od chvíle, kdy se vrátili z poslední bitvy, Alistair čekala na Ereca v hradu, v její vlastní komnatě na konci chodby. Očekávala šťastné shledání a její srdce se téměř zastavilo, když jí sdělil tu špatnou zprávu, že ji musí znovu opustit. Erec cítil alespoň drobnou úlevu, když věděl, že alespoň ona zde zůstane, v bezpečí za pevnými zdmi hradu. Cítil odhodlání k boji s Impériem větší, než kdy dřív. Srdce ho bolelo při pomyšlení na to, že ji musí opustit. Už od jejich zasnoubení nechtěl nic jiného, než trávit čas s ní, ale zatím to nevypadalo, že by tomu osud chtěl.
Když Erec zahnul za roh, s ozvěnou dusotu bot a cinkajících ostruh ve vyprazdňujících se sálech hradu se připravoval na nadcházející loučení, o kterém věděl, že bude bolestivé. Konečně dorazil ke starobylým klenutým dřevěným dveřím a jemně na ně zaklepal rukou v rukavici.
Ozvaly se kroky mířící z druhé strany místnosti ke dveřím a o okamžik později se dveře otevřely. Erecovo srdce se zatetelilo, jako vždy, když spatřil Alistair. Stála mezi dveřmi jako pohádková bytost s dlouhými splývajícími blond vlasy a křišťálovýma očima upřenýma přímo na Ereca. Připadala mu stále krásnější pokaždé, když ji spatřil.
Erec vstoupil do komnaty a přivinul ji k sobě. Ona ho na dlouhou chvíli pevně sevřela, nechtěla ho pustit pryč. On to také nechtěl. Přál si více než co jiného, aby za sebou mohl prostě jen zabouchnout dveře a zůstat tu s ní tak dlouho, jak jen by mohl. Ale osud to tak nechtěl.
Její teplo a blízkost působily, jako by všechno na světě bylo v pořádku, a on ten pocit nechtěl ztratit. Konečně ji pustil a pohlédl do jejích lesknoucích se očí. Sklopila zrak na jeho brnění a jeho zbraně a ve tváři se jí objevilo zklamání, když si uvědomila, že s ní nezůstane.
„Opět odcházíš, můj pane?“ zeptala se.
Erec sklopil hlavu.
„Není to moje volba, má paní,“ odpověděl. „Impérium přichází. Pokud zde zůstanu, všichni zemřeme.“
„A pokud odejdeš?“ zeptala se.
„Pravděpodobně také zemřu,“ uznal. „Ale alespoň tak budeme mít všichni šanci. Malou, ale přesto šanci.“
Alistair se obrátila a odešla k oknu, přehlédla vévodovo nádvoří prozářené západem slunce a do tváře jí dopadaly paprsky světla. Erec viděl, jak se jí smutek rozlévá po obličeji. Přišel k ní, odhrnul jí vlasy z krku a pohladil ji.
„Nebuď smutná, má paní,“ řekl. „Pokud přežiju, vrátím se k tobě. A pak už budeme spolu, navždy, bez dalšího nebezpečí a hrozeb. Konečně svobodní, abychom mohli prožít naše životy společně.“
Smutně potřásla hlavou.
„Bojím se,“ řekla.
„Té blížící se armády?“ zeptal se.
„Ne,“ odpověděla a obrátila se k němu. „Bojím se o tebe.“
Erec na ni zmateně pohlédl.
„Bojím se, že si o mně budeš myslet něco špatného,“ řekla, „protože jsi viděl, co se dělo na bitevním poli.“
Erec zatřásl hlavou.
„Nic špatného si o tobě nemyslím,“ řekl. „Zachránila jsi mi život a za to jsem ti vděčný.“
Opět zavrtěla hlavou.
„Ale také jsi viděl moji odvrácenou stranu,“ řekla. „Viděl jsi, že nejsem normální, nejsem jako všichni ostatní. Mám v sobě sílu, které nerozumím. A teď se bojím, že si o mně budeš myslet, že jsem nějaké monstrum. Že jsem žena, kterou bys už nechtěl za manželku.“
Erecovo srdce se při jejích slovech zastavilo, udělal krok kupředu, sevřel její ruce ve svých a pohlédl jí do očí s takovou vážností, jaké byl jen schopen.
„Alistair,“ řekl, „miluji tě celým svým srdcem. Nikdy nikde nebyla žena, kterou bych miloval více. A nikdy ani nebude. Miluji tě takovou, jaká jsi. Nejsi pro mne jiná, než ostatní. Ať už máš jakoukoli sílu a ať už jsi kdokoli – i když tomu nerozumím, všechno to přijímám a beru jako tvoji součást. Jsem za to vděčný. Slíbil jsem, že se nebudu vyptávat a ten slib dodržím. Nikdy se tě nebudu ptát. Ať už jsi jakákoli, beru tě takovou, jaká jsi.“
Dlouho na něj hleděla a pak se jí po tváři pomalu rozlil úsměv. Její oči se zaleskly slzami úlevy a radosti. Obrátila se k němu a objala ho, sevřela ho tak pevně, jak jen mohla.
Pak mu zašeptala do ucha: „Vrať se mi zpátky.“
KAPITOLA ČTVRTÁ
Gareth se zastavil při ústí jeskyně, sledoval západ slunce a čekal. Olízl si suché rty a snažil se soustředit. Účinky opia se konečně začaly vytrácet. Měl lehkou hlavu a nepil ani nejedl už několik dní. Gareth se v myšlenkách vrátil ke svému troufalému útěku z hradu. Podařilo se mu proplížit se tajnou chodbou za ohništěm, těsně před tím, než se na něj Lord Kultin pokusil zaútočit. Musel se usmát. Kultin byl svým způsobem chytrý, ale Gareth byl chytřejší. Jako všichni ostatní, i Kultin Garetha velmi podcenil. Neuvědomil si, že Gareth má všude svoje špehy, a že tak o jeho plánech věděli v podstatě okamžitě.
Gareth uprchl právě včas – těsně před tím, než ho Kultin přepadl, a před tím, než Andronicus obsadil Králův Dvůr a srovnal ho se zemí. Lord Kultin mu v podstatě prokázal dobrou službu.
Gareth využil starodávné tajné chodby vedoucí z hradu, zakroucené a skryté hluboko pod zemí. Ty ho vyvedly ven na venkově, nedaleko vesnice, která byla míle vzdálené od Králova Dvora. Chodba končila nedaleko jeskyně, ve které se zhroutil, jakmile do ní došel. Usnul a spal celý den, schoulený do klubíčka, třesoucí se v neúprosném zimním vzduchu. Přál si, aby měl na sobě více oblečení, ale přání mu samozřejmě k ničemu nebyla.
Když se probral, vyplížil se Gareth ven a sledoval malou farmářskou vesničku v dálce. Bylo to několik stavení. Z komínů jim stoupal dým a mezi nimi pochodovali Andronicovi vojáci procházející krajinou. Gareth trpělivě čekal, dokud nepřešli. Žaludek se mu svíral hlady a věděl, že se bude muset vypravit k některému ze stavení. Doslova cítil, jak se z nich line vůně připravovaného jídla.
Gareth vyběhl z jeskyně, rozhlížel se na všechny strany, zda mu nehrozí nebezpečí, těžce oddychoval a byl šílený strachy. Neběhal už roky a lapal po dechu námahou. Uvědomil si, jak slabým a neduživým se stal. Zranění na hlavě, které mu způsobila jeho matka, horce pulzovalo. Přísahal si, že jestli tohle všechno přežije, zabije ji vlastníma rukama.
Doběhl mezi domky, šťastně se vyhnul odhalení ze strany několika málo imperiálních vojáků, kteří k němu stáli
