruší.
“Opravdu,” řekne a podá mi mátový čaj. “Vůdce je stále víc a víc izolovaný. Každý rok přijímáme méně přeživších. Abych řekl pravdu, jsem překvapený, že vám vůbec dovolil zůstat. Vyhostili jsme předtím děti, kteří byli mladší než vy. Jestli se dozví, že útok přišel tak rychle po vašem příchodu, pravděpodobně vás za to bude vinit, řekne, že jste je sem přivedli. Takže kdybych byl tebou, nedával bych mu další záminky pro to, aby se zbavoval lidí.”
Horko z čaje se mi vpije do kůže tak jako se mi vpijí do mysli jeho slova. Nenapadlo mě, že ne každý v tvrzi Noix bude souhlasit se způsobem, jakým Vůdce řídí věci. Ale, jako Lesní obyvatelé, které jsem předtím spatřila, zdá se, že ne každý je spokojený se způsobem, jak to zde funguje, s postojem Vůdce k tomu, že nepřijímá lidi zvenčí. Můj dojem z toho, když jsem se s ním setkala v jeho kanceláři toto ráno, byl odpor – nepřijmout lidi zvenčí je stejné jako je odsoudit na smrt. Ale pak jsem se dostala do víru věcí, stala se strážcem, chránila toto vzácné místo, že jsem si dovolila zapomenout, jak krutá je tato politika.
A potom uslyším hlas, kterým mě volá z dáli.
“Brooke!”
To je Bree. Otočím se a uvidím, jak utíká po cestě ke mně, Charlie je jen pár kroků za ní. Neena kráčí nedaleko za nimi spolu s Penelope na vodítku. Některé z dívek a žen z našeho domu jdou vedle ní, chlapci z Benova domu jdou také k ohni.
Bree přiběhne ke mně, vletí mi do náručí, pevně mě obejme. Držím ji blízko.
“Co se stalo?” vykřikne a odtáhne se z mého objetí. “Byla jsi pryč celé
