jeho dcera žije,“ oponoval další. „Stejně jako jeho muži. Ti by nás tady nenechali jen tak!“
„Ti ubrání stěží sami sebe!“ zaprotestoval jiný voják.
Muži se dali do neklidného mumlání, dohadovali se mezi sebou, plácali argumenty jeden přes druhého a stále se vraceli k tomu, co již bylo jednou řečeno.
Erec tam seděl, sledoval celý ten neklidný dav a cítil se naprosto prázdný. Posel dorazil již před několika hodinami a přinesl děsivé zprávy o Andronicově invazi a také pro Ereca tu nejhorší možnou zprávu, která k němu mohla dorazit – o tom, že byl MacGil zavražděn. Erec byl od Králova Dvora tak daleko, že to byla po dlouhé době první zpráva, kterou odsud dostal. A když k němu dorazila, cítil se, jako by mu někdo vrazil dýku přímo do srdce. Miloval MacGila jako svého otce a cítil se kvůli té zprávě, jako by ztratil část vlastního těla.
Místnost ztichla, když si vévoda odkašlal a všechny oči se obrátily jeho směrem.
„Můžeme naše město ubránit před útokem,“ pronesl vévoda pomalu. „S našimi dovednostmi a silou těchto zdí se můžeme udržet proti armádě, která bude pětkrát větší než naše. Možná bychom se dokázali ubránit i desetinásobné přesile. Máme dostatek proviantu, abychom vydrželi obléhání v délce mnoha týdnů. Proti obyčejné armádě bychom zvítězili.“
Povzdechl si.
„Ale Impérium nemá obyčejnou armádu,“ dodal. „Nemůžeme se bránit milionu mužů. Bylo by to zbytečné.“
Odmlčel se.
„Stejně zbytečné by ale bylo i složit zbraně. Všichni víme, co Andronicus provádí svým zajatcům. Vidím to tak, že na každý pád zemřeme. Otázkou je, zda zemřeme vzpřímení nebo na kolenou. A já říkám, že zemřeme vzpřímení!“
V místnosti propukl souhlasný jásot. Erec nemohl více souhlasit s tím, co vévoda právě řekl.
„Už nemáme žádnou jinou možnost,“ pokračoval vévoda. „Budeme bránit Savarii. Nikdy se nevzdáme. Možná zemřeme, ale zemřeme všichni společně.“
V místnosti se rozhostilo tíživé ticho a všichni zachmuřeně pokývli hlavami. Vypadalo to, jako by hledali jinou odpověď, ale nemohli ji najít.
„Je tu ještě jedna možnost,“ pronesl náhle Erec zvýšeným hlasem.
Doslova cítil, jak se k němu obrátily zraky všech ostatních.
Vévoda pokynul hlavou jeho směrem, aby pokračoval.
„Můžeme zaútočit,“ řekl Erec.
„Zaútočit?“ překvapeně vykřikli vojáci. „Našich několik stovek útočících na armádu milionu mužů? Erecu, vím, že strach je ti cizí, ale nezbláznil ses?“
Erec se smrtelně vážným výrazem ve tváři zavrtěl hlavou.
„To, co jste zapomněli vzít v úvahu, je, že Andronicovi muži nikdy nebudou očekávat, že bychom na ně zaútočili. Budeme mít moment překvapení na naší straně. Jak již bylo řečeno, když zůstaneme tady a budeme se bránit, zemřeme. Pokud zaútočíme, můžeme jich s sebou vzít mnohem více, a co je důležitější – pokud zaútočíme správným způsobem na správném místě, můžeme udělat mnohem více, než že je zadržíme. Můžeme skutečně zvítězit.
„Zvítězit?!“ vykřikli divoce ostatní s pohledy upřenými na Ereca.
„Vysvětli svůj plán,“ vyzval ho vévoda.
„Andronicus bude předpokládat, že se stáhneme. Že se budeme držet zpátky a bránit naše město,“ vysvětloval Erec. „Jeho muži nebudou očekávat, že bychom chránili nějaký opěrný bod za městskými branami. Tady ve městě máme výhodu pevných zdí, ale venku v poli, tam máme výhodu překvapení. A překvapení je vždycky lepší než opevnění. Pokud dokážeme udržet přírodní opěrný bod, můžeme je všechny nalákat do pasti, kde na ně budeme moct zaútočit. Mluvím o Východní Strži.“
„Východní Strž?“ zeptal se nějaký voják.
Erec přikývl.
Je to strmá trhlina mezi dvěma skalisky, jediná cesta skrz Kavonské hory, dobrý den jízdy odsud. Pokud sem chtějí Andronicovi muži přijít, nejkratší cesta vede právě skrz Strž. Jinak by museli zlézt hory. Cesta ze severu je v tuto roční dobu příliš úzká a bahnitá – tam by ztratil týdny. A z jihu by musel překročit řeku Fjord.“
Vévoda se s obdivem zadíval na Ereca, zamnul si bradu a přemýšlel.
„Možná máš pravdu. Andronicus by mohl vést svoje muže přes Strž. Pro jakoukoli jinou armádu by to byl čin neskutečné troufalosti, ale on se svým milionem mužů by to opravdu mohl provést.“
Erec pokýval hlavou.
„Pokud se tam dokážeme dostat, pokud je dokážeme přimět, aby to udělali, můžeme je překvapit, přepadnout ze zálohy. V takové pozici může pár mužů zadržet tisíce.“
Všichni ostatní vojáci se zahleděli na Ereca se směsicí naděje a bázně. Místnost pokrylo neklidné ticho.
„Smělý plán, příteli,“ prohlásil vévoda. „Ale opravdu, ty jsi smělý válečník, vždycky jsi jím byl,“ vévoda pokynul sluhovi. „Přineste mi mapu!“
Chlapec vyběhl z místnosti a vrátil se jinými dveřmi, v ruce držel ohromný svitek pergamenu. Rozprostřel ho na stole, vojáci se shromáždili kolem a začali studovat mapu.
Erec vystoupil kupředu, našel na mapě Savarii a nakreslil prstem linku na východ, zastavil se u Východní Strže. Strmá trhlina obklopená horami kam až oko dohlédlo.
„Je to perfektní,“ řekl jeden z vojáků.
Ostatní uznale pokyvovali hlavami a mnuli si brady.
„Slyšel jsem příběhy o několika tuctech mužů, kteří dokázali ve strži odrazit tisíce jiných,“ pronesl jiný voják.
„To jsou jen babské povídačky,“ odpověděl mu cynicky další. „Ano, budeme mít na své straně moment překvapení, ale co dál? Nebudeme mít ochranu našich zdí.“
„Budeme pod ochranou přírodních zdí,“ oponoval mu jiný. „Tyhle hory, to jsou stovky stop pevných skal.“
„Nic není bezpečné,“ dodal Erec. „Jak už vévoda řekl, zemřeme tady nebo zemřeme tam venku. Já říkám, že zemřeme venku. Vítězství často získají ti smělejší.“
Vévoda po dlouhém rozmýšlení nakonec přeci
