Dívka ječela a po tváři jí stékaly slzy.
„TATI!“
Gareth se rozhlédl po útulné místnosti zaplněné světlem svíček a vůně z vaření. Za starší dívkou spatřil otce a matku obou děvčat. Stáli u stolu, hleděli na něj s očima plnýma hrůzy a nenávisti.
„Držte se zpátky a nezabiju ji!“ vykřikl zoufale Gareth a pomalu couval zpátky, dívku přitom těsně svíral pod krkem.
„Kdo jsi?“ zeptala se starší sestra. „Moje jméno je Sarka, moje sestra se jmenuje Larka. Jsme mírumilovná rodina. Co chceš dělat s mojí sestřičkou? Koukej ji nechat na pokoji!“
„Já vím, kdo jsi,“ přimhouřil na něj otec nesouhlasně oči. „Ty jsi byl král. MacGilův syn.“
„Já pořád jsem král,“ zaječel Gareth. „A vy jste moji poddaní. Uděláte přesně to, co vám řeknu!“
Otec se na něj zamračil.
„Pokud jsi král, tak kde máš armádu?“ zeptal se. „A pokud jsi král, proč bereš nevinné dívky jako svá rukojmí, přikládáš jim na krk královskou dýku? Možná stejnou dýku, kterou jsi zabil svého vlastního otce.“ Muž se ušklíbl. „Slyšel jsem ty pověsti.“
„Máš opravdu mrštný jazyk,“ řekl Gareth. „Jen mluv dál a já zabiju tvoji malou holčičku.“
Otec těžce polkl, oči rozšířené strachem a raději zmlknul.
„Co od nás chceš?“ plačtivě se zeptala matka.
„Jídlo,“ řekl Gareth. „A také úkryt. Zburcujte vojáky, řekněte jim, že tu jsem, a slibuji vám, že ji zabiju. Žádné triky, rozumíte? Necháte mě být a ona přežije. Chci tu strávit noc. Ty, Sarko, přines mi tác s masem. A ty, ženo, přilož na oheň a přines mi plášť na ramena. A žádné prudké pohyby!“ varoval je.
Gareth sledoval, jak otec kývl na matku. Sarka sesbírala jídlo zpět na tác, zatímco matka k němu přišla se silným pláštěm a zavěsila mu ho přes ramena. Gareth se stále ještě třásl, a tak se pomalu stáhl směrem k ohništi a posadil se k němu zády, aby měl přehled o místnosti. Oheň příjemně hřál a Gareth pevně svíral stále plačící Larku. Sarka k němu přistoupila s tácem.
„Polož ho na zem vedle mě!“ rozkázal Gareth. „Pomalu!“
Zamračená Sarka udělala přesně to, co po ní chtěl. Rozrušeně sledovala svoji sestru a tác jí se zarachocením vypadl z rukou přímo vedle Garetha.
Gareth byl ohromen vůní, která se z něj linula. Natáhl se a volnou rukou sebral z tácu ohromný kus masa. Dýku stále tisknul na Larčino hrdlo. Prudce přežvykoval, zavřel oči a vychutnával každé sousto. Ukusoval rychleji, než mohl polykat, a jídlo mu tak viselo z úst.
„Víno!“ rozkázal.
Matka mu přinesla vinný měch a Gareth si z něj nalil plná ústa, až mu stékaly čůrky po bradě. Zhluboka oddychoval, žvýkal a pil a začínal se zase cítit sám sebou.
„A teď ji nech jít!“ řekl otec.
„V žádném případě,“ odpověděl Gareth. „Dnes tu přespím, přesně tak, jak jsem teď, s ní v mých rukách. Dokud jsem v bezpečí já, je v bezpečí i ona. Chceš být hrdina? Nebo chceš, aby tvoje holčička žila i dál?“
Rodina se na sebe váhavě a beze slov podívala.
„Můžu ti položit otázku?“ zeptala se ho Sarka. „Pokud jsi tak dobrý král, proč se ke svým poddaným chováš tímhle způsobem?“
Gareth na ni chvíli zmateně zíral a pak se zaklonil ve výbuchu smíchu.
„A kdo tvrdil, že jsem dobrý král?“
KAPITOLA PÁTA
Gwendolyn otevřela oči, cítila, že se svět kolem ní pohybuje, a snažila se vybavit si, kde je. Viděla, jak kolem ní propluly rudé kameny brány Silesie, viděla tisíce imperiálních vojáků, jak ji udiveně sledují. Viděla Steffena, jak jde vedle ní, a viděla nebesa, jak se pohybují nahoru a dolů. Uvědomila si, že ji někdo nese. Že ji někdo nese v náručí.
Zvedla hlavu a uviděla intenzivní záři Argonových očí. Nesl ji Argon, uvědomila si. Steffen šel po jejich boku a všichni tři volně procházeli bránami Silesie skrz tisíce imperiálních vojáků, kteří pro ně uvolnili cestu a teď na ně jen zírali. Byli obklopeni bílou září a Gwendolyn v Argonových rukách sama cítila, jak nezměrná je síla ochranného štítu. Uvědomila si, že Argon udržoval ve vzduchu nějaké kouzlo, kterým držel vojáky v uctivé vzdálenosti.
Gwen se cítila naprosto klidná, chráněná v Argonových rukách. Každý sval jejího těla ji bolel, byla vyčerpaná a nebyla si jistá, jestli by mohla jít, kdyby se o to pokusila. Víčka se jí třepotala a ona viděla svět proplouvající kolem ní v útržcích. Viděla kus zhroucené zdi, zřícený ochoz, vypálený domek, hromadu trosek. Viděla, jak procházejí skrz nádvoří, a jak došli k nejvzdálenější bráně až na okraj Kaňonu. Viděla, jak procházeli stále dál, a vojáci jim ustupovali z cesty.
Dorazili až k okraji Kaňonu, plošině pokryté kovovými hroty, a když na ní Argon stanul, spustila se dolů a svezla je do hlubin Silesie.
Když vstoupili do nižšího města, Gwendolyn spatřila tucty různých tváří. Ustarané, laskavé tváře obyvatel Silesie ji sledovaly, jak prochází, jako by šlo o nějaké divadlo. Všichni na ně zírali s výrazem údivu a obav, jak se blížili k hlavnímu náměstí.
Když na něj dorazili, shromáždily se kolem nich stovky lidí. Rozhlédla se a uviděla známé tváře – Kendrick, Srog, Godfrey, Brom, Kolk, Atme, poznávala tucty Stříbrných i mužů z Legie. Shromáždili se kolem ní s výrazy úzkosti vepsanými ve tvářích. Vše prosvětlovalo časné ranní slunce. Mlhu rozháněl čerstvý vítr vanoucí z Kaňonu. Zavřela oči a snažila se to vše zapudit. Připadala si jako exponát v muzeu, hluboce zdrcená vším, co se dělo. Cítila se ponížená a cítila, že je všechny zklamala.
Pokračovali v cestě dál, kolem všech těch lidí, skrz úzké uličky nižšího města, skrze další obloukový průchod a konečně do malého paláce nižší Silesie. Gwen upadala do bezvědomí a znovu se z něj probírala, když vkročili do úžasného rudého hradu, vystoupali několik schodů, potom prošli dlouhou chodbou a skrz další klenutý průchod. Konečně se otevřely malé dveře a oni vešli do místnosti.
V místnosti bylo šero, zdálo se, že jde o velkou ložnici se starobylou postelí s nebesy v jejím středu. V prastarém mramorovém krbu nedaleko postele praskal oheň. V místnosti stálo několik dalších lidí a Gwendolyn cítila, jak ji Argon přinesl k posteli
