se znovu rozbíhalo k útoku se skloněnými rohy, Thor vyskočil do vzduchu, máchl svým mečem a usekl probíhajícímu zvířeti jeden z rohů. Zvíře zavřeštělo, vyskočilo na zadní, otočilo se na Thora a srazilo ho na zem.
Stvoření se postavilo na nohy a pokusilo se Thora udupat. Thor se mu odvalil z cesty a zvířecí nohy tak jen zanechaly stopy v písku a zvířily prach. Stvoření se znovu postavilo, ale tentokrát Thor pozvedl meč a vrazil mu ho přímo do hrudi.
Zvíře opět zavřeštělo. Meč mělo zaražený do těla až po jílec a Thor se zpod něj odvalil právě včas, než dopadlo mrtvé na zem.
Když se Thor znovu postavil na nohy, další zvíře už se na něj rozbíhalo. Odskočil mu z cesty, ale ne dostatečně včas, takže ho roh zranil na ruce, až vykřikl bolestí a upustil meč. Když ztratil meč, vytáhl Thor svůj prak, vložil do něj kámen a vrhl ho na zvíře.
Zvíře zavrávoralo a zařičelo, když ho kámen udeřil do oka, ale stále běželo přímo na Thora.
Thor uhýbal doleva a doprava a snažil se vykličkovat zvířeti z cesty. Ale to bylo příliš rychlé. Už nebylo kam uhnout a Thor věděl, že během několika okamžiků ho zvíře rozdupe. Jak utíkal, koutkem oka zahlédl svoje bratry z Legie a viděl, že si nevedou o nic lépe. Každý z nich utíkal před jedním ze zvířat.
Zvíře se k němu přiblížilo, už bylo jen několik palců daleko, takže Thor mohl cítit jeho pach a slyšet jeho pochrochtávání. Sehnulo hlavu a připravovalo se zaútočit na Thora rohy. Ten se mohl jen připravit na náraz.
Náhle zvíře zavřeštělo, a když se Thor ohlédl, viděl, že zvíře mizí do výše. Zmateně, nechápavě pohlédl nahoru, když tu uviděl za zvířetem obrovskou, limetkově zelenou bestii, velikou jako dinosaurus, sto stop vysokou, s řadami zubů ostrých jako břitva. Svírala zvíře v čelistech, jako by to nic nebylo, zaklonila hlavu a zvíře pohltila. Zvíře jí ještě z tlamy nějakou dobu vřískalo, ale když ho bestie začala žvýkat svými ohromnými čelistmi, stačila tři kousnutí a zvíře bylo pryč. Bestie si jen olízla tlamu jazykem.
Všude kolem Thora se zvířata obracela a běžela pryč od bestie. Ta se za nimi rozběhla a mrskala přitom svým obrovským ocasem ze strany na stranu. Zároveň jím porazila Thora i ostatní na zem. Naštěstí se ale zajímala více o žlutá zvířata, než o Thora a jeho doprovod, takže se rychle vzdalovala.
Thor se otočil a pohlédl na ostatní. Ti jen zaraženě seděli kolem a hleděli na něj.
Indra se postavila a potřásla hlavou.
„Nebojte se,“ řekla, „bude to ještě mnohem horší.“
KAPITOLA OSMÁ
Kendrick pomalu procházel skrz vypálené nádvoří horní Silesie, Srog, Brom, Kolk, Atme, Godfrey a tucet Stříbrných po jeho boku. Všichni záměrně pochodovali pomalu, ruce složené za hlavou na znamení, že se vzdávají.
Jejich malá skupinka si propracovávala cestu skrz tisíce přihlížejících imperiálních vojáků, směrem k ohromné Andronicově postavě u vzdálené městské brány. Jak Kendrick šel, cítil na sobě pohledy všech přihlížejících, i to, jak napětí ve vzduchu narůstá. Nádvoří, ač se na něm nacházely tisíce jednotek, bylo tiché tak, že by bylo slyšet i upadnutí špendlíku.
Zhruba před hodinou dal Kendrick Andronicovi vědět, že se vzdává. Celá skupina vystoupila pohromadě a všichni ukázali, že nemají zbraně. Společně pochodovali skrz narůstající dav imperiálních vojáků k Andronicovi, aby před ním formálně poklekli. Kendrickovo srdce během pochodu bušilo čím dál silněji a v krku mu vyschlo, když spatřil tisíce nepřátel, jak je obklopují.
Kendrick s ostatními vymysleli plán, a když se blížili k Andronicovi a Kendrick na vlastní oči uviděl, jak obrovsky a divoce vypadá, modlil se, aby plán vyšel. Protože pokud ne, jejich životy zde skončí.
Pochodovali s cinkajícími ostruhami, dokud konečně nevystoupil jeden z Andronicových generálů, impozantní stvoření s nepřátelským výrazem ve tváři, pozvedl svoji hrubou dlaň a udeřil Kendricka do hrudi. Zastavili asi dvacet stop od Andronica, zřejmě kvůli obavám o jeho bezpečnost. Jeho vojáci byli chytřejší, než Kendrick předpokládal – doufal totiž, že dopochodují až k Andronicovi, ale očividně to bylo něco, co nedovolí. Kendrickovo srdce se rozbušilo rychleji, doufal, že vzdálenost jejich plán neohrozí.
Jak tam stáli, tiše, tváří v tvář, Kendrick si odkašlal.
„Přišli jsme, abychom se vzdali samotnému velkému Andronicovi,“ oznámil Kendrick dunivým hlasem, snažil se znít co nejpřesvědčivěji, když stál nehnutě před ostatními a hleděl přímo do Andronicových očí.
Andronicus si prsty pohrával s vysušenými hlavami na svém krku, shlížel na ně dolů a vydal zvuk, který byl snad zachrochtnutím, snad uchechtnutím.
„Přijímáme tvoje podmínky,“ pokračoval Kendrick. „Uznáváme porážku.“
Andronicus se mírně naklonil kupředu. Seděl na obrovské kamenné lavici a shlížel na ně s výrazem, který byl snad úsměvem.
„Věděl jsem, že se vzdáte,“ pronesl a zvuk jeho hlasu zaduněl přes celé nádvoří. „Kde je ta holka?“
Tohle Kendrick očekával.
„Přišli jsme jako oddíl našich nejzkušenějších a nejvýznamnějších důstojníků,“ odpověděl. „Přišli jsme první, abychom před tebou uznali naši porážku. Až skončíme, dorazí i ostatní, pokud to dovolíš, samozřejmě.“
Kendrick předpokládal, že když dodá „pokud to dovolíš“, bude to působit více důvěryhodně. Už kdysi totiž získal cennou lekci od jednoho ze svých vojenských poradců: když jednáš s narcistickým velitelem, vždycky se snaž povzbudit jeho ego. Polichocený velitel, kterému se zahraje na jeho ego, pak mohl udělat jakoukoli fatální chybu.
Andronicus se opět opřel a odpověděl napůl úst.
„Samozřejmě, že dorazí,“ řekl. „Jinak by totiž tahle vaše skupinka, která dorazila, byla jen skupinou bláznů.“
Andronicus tam seděl, shlížel na ně, jako by se nemohl rozhodnout, co dál. Vypadal, jako by vycítil, že něco nehraje. Kendrickovi bušilo srdce.
Konečně, po dlouhém čekání, vypadal Andronicus, že se rozhodl.
„Udělejte krok kupředu a poklekněte,“ rozkázal. „Vy všichni.“
Ostatní se podívali na Kendricka a ten jen přikývl.
Udělali krok kupředu a poklekli před Andronicem.
„Opakujte po mně,“ přikázal velitel. „My, představitelé Silesie…“
„My,
