nalila trochu vody na tvář a oči. Bylo to tak osvěžující. Voda odmyla trochu prachu z očí, takže je Gwen teď mohla otevřít o něco více. Alespoň lépe uvidí, co se děje kolem.
Spatřila, že těch bytostí kolem jsou desítky a že se jako had v zástupu za sebou pomalu sunou pouští. Všichni byli oděni v černých pláštích s kapucemi a neustále si mezi sebou povídali tím skřehotavým jazykem. Spatřila také, že není jediná, kdo je vlečen pouští. S ohromnou úlevou si uvědomila, že před sebou vidí Kendricka, Sandaru, Aberthola, Brandta, Atmeho, Illeprii i s dítětem, Steffena, Arliss, několik dalších Stříbrných a také Krohna. Zbyl jich necelý tucet. Všichni byli teď vlečeni kolem a nehýbali se, takže Gwen nebyla schopná říci, zda jsou naživu nebo ne. Podle toho, jak bezvládně však působili, by spíše odhadovala, že jsou po smrti.
Při tom pomyšlení se jí sevřelo srdce. Modlila se k Bohu, aby to nebyla pravda. Přesto však zůstávala pesimistická. Kdo by po tom všem mohl mít ještě vůli žít? Ani o sobě si stále ještě nebyla zcela jistá, že je vlastně naživu.
Znovu ji začali vláčet pouští. Zavřela oči a když je potom znovu otevřela, uvědomila si, že muselo uběhnout mnoho času, protože slunce už seděla nízko nad obzorem. Jednoduše usnula. Přesto však stále pokračovali v cestě. Znovu se podivila, co jsou ty bytosti zač. Nejspíš to byl jakýsi nomádský kmen, který se dokonale přizpůsobil životu v této nehostinné pustině a nějak tu dokázal přežít. Přemýšlela o tom, jak se jim podařilo ji najít a kam ji teď táhnou. Na jednu stranu jim byla velmi vděčná, protože jí prozatím zachránili život. Na druhou stranu, jak mohla vědět, že ji neodnášejí jenom proto, aby ji později mohli zabít? Tady v poušti jistě mnoho potravy nenacházeli?
Ať už to však bylo tak či onak, Gwen neměla dostatek sil to nějak ovlivnit.
Když uplynula další, pro ni velmi neurčitá doba, Gwen znovu otevřela oči, probuzená jakýmsi šelestivým zvukem. Nejprve to znělo jako trnový keř, poletující volně pouští, ale potom zvuk zesílil a ona poznala, že to musí být něco jiného. Znělo to jako písečná bouře. Rozzuřená, nelítostná, vše ničící písečná bouře.
Po chvíli se ti, kteří ji nesli, poněkud otočili a jí se díky tomu naskytl pohled, jaký ještě nikdy předtím neviděla. Když si uvědomila, že se k tomu přibližují, sevřel se jí žaludek. Nedaleko od nich, zcela jistě to nebylo více než sto metrů, se zvedala obrovská stěna rozvířeného písku. Byla tak vysoká, že Gwen ani nedokázala dohlédnout na její vrchol. Neustále se v ní proháněl vítr a zuřivě vířil oblaka prachu a písku. Byla tak hustá, že nebylo možné vidět skrz.
Jejich kolona však mířila přímo k bouři. Hučení brzy zesílilo natolik, že se stalo ohlušujícím. Gwendolyn přemýšlela, proč tam jdou. Vypadalo to jako jistá smrt.
„Otočte se!“ chtělo se jí vykřiknout.
Ale nepodařilo se jí vydat ze sebe o mnoho více než jenom pár chrčivých zvuků. V hukotu větru její slabý hlas navíc dokonale zanikl. Ani ona sama se neslyšela. Navíc, kdo věděl, jestli by vůbec dbali na to, co říká?
Pocítila, jak na ni začal dopadat písek. Už byli písečné stěně skutečně blízko. Tu k ní přistoupily další dvě z bytostí a obalily jí kolem obličeje ještě jeden kus plátna. Uvědomila si, že se jí pokoušejí před tím živlem ochránit.
Jenom o chvíli později už pocítila, jak se do ní mocně opřel vítr, přinášející spousty písku.
Jakmile vstoupili do bouře, hluk kolem vzrostl natolik, že měla pocit, že z toho musí za chvíli zcela jistě ohluchnout. Nedokázala si představit, že by z toho mohli vyváznout živí. Najednou byla ohromně vděčná za plášť, který jí omotali kolem těla i za ten kus látky skrývající její tvář. Byla to jediná ochrana vůči všudypřítomnému písku. Nomádi kráčeli se skloněnými hlavami neúnavně dál a vypadali, že toto podstoupili již mnohokrát. Nesli ji dál a dál tou bouří, všude kolem vířil písek, způsobující, že nebylo vidět ani na dva kroky před sebe. Gwen pochybovala, že to jen tak skončí.
Jenže potom se po určité době rozhostilo ticho, narušované jenom jemným zvoněním v jejích uších. Tak obyčejná věc jako je ticho najednou chutnala tak sladce. Dvě z nomádských bytostí k ní přistoupil a sundaly jí látku z obličeje. Gwen spatřila, že skutečně prošli tou písečnou bouří a vynořili se na jejím druhém konci. Jenže kde to bylo?
Po uplynutí další doby, kterou Gwen stále jenom stěží dokázala odhadovat, byly však najednou všechny její otázky zodpovězeny. Jemně ji položili na zem. Ležela na zádech, nehýbala se a nad sebou viděla blankytně modré nebe. Překvapeně zamrkala očima, protože si uvědomila, že nebe není to jediné, co se v jejím zorném poli nachází.
Uvědomila si, že se také dívá na neuvěřitelně vysokou zeď, postavenou z kamene. Vypínala se desítky metrů do výšky a pokračovala do obou směrů napravo i nalevo, až se nakonec ztrácela z dohledu. Nejprve si myslela, že se jedná o nějaké obrovské skalní útesy, ale po chvíli si povšimla, že na vrcholku jsou zbudované ochozy, opevnění a strážné věže. A především: spatřila na nich tisíce rytířů, jejichž zbroj se blyštila na slunci.
Nerozuměla tomu. Co tu dělají? Rytíři ve zbroji uprostřed rozžhavené pouště? Kam ji to ty bytosti odnesly?
Potom jí to ale najednou jako zázrakem došlo. Její srdce se rozbušilo jako o závod, když si uvědomila, že se jí zcela jistě podařilo přejít Velkou pustinu.
On tedy skutečně existoval?
Druhý Prsten?
KAPITOLA DRUHÁ
Angela letěla tváří napřed vstříc napěněným vodám moře. Stále ještě mohla vidět Thorovo tělo, potápějící se pod hladinu. Nehýbal se a každou vteřinou klesal hlouběji a hlouběji. Dobře věděla, že bude během chvilky mrtvý a pokud neskočí přes palubu za ním, nebude mít žádnou naději.
Byla odhodlána jej zachránit – i kdyby jí to mělo stát vlastní život. Nedokázala si to sice zcela jasně vysvětlit, ale cítila k Thorgrinovi velmi silné pouto hned od první chvíle, kdy se tam na ostrově setkali. Byl to jediný člověk, se kterým se kdy v životě setkala, jenž se nebál její lepry, a který ji navzdory tomu dokonce objal. Celou dobu se na ni přitom díval jako na normálního člověka a nikdy se od ní ani na vteřinu neodvrátil, jak to dělávali jiní. Cítila, že mu velice dluží a byla odhodlána mu pomoci, i kdyby to mělo znamenat, že přinese tu největší oběť.
Náraz na studenou vodní hladinu pro ni byl drtivý. Jako kdyby se jí do kůže najednou zabodl milión malinkých připínáčků. Voda byla tak strašlivě studená, že i se zavřenou pusou vykřikla. Přesto se však se zadrženým dechem začala chrabře nořit hlouběji a hlouběji. Otevřela oči a snažila se v kalné vodě spatřit Thorgrinovo tělo. Už jej téměř neviděla. Klesal a nořil se do temnot stále hlouběji. Mocně se odrazila nohama a potom ještě jednou a znovu. V rychlosti, kterou tím nabrala, potom natáhla ruku před sebe co nejvíce to šlo a nakonec se jí podařilo jej chytit za rukáv.
