si z hlavy helmici a zadíval se na ni modrýma očima plnýma účasti. Bylo mu přibližně třicet let a byl pohledný. Jeho hlava byla hladce vyholena a tváře mu zakrýval plavý plnovous. Podle držení těla i způsobu, jakým mu ostatní ustupovali z cesty, byl jistě velitelem těch mužů.
Podíval se na nomádské postavy, které se sem již s dalšími plošinkami, přivážející zbytek Gweniny výpravy, dostaly též.
„Jsou naživu?” zeptal se.
Jeden z nomádů namísto slovní odpovědi natáhl ruku a holí jemně šťouchl do Gwen. To ji přimělo se pohnout. Z celého srdce si přála posadit se, dát se s nimi do hovoru a zjistit, co jsou zač, ale byla příliš unavená a její krk byl už zase tak vyschlý, že by ze sebe nedostala ani slovo.
„Neuvěřitelné,” řekl rytíř a promnul si rukou plnovous. Další a další bojovníci se objevovali všude kolem. Gwen i ostatní byli očividně velice zajímaví.
„To ani není možné,” řekl jeden z nich. „Jak by mohli přežít ve Velké pustině?“
„Nemohli,” řekl jiný. „Musí to být zběhové. Nějakým způsobem se museli dostat přes Útes a do pouště. Příliš pozdě si potom uvědomili, že tam na ně čeká jenom smrt.“
Gwendolyn chtěla odpovědět. Chtěla jim říci o všem co se stalo, ale neměla dost sil na to, aby její hlasivky a ústa mohly formulovat slova.
Po chvíli ticha se slova znovu ujal velitel.
„Ne,” řekl přesvědčeně a kývnul hlavou směrem ke Kendrickovi a Stříbrným. „Podívejte se na erby na jejich oblečení a zbroji. Nejsou ani naše, ani imperiální.“
Nikdo z rytířů k tomu neměl co namítnout.
„Odkud pak tedy můžou být?” zeptal se jeden z nich udiveně.
„A jak mohli vědět, že nás tu najdou?” pronesl jiný.
Velitel se obrátil znovu na nomády.
„Kde jste je našli?”
Nomádi něco zaskřehotali v odpověď a Gwen spatřila, jak velitel rytířů vykulil oči.
„Vně písečné zdi?” podivil se. „To myslíte vážně?“
Nomádi jako o překot kývali hlavami schovanými v kapucích.
Velitel se obrátil k rytířům.
„Nemyslím si, že věděli, že tady jsme. Měli jednoduše štěstí, že je našli tihleti a, v domnění, že jde o někoho z našich a oni dostanou zaplaceno, je sem přivlekli.“
Rytíři si vyměnili pohledy. Očividně se s podobnou situací setkali poprvé.
„Přijmout je nemůžeme,” řekl další z mužů. „Dobře znáš pravidla. Vezmeme někoho dovnitř a zanecháme po sobě stopu. Žádné stopy. Pravidlo číslo jedna. Musíme je poslat zpátky do pouště.“
Následovalo dlouhé ticho, rušené jenom hučením větru. Gwen dobře viděla, že všichni přemýšlejí jak se zachovat. Ta pauza se zdála trvat donekonečna.
Chtěla se posadit a začít protestovat. Povědět jim o tom všem co je potkalo a čím si prošli. Poté by je jistě už nechtěli poslat pryč.
„Udělat to znamená poslat je na jistou smrt,” řekl velitel. „Dávná pravidla cti ale také hovoří o pomoci slabším a potřebným.“
„Jenže pokud je přijmeme,” oponoval mu jiný rytíř, „tak to může znamenat smrt nás všech. Impérium může sledovat jejich stopy. Můžou tak zjistit kde jsme. Jejich přijetím ohrožujeme všechny za Útesem. Není lepší nechat pár cizinců zemřít, než ohrozit vlastní rodiny a úplně všechno?“
Gwen dobře viděla, že si velitel není vůbec jistý, jak situaci vyřešit. Stál před těžkým rozhodnutím. To ona koneckonců velmi dobře znala. Nemohla mu však nijak pomoci. Byla příliš slabá, aby mohla udělat cokoliv více, než odevzdat se do rukou jejich milosti.
„Asi máš pravdu,” řekl velitel po dlouhé chvíli smutně, „ale já se stejně neotočím zády k nevinným. Jdou s námi.“
Podíval se na své muže.
„Vezměte je na druhou stranu,” poručil autoritativně. „Vezmeme je před krále, ať sám rozhodne o jejich osudu.“
Muži jej okamžitě poslechli, dali se do akce a začali připravovat kladky a lana na druhé straně ochozu. Jenom jeden jediný zůstal stát na svém místě a nejistě se díval na velitele.
„Porušuješ králova nařízení,” řekl. „Žádní cizinci nesmějí být vpuštěni za Útes. Nikdy.“
Velitel se na něj přísně zadíval.
„Žádní cizinci k našim branám ještě nikdy nedorazili,” odpověděl.
„Král tě může uvěznit za zradu,” pokračoval rytíř.
Velitel se nenechal vyvést z rovnováhy.
„Na takovou možnost jsem připravený.“
„Kvůli těmhle? Nějakým bezcenným pouštním tulákům?” vydechl rytíř překvapeně. „Kdoví, co jsou vůbec zač.“
„Každý život je drahý,” oponoval velitel, „a moje čest je pro mě důležitější než tisíc let v žaláři.“
Potom pokýval na muže, kteří již vše připravili a nyní čekali, jak se situace nakonec vyvine. Na jeho pokyn potom jeden z nich vzal Gwen do náručí. Zbroj na jeho pažích ji tlačila do zad. Muž ji držel, jako by vážila jenom o málo více než pírko. Ostatní se s většími obtížemi a mnohdy i ve dvou či ve třech jali odnášet ostatní. Gwen viděla, že je nesou na širokou plošinu, vypínající se nad ohromným útesem. Cítila se v rukou toho rytíře tak bezpečně. Takhle dobře jí nebylo už hodně dlouho. Moc ráda by byla alespoň jednoduše poděkovala, ale nedokázala ani otevřít ústa.
Když došli na druhý okraj ochozu, rytíři se je jali umístit na další, tentokrát výrazně větší plošinu, aby je spustili na druhou stranu opevněného útesu. Gwen se rozhlédla ve snaze zjistit, co je čeká teď. Naskytl se jí pohled, na který už potom nikdy nezapomněla a který jí doslova sebral dech. Útes se zdvihal z rovné pouště jako hřeben a po obou stranách v dlouhých obloucích ubíhal do dáli. Byla si jistá, že útes tvoří ve skutečnosti kruh, i když se jeho vzdálený konec ztrácel v nedohlednu. Útes tak byl obrovskou přírodní pevností. Podívala dolů a spatřila veliké jezero, v jehož hladině se ve fialovém a zeleném odstínu třpytila obě slunce. Sytost modři jezerních vod jí vzala
