V uších stále více a více cítil tlak vody, jejíž teplota s každým metrem klesala. Nakonec byla tak ledová, že měl pocit, jako kdyby do něj zabodávali ledové dýky. Přesto se v tom sestupu dělo něco zvláštního. Namísto toho, aby se nořil do stále větší temnoty, světla kolem něj naopak přibývalo. Klesl ještě hlouběji, když tu pod sebou najednou spatřil něco, co by tu ani v nejmenším neočekával. V oblaku světla se v hloubce pod ním vznášela ve vodách jeho matka. Smála se na něj a vyzařovalo z ní takové světlo, že jenom stěží rozeznával kontury její tváře. Natahovala k němu svoje bělostné ruce a on klesal přímo do jejího náručí.
„Synu,“ řekla krystalově čistým hlasem, přesto, že byli pod vodou. „Jsem tu s tebou. Miluju tě. Tvůj čas ještě nepřišel. Buď silný. Prošel jsi zkouškou, ale je tu ještě spousta dalších, které na tebe čekají. Postav se znovu světu a nikdy přitom nezapomínej kým jsi. Nezapomínej: tvoje síla nepochází ze zbraní, ale z tvého já.“
Thorgrin otevřel pusu, aby odpověděl, ale jakmile tak učinil, začal se topit.
Probudil se cuknutím celého těla a okamžitě se začal rozhlížet kolem sebe. Na zápěstích pocítil něco hrubého a teprve po chvíli si uvědomil, že jsou to pouta. Ruce měl navíc svázané za zády. Rozhlédl se do okolní temnoty a podle toho, jak se s ním okolí kolébalo, si uvědomil, že je na lodi. Dalo se to snadno poznat i z tlumených zvuků vln narážejících o boky a také specifického zápachu, kterým podpalubí staré dřevěné lodi doslova čpělo.
Začal se ostražitě rozhlížet kolem sebe a vzpomínat, co se mohlo stát a proč se cítí tak slabý. Poslední, co si pamatoval, byla ta strašlivá bouře, ztroskotání a jak se potom s celou družinou překotili do vody. Vzpomínal si na Angelu a jak se k ní tisknul v boji život. Vzpomínal si také na meč, připnutý u jeho pasu. Meč mrtvých. Jak se mu to jenom podařilo přežít?
Rozhlížel se do všech stran, přemýšlel, kde to je a zároveň doufal, že někde spatří zbytek své družiny. Teprve po chvíli si s ulehčením uvědomil, že v temnotě rozeznává obrysy jejich postav. Zdálo se, že jsou všichni svázaní podobně jako on. Viděl Reece, Selese, Eldena, Indru, Matuse, O’Connora a hned vedle něj i Angelu. Všichni vypadali k smrti unavení a dokonce zbití, ale byli naživu. Ulevilo se mu.
Odněkud zvenku se začal ozývat hrubý smích, následovaný několika nadávkami a potom rychlé kroky, které tady v podpalubí zněly jako hromobití. Konečně si na všechno vzpomněl: piráti. Ti hrdlořezové, kteří se pokusili jej utopit v moři.
Znal tyhle typy až příliš dobře. Krutá, bezcitná individua, znuděná plavbou po moři, krátící si čas pácháním všemožných zvěrstev – s podobnými jako oni se setkával v životě nepříjemně často. Bylo jasné, že se teď stal jejich vězněm. Začal sebou zmítat ve snaze vymanit se z pout.
Ale nešlo to. Jeho ruce byly svázány pevně a s každým dalším pokusem si pouta jenom více zařezával do kůže. Stejně tak byly svázány i jeho kotníky. Nemohl se hnout z místa.
Zavřel oči ve snaze vzbudit svoje vnitřní síly. Jeho druidská moc by obyčejně dokázala rozmetat na padrť klidně celou tuto loď.
Jenže teď se nedělo nic. Byl velmi vyčerpaný z tonutí, ztroskotání a vůbec všeho, co se za poslední dobu událo. Z předchozích zkušeností už věděl, že teď pomůže jediné, a to dostatek času na odpočinek. Času, který však zcela jistě neměli.
„Thorgrine!“ ozval se hlas plný ulehčení. Patřil Reecovi, který byl stejně pevně svázán opodál, ale teď si z toho očividně nic nedělal. „Ty žiješ!“
„Nevěděli jsme, jestli se z toho dostaneš.“
Thor se podíval na O’Connora, svázaného vedle Reece.
„Modlila jsem se za tebe každou vteřinu,“ ozval se sladký hlas z druhé strany.
Thor se otočil k Angele, po jejíž tváři se kutálely slzy radosti.
„Dlužíš jí za záchranu života, víš,“ poznamenala Indra. „Když tě hodili přes palubu, skočila za tebou a vytáhla tě. Bez její odvahy bys tu teď nebyl.“
Thor se na dívku vděčně podíval.
„Však já už najdu způsob, jak ti to oplatit, maličká,“ řekl.
„Už jsi to udělal,“ odpověděla přesvědčivě.
„Můžeš jí to splatit tím, že nás odsud všechny dostaneš,“ řekla Indra a rozzlobeně sebou zazmítala v poutech. „Tihle piráti jsou ta nejhorší verbež ze všech. Našli nás na moři a spoutali, když jsme byli pořád ještě v bezvědomí. Pokud by se nám postavili v boji, byla by to úplně jiná pohádka.“
„Jsou to zbabělci,“ řekl Matus. „Jako všichni piráti.“
„Taky nám samozřejmě sebrali zbraně,“ dodal O’Connor.
Thorovo srdce s tou větou vynechalo několik úderů, neboť si vzpomněl na všechny své zbraně, zbroj a především Meč mrtvých.
„Žádný strach,“ řekl Reece, když viděl Thorovu tvář. „Bouřku přežily. I ty tvoje. Aspoň, že nejsou teď někde na dně oceánu. Mají je piráti. Podívej se támhle přes ty mříže.“
Thor učinil jak mu Reece poradil a opravdu mřížemi v jedné ze stěn spatřil jejich zbraně vyrovnané na palubě. Piráti se kolem nich jenom hemžili. Viděl Eldenovu sekeru, O’Connorův zlatý luk, Reecovu halapartnu, Matusův cep, Indřino kopí, Selesin pytel s práškem – a především jeho Meč mrtvých. Piráti postávali kolem, povětšinou měli ruce založené v bok a mlsně si ten malý arzenál prohlíželi.
„Ještě nikdy jsem takovej meč neviděl,“ řekl jeden druhému.
Thor zrudnul zlostí, když viděl, jak do meče ten lapka šťouchnul botou.
„Vypadá, jako kdyby patřil nějakýmu královi,“ řekl jiný.
„Já jsem ho našel, je můj,“ řekl ten první.
„To mě budeš muset nejdřív zabít,“ zavrčel druhý.
Thor mezi mřížemi viděl, jak se na sebe oba piráti vrhnuli a potom ještě slyšel, jak hřmotně přistáli na dřevěnou palubu a začali se rvát jako klubko hadů. Překulovali se sem a tam, vyměňovali si údery pěstmi i lokty, zatímco ostatní se jejich počínáním bavili a ještě je povzbuzovali. Potom začala téct krev, když vítěz udeřil hlavou poraženého několikrát hrubě o tvrdou palubu.
Ostatní se spokojeně rozjásali.
Pirát, který zvítězil, na sobě neměl žádnou košili, aby všichni viděli dlouhou jizvu, která se mu táhla od pravého ramene k levému boku. S těžkým oddychováním se vydal k Meči mrtvých. Thor se sebezapřením sledoval, jak po něm muž chmátnul a vítězně jej zvednul nad hlavu.
