na poušť dlouze hleděli, viděli, jak ji slunce rozpaluje a vzduch se nad ní vlní.
„Vypadá, že neodpouští chyby,“ řekl Reece a postavil se po Thorově boku.
„Nevím o nikom, kdo by ji přešel a přežil,“ řekla Indra. „Je rozlehlá a plná nepřátelských stvoření.“
„Nemáme dostatek proviantu,“ řekl O’Connor. „Nezvládneme to.“
„Přesto je to jediná cesta k Meči,“ řekl Thor.
„Za předpokladu, že Meč stále existuje,“ dodal Elden.
„Pokud zloději dorazili k jezeru Neversink, pak je tvůj milovaný Meč ztracen navždy,“ řekla Indra. „Budeš riskovat naše životy jen kvůli přeludu. Nejlepší věc, kterou teď můžeš udělat, je obrátit se a zamířit zpět k Prstenu.“
„Nevrátíme se,“ pronesl odhodlaně Thor.
„Obzvláště ne teď,“ dodal Conven a vystoupil kupředu. V očích mu plál oheň a smutek.
„Najdeme ten Meč, nebo při jeho hledání zemřeme,“ řekl Reece.
Indra zavrtěla hlavou a povzdechla si.
„Nečekala jsem od vás jinou odpověď, chlapci,“ řekla. „Příliš odvážní, až do konce.“
*
Thor pochodoval bok po boku s ostatními pustinou, mžoural skrz pálící slunce a lapal po dechu v neúprosném vedru. Čekal, že bude mít radost, když se dostal pryč z podsvětí, když se zbavil jeho všudypřítomného šera, ve kterém bylo nemožné spatřit slunce. Ale bylo to jako jít ode zdi ke zdi. Tady v poušti nebylo nic jiného, než slunce: zlaté slunce a zlatá nebesa, všechny paprsky dopadající přímo na něj, bez možnosti se kamkoli schovat. Bolela ho hlava a necítil se dobře. Nohy za sebou táhl a připadal si, jako by pochodoval celý život. Když se podíval kolem, viděl, že ostatní jsou na tom stejně.
Putovali už den a půl a on neměl žádnou představu, jak by toto tempo mohli dál udržet. Pohlédl na Indru, jak si ukrývá hlavu v kápi, a zauvažoval, jestli náhodou neměla pravdu. Možná to byla až přílišná opovážlivost, pokoušet se o přechod pouště. Ale on přísahal, že Meč najde – jakou jinou možnost tedy měli?
Jak pokračovali, vířili nohama mračna prachu, který se pak převaloval všude kolem, a tím se jim dýchalo ještě hůř. Na horizontu nebylo nic, než vyprahlá písčitá půda, všechno ploché kam až jen oko dohlédlo. Ani nejmenší náznak nějaké stavby, cesty nebo kopce… Nebo čehokoli jiného. Nic než poušť. Thor si připadal, jako by dorazili na samý konec světa.
Jak šli, nacházel Thor útěchu alespoň v jedné věci: alespoň teď, poprvé v životě, si byl jistý, kam má mířit. Už nebyl vydán na milost a nemilost těm třem bratrům, nemusel naslouchat jejich radám a hloupé mapě. Teď naslouchal Indře a věřil jí mnohem víc, než kdy věřil bratrům. Byl si naprosto jistý, že je vede správným směrem. Nebyl si ale jistý, zda tuto cestu přežijí.
Thor zaslechl jemný svištivý zvuk, a když se podíval dolů, viděl, že se písek kolem něj začíná svíjet v kruzích. Ostatní to viděli také. Thor si nebyl jistý, co se děje, když viděl, jak se písek pomalu zvedá, kruhy u jeho nohou narůstají a následně se zvedají k nebi. Brzy se vytvořil velký prašný mrak zdvíhající se ze země a stoupající výš a výš.
Thor cítil, jak jeho tělo náhle vysychá. Připadal si, jako by každá jednotlivá kapka vody v jeho těle byla vytažena ven, a dostal neskutečnou žízeň. Nikdy dřív v životě takovou žízeň necítil.
Začal panikařit, zašmátral po svém měchu s vodou, uchopil ho a chtěl si svlažit rty. Když jej ale naklonil, voda se náhle zdvihla směrem vzhůru k nebi a jeho rtů se ani nedotkla.
„Co se to děje?“ zakřičel Thor na Indru a lapal po dechu.
Indra s obavami pohlédla na nebe a stáhla si kápi.
„Obrácený déšť!“ vykřikla Indra.
„Co to je?“ zavolal Elden, zatímco lapal po dechu a držel se za hrdlo.
„Prší vzhůru!“ zakřičela Indra. „Všechna vlhkost je vytahována směrem vzhůru do nebes!“
Thor sledoval, jak zbytek jeho vody vylétl z měchu vzhůru a pak viděl, jak kůže měchu praská a vysychá a na zem už dopadá vyschlá jako troud.
Thor padl na kolena a svíral si hrdlo, jen stěží se mu dařilo dýchat. Ostatní kolem se zachovali úplně stejně.
„Vodu!“ žadonil za ním Elden.
Ozvalo se divoké rachocení, jako zvuk tisíce hromů. Thor vzhlédl a uviděl, jak nebesa potemněla. Objevil se jediný bouřkový mrak a mířil k nim neskutečnou rychlostí.
„VŠICHNI K ZEMI!“ zaječela Indra. „Nebesa se obracejí!“
Ještě ani nedokončila větu a nebesa se otevřela. Stěna vody se řítila dolů a srazila Thora i ostatní silou přílivové vlny.
Thor se začal kutálet, znovu a znovu, ve vodní vlně, valil se ani nevěděl, jak dlouho. Konečně se ocitl zpět na pevné zemi a vlna se postupně vzdalovala. Následoval normální déšť, takže Thor obrátil hlavu vzhůru a pil a pil, stejně jako ostatní, dokud se konečně necítil dostatečně svlažen.
Pomalu se všichni zvedli zpět na nohy, těžce oddechovali a vypadali velmi zničeně. Podívali se jeden na druhého. Přežili. Jak je opouštěl strach a šok, začali se usmívat, až vybuchli v hurónský smích.
„Žijeme!“ vykřikl O’Connor.
„Tohle je to nejhorší, co nám poušť může provést?“ zeptal se Reece, plný radosti, že žije.
Indra zachmuřeně zavrtěla hlavou.
„Slavíte předčasně,“ řekla s ustaraným výrazem. „Po dešti vycházejí pouštní zvířata, aby se napila.“
Ozval se příšerný zvuk, a když se Thor rozhlédl, se zděšením uviděl armádu stvoření, jak se zdvihají z písku a razí si k nim cestu. Ohlédl se přes rameno a uviděl jezero, které po sobě zanechal déšť. Uvědomil si, že stojí přímo v cestě žíznivým stvořením.
Tucty stvoření, která Thor nikdy dříve nespatřil, uháněly jejich směrem. Byla to ohromná, žlutá zvířata připomínající buvoly, s tím rozdílem, že byla dvakrát tak velká, se čtyřma rukama a čtyřmi rohy, stojící na dvou nohách, a běžela přímo k nim. Uháněla velmi zábavným způsobem, vždy jednou za čas se spustila dolů, běžela po všech čtyřech a pak znovu po dvou. Řvala, jako by si šla přímo pro ně, a jejich dusot rozechvíval zemi.
Thor
