a pak přikládá korbel s vodou k jejím rtům. Pila a pila a až teď si uvědomila, jak byla žíznivá. Vzhlédla a uviděla ženu, kterou poznala.
Illepra, královská léčitelka. Illepra na ni shlédla svýma měkkýma oříškovýma očima naplněnýma obavami, dala jí vodu a otřela jí čelo vlažným hadříkem, čímž jí otřela vlasy z tváře. Pak jí položila ruku na čelo a Gwen cítila, jak skrz ni proudí léčivá energie. Cítila, jak jí těžknou oči a uvědomila si, že se jí, proti její vůli, znovu zavírají.
*
Gwendolyn netušila, kolik času uplynulo, než znovu otevřela oči. Stále se cítila vyčerpaná a dezorientovaná. V jejích snech slyšela hlas a teď ho slyšela zase.
„Gwendolyn,“ zazněl hlas. Slyšela jeho ozvěnu v mysli a uvažovala, kolikrát už zvolal její jméno.
Vzhlédla a poznala Kendricka, jak na ni hledí. Vedle něj stál její bratr Godfrey a společně s ním pak Srog, Brom, Kolk a mnoho dalších. Na druhé straně postele stál Steffen. Příčil se jí pohled na výrazy v jejich tvářích. Shlíželi na ni, jako by byla někdo, koho je potřeba litovat, a jako by už byla téměř mrtvá.
„Sestřičko,“ řekl Kendrick s úsměvem. Přesto ale jasně slyšela obavy, které se mu skrývaly v hlase. „Řekni nám, co se stalo.“
Gwen potřásla hlavou. Byla příliš unavená, než aby mohla všechno vyprávět.
„Andronicus,“ řekla ochraptělým hlasem. Znělo to spíše jako zašeptání. Odkašlala si. „Snažila jsem se… vydat sama sebe… výměnou za město… věřila jsem mu. Bylo to hloupé…“
Znovu potřásla hlavou a po tváři jí stekla slza.
„Ne, bylo to vznešené,“ opravil ji Kendrick a sevřel jí ruku do dlaně. „Jsi z nás ta nejodvážnější.“
„Udělala jsi to, co by udělal každý velký vůdce,“ řekl Godfrey a vystoupil dopředu.
Gwen zavrtěla hlavou.
„Podvedl nás…“ řekla Gwendolyn. „…a napadl mě. Přiměl McClouda, aby mě napadl.“
Gwen si nemohla pomoct. Sotva ta slova vypustila z úst, začala brečet a nemohla to zadržet. Věděla, že takhle by se vůdce chovat neměl, ale nedokázala pláč zastavit.
Kendrick jí sevřel ruku ještě pevněji.
„Chtěli mě zabít…“ řekla. „Ale Steffen mě zachránil…“
Všichni lidé v místnosti se podívali na Steffena, který stál loajálně po jejím boku, s novým respektem. On jen skromně sklonil hlavu.
„To, co jsem udělal, bylo příliš málo a příliš pozdě,“ odpověděl. „Byl jsem jen sám proti mnoha.“
„I tak jsi zachránil naši sestru a my tak budeme navždy tvými dlužníky,“ řekl Kendrick.
Steffen potřásl hlavou.
„Já mám u ní mnohem větší dluh,“ odpověděl.
Gwen ho zadržela.
„Argon nás zachránil oba,“ shrnula situaci.
Kendrickova tvář potemněla.
„Pomstíme tě,“ řekl.
„Nejsem to já, o koho se bojím,“ řekla Gwen. „Je to město… naši lidé… Silesie… Andronicus… určitě zaútočí…“
Godfrey ji poplácal po ruce.
„O to se teď nestarej,“ řekl odhodlaně. „Odpočívej. Nech nás, abychom to probrali sami. Ty jsi teď v bezpečí, tady s námi.“
Gwen cítila, že se jí opět klíží oči. Nebyla si jistá, jestli byla vzhůru, nebo sní.
„Potřebuje spát,“ řekla Illepra a ochranitelsky předstoupila před ostatní.
Gwendolyn to vše slyšela jen tlumeně a připadala si stále těžší a těžší, upadala do bezvědomí a znovu se z něj probírala. V její mysli se míchaly obrázky Thora a pak jejího otce. Bylo pro ni těžké odlišit, co byla pravda, a co byl pouhý sen. Slyšela pouhé útržky konverzace, která nad ní probíhala.
„Jak vážná jsou zranění?“ uslyšela hlas. Možná Kendrickův.
Cítila, jak Illepra položila ruku na její čelo. A poslední slova, která slyšela, než se jí zavřely oči, byla od Illepry:
„Tělesná zranění jsou jen lehká, můj pane. Zato zranění na její duši jsou opravdu hluboká.“
*
Když se Gwen znovu probudila, slyšela zvuk praskajícího ohně. Nedokázala říct, kolik času uplynulo. Několikrát zamrkala a snažila se prohlédnout skrz šero místnosti. Zjistila, že se dav už rozešel. Jediní lidé, kteří zde zůstali, byl Steffen, sedící na židli po straně postele, Illepra, která stála nad ní a natírala jí zápěstí mastí, a ještě jedna další osoba. Byl to milý, starý muž, který na ni shlížel se starostmi v očích. Téměř se jí zdálo, že ho poznává, ale nedokázala ho nikam zařadit. Cítila se tak unavená, strašně unavená, jako by roky nespala.
„Má paní?“ ozval se starý muž a shýbl se k ní. Držel v obou rukách něco velkého, a když se Gwen podívala blíž, zjistila, že je to v kůži vázaná kniha.
„To jsem já, Aberthol,“ řekl. „Tvůj starý učitel. Slyšíš mě?“
Gwen polkla a pomalu přikývla. Oči měla otevřené jen lehce.
„Čekal jsem hodiny, abych tě mohl vidět,“ řekl. „Vidím, že jsi unavená.“
Gwen pomalu pokývala hlavou, rozpomněla se a byla starému muži vděčná, že přišel.
Aberthol se nad ni sklonil, otevřel ohromnou knihu, kterou přinesl, a ona cítila její váhu na svém klíně. Slyšela šustění těžkých stránek, jak jimi otáčel.
„Je to jedna z mála knih, kterou se mi podařilo zachránit,“ pronesl smutně, „před vypálením Domu učenců. Je to čtvrtá kronika MacGilů. Četla jsi ji. Mezi ostatními příběhy o dobývání, triumfech i porážkách se v ní skrývají i další příběhy. Příběhy o zraněních velkých vůdců. O zraněních na těle i na duši. Všechny představitelné druhy zranění, má paní. A to je to, co jsem ti přišel říct: i ti nejlepší muži a ženy utrpěli naprosto nepředstavitelné zacházení, mučení a torturu. Nejsi v tom sama. Jsi jako loukoť v kole času. Je nespočet ostatních, kteří trpěli mnohem více, než ty. A mnoho z nich přežilo
