zjistil, že nikoho z nich nezná.
„Darie!“ ozval se najednou tichý hlas. „Už znovu nepadej nebo tě zabijí!“
Jeho srdce poskočilo radostí. To byl přece známý hlas. Otočil se a o několik míst dál spatřil Desmonda, Raje, Kaze a Luziho. Jeho staří přátelé tu tedy byli přivázáni též. Všichni vypadali podobně pobitě jako on. Všem se však také očividně ulevilo, že jej vidí živého.
„Ještě jednou promluvíš,“ zavrčel dozorce na Raje, „a zaplatíš to jazykem.“
To, že tu našel je, jistě znamená, že bude i spousta dalších přeživších. Okamžitě začal přemýšlet, kdo by tu z těch, kteří s ním bojovali v ulicích Volusie, ještě mohl být.
Dozorce pokračoval k dalším vězňům a když byl dostatečně daleko, Darius se otočil a zašeptal:
„Co ostatní? Přežil ještě někdo“
V duchu se modlil, aby to byly stovky, které teď někde čekají nebo jsou maximálně také uvězněny.
„Ne,“ ozvala se krutě jednoznačná odpověď. „Jsme jediní. Všichni ostatní jsou mrtví.“
Ta slova na něj zapůsobila stejně jako kopanec do břicha. Znamenalo to, že tedy všechny zklamal. Navzdory snaze se ovládnout se mu po krví zalepené tváři skutálela čerstvá slza.
Chtělo se mu začít řvát. Dokonce si na vteřinu přál, aby na tom bitevním poli býval zůstal také. Nedokázal to pochopit. Všichni bojovníci ze všech těch otrockých vesnic…. Už to skoro vypadalo, že se mu podaří uskutečnit největší revoluci v dějinách Impéria. Takovou, která by změnila jeho otrokářskou tvář navždycky.
Jenže to bylo všechno utopeno v krvi.
Teď byly veškeré naděje na svobodu ty tam.
Darius byl přinucen dát se na pochod. Jeho rány mu přitom působily strašlivé utrpení a železná pouta, nyní nově připevněná nejen na kotnících, ale i na zápěstích, tomu ani v nejmenším nepomáhala. Rozhlížel se kolem sebe a snažil se zjistit, kde to vlastně je, kdo jsou ti ostatní vězni a kam je to dozorci vedou. Jak se tak rozhlížel, uvědomil si, že jsou všichni přibližně stejného věku jako on a všichni do jednoho byli dobře rostlí. Vypadali jako bojovníci.
Zašli za roh temného tunelu a najednou se bez varování ocitli ve slunečním svitu. Paprsky sem pronikaly železnými mřížemi. Darius se zastavil, aby se pokusil zachytit něco z okolí, které se nalézalo za mřížemi, ale okamžitě byl hrubě postrčen kupředu a ještě obdržel ránu dřevěnou tyčí do žeber. Klopýtal tedy dál s ostatními, až se nakonec ocitl na přímém slunečním světle.
Byli na něj vystrčeni s takovou razancí, že se všichni do jednoho poroučeli k zemi. Darius vyplivl písek, který se mu přitom dostal do pusy, a rukama si zaclonil zatím neuvyklé oči proti ostrému slunci. Ostatní popadali všude kolem a brzy i na něj.
„Vstávat!“ hřměli dozorci.
Potom procházeli od jednoho chlapce ke druhému a šťouchali do nich tyčemi, dokud se znovu nepostavili na nohy. Darius se škrábal vzhůru také. Nebylo to snadné, protože byli svázáni jeden ke druhému a tak i ti, kteří již stáli, byli znovu strháváni k zemi těmi pomalejšími.
Nakonec stanuli uprostřed kruhového nádvoří, které mělo asi tak třicet metrů v průměru, ohraničeného kamennými zdmi, v nichž byla tu a tam zamřížovaná okna. Uprostřed prostranství a tváří k nim stál mohutný, velmi zamračený muž. Na první pohled z něj čišela autorita. Byl vyšší než ostatní, jeho paže byly jako urostlé duby, měl nažloutlou kůži, svítící rudé oči na hlavě malé zažloutlé rohy. Neměl na sobě žádnou tuniku a jeho svaly jenom hrály na slunci. Na nohou měl černou imperiální zbroj, těžké boty a celé předloktí mu pokrývaly nátepníky z tvrzené kůže, pobité cvočky. Právě cvočky poukazovaly na hodnost imperiálního důstojníka. Mračil se na ně tak, jako kdyby byli jenom klubko moučných červů v jeho obědě.
„Já jsem Morg,“ řekl temným, hlubokým hlasem. „Budete mě oslovovat pane. Jsem váš nový velitel. Odteďka budu celý váš život.“
Jal se kráčet sem a tam podél řady a jeho dech přitom zněl jako vrčení rozzlobeného psa.
„Vítejte v novém domově,“ pokračoval po chvíli za chůze. „Dočasném domově. Protože než se nadějete, budete všichni mrtví. A já si ten pohled velice užiju.“
Ošklivě se usmál.
„Ale dokud jste tady,” dodal, „budete žít. Budete žít pro moji potěchu. Budete žít pro potěchu ostatních. Pro potěchu Impéria. Nyní se z vás totiž stanou baviči. Objekty našich her. Naše zábava bude spočívat ve vaší smrti a vy ji podstoupíte tím nejimpozantnějším způsobem.“
Znovu se krutě usmál a pokračoval v chůzi. Někde v dálce se ozval jakýsi řev. Byl tak silný, že měl Darius pocit, že se mu země pod nohama otřásla. Znělo to jako hlasy tisíců hrdel, cosi nadšeně oslavujících.
„Slyšíte je?“ zeptal se. „To je zvuk smrti. Žízeň po krvi. Tam venku, za těmito zdmi, je velká aréna. V té aréně budete bojovat s ostatními i mezi sebou, až nikdo z vás nezůstane naživu.“
Povzdychl si.
„Bitva bude mít tři kola,“ pokračoval. „V tom posledním, jestli se do něj někdo vůbec dostane, si můžete vybojovat výsadu utkat se o svobodu. Ale nedělejte si přílišné naděje. Nikdo ji ještě nikdy nevybojoval.
Prohlédl si je jednoho po druhém.
„Vaše smrt nebude rychlá,“ dodal. „Je moje práce, abych to zajistil. Chci, abyste umírali pomalu. Chci, abyste obecenstvo náležitě pobavili. Budete se učit bojovat a naučíte se to velice dobře, aby zábava byla co nejdelší. Protože vy už teď nejste lidé. Nejste ani otroci. Jste mnohem méně: jste gladiátoři. Vítejte v nové a poslední etapě vašeho života. Nebude trvat dlouho.“
KAPITOLA PÁTÁ
Volusia kráčela v čele stovek tisíc bojovníků. Hromobití jejich pochodujících řad překrývalo všechny okolní zvuky. Pro její uši to byl ten nejsladší zvuk na světě. Byl to zvuk postupu, zvuk vítězství. Po cestě se rozhlížela a spokojeně zjišťovala, že je jejich cesta lemována mrtvolami pobitých nepřátel. Leželi vlastně všude kolem, kam až oko dohlédlo. Všude ve vysušených krajích kolem imperiálního Kapitolu. Tisíce nepřátel, poskládaných na zemi v perfektní nehybnosti a s tvářemi plnými děsu z toho, jak je zasáhla ta velká vlna.
Dobře věděla, že se nejednalo o přírodní úkaz. Byla to práce jejích čarodějů, Voků. Vyvolali velmi mocné kouzlo a zabili jím každého, kdo by na ni mohl zaútočit a zabít ji.
Spokojeně
