větších, než je ta tvoje. Žádná magie je nedokáže prorazit – jenom síla lidských rukou.“
Znovu se široce usmál.
„Můžeš si gratulovat,“ dodal, „děláš stejné chyby jako spousta jiných rádoby uzurpátorů před tebou. Chceš dobýt samotný Kapitol a spoléháš se přitom na magii – a za to se platí vysoká cena.“
Po celé délce ochozu se rozezněly rohy a záhy jim směrem z pouště začaly jiné odpovídat. Volusia se v úleku podívala oním směrem a spatřila mohutnou armádu, blížící se od východu. Byly jich stovky tisíc a během chvíle zaplnily obzor jako velká černající se skvrna. Armáda byla zcela jistě větší než ta její. Nejspíše čekali ukryti za terénními nerovnostmi v poušti kousek za městem na generálův signál, anebo možná dorazili z jiné pevnosti právě včas. Volusia nejenže nevědomky nakráčela přímo do další bitvy, ale tohle vypadalo na pořádný masakr.
Ozvaly se další rohy a velká zlatá brána se s řinčením začala otevírat. Jakmile byl průchod dostatečně široký, ozval se zevnitř bojový pokřik a tisíce obránců se s meči nad hlavami začaly hrnout do útoku.
Armáda přicházející z pouště se vrhla kupředu takřka ve stejný moment, aby napadla tu její ze strany a rozdělila tak pozornost jejích šiků do dvou směrů.
Volusia nadále zůstávala na svém místě. Pozvedla pěst nad hlavu a potom jí rychle udeřila směrem k zemi.
Její armáda se rozburácela bojovým pokřikem a vyrazila směrem k ní a nepříteli.
Bylo jasné, že právě začíná bitva, která rozhodne o výsledku celé války a příštího osudu Impéria. Její černokněžníci ji zklamali – ale vojáci si jistě povedou lépe. Koneckonců, pro někoho tak brutálního, jako byla ona, byla magie stejně příliš nudná.
Neohroženě patřila na blížící se válečníky a těšila se, že opět jednou bude prolévat krev vlastníma rukama. Bitva o Kapitol započala.
KAPITOLA ŠESTÁ
Gwendolyn otevřela oči, když jí kdosi jemně poklepal na tvář. Dezorientovaně se rozhlédla. Zjistila, že leží na boku na nějaké dřevěné plošině a měla pocit, že se s ní celý svět točí. Vedle sebe uslyšela zakňourání a hned nato se jí o tvář otřelo něco vlhkého. To se k ní tulil Krohn a olizoval její tvář. Měla obrovskou radost, že jej vidí živého. Vypadal hubený a slabý, ale přesto našel dost sil se s ní pomazlit. Zdálo se, že je to to jediné, na čem mu záleželo. I on tedy tu katastrofu přežil.
Olízla si rty a zjistila, že už zdaleka nejsou tak rozpraskané jako předtím. Vlastně byl zázrak už jenom to, že dokázala natolik vypláznout jazyk, protože předtím byl celý oteklý. S ulehčeným výdechem zavřela oči, ale takřka vzápětí pocítila na rtech chladivou vodu. Znovu otevřela oči a zjistila, že se nad ní sklání jedna z těch pouštních bytostí a lije jí do pusy vodu z měchu. Nenasytně pila, dokud se bytost zdroj té slasti zase nerozhodla schovat.
Než tak udělala, Gwen ji stačila chytit za zápěstí a pohybem ruky naznačit, aby se vody dostalo i Krohnovi. Nomád zpočátku vypadal nechápavě, ale potom si uvědomil, co se po něm chce, přiblížil vak k leopardově tlamě a dal mu napít. Gwen s radostí sledovala, jak Krohn hltavě pije a vrní u toho blahem.
Najednou se dřevěná deska, na které ležela, znovu zatřásla a pohnula. Její svět se opět přetočil a ona spatřila blankytně modré nebe, po kterém se proháněly beránky. Deska se v pravidelných intervalech znovu a znovu jemně otřásala a Gwen měla pokaždé pocit, že je vytahována výše. Nevěděla, co se to s ní děje, ani kde to vlastně je. Neměla ani zdaleka dostatek sil, aby se posadila, ale už dokázala pohybovat krkem a dokonce i mírně zvednout hlavu. Zjistila, že jsou v rozích její dřevěné desky upevněna čtyři lana a ona je díky nim vytahována vzhůru. Někde nahoře byl silně vrzající mechanismus s kladkou, za který byla lana ukotvena. S každým zaskřípěním a zhoupnutím byla zase o něco výše. Dále spatřila, že se její cesta vzhůru ubírá podél onoho vysokého útesu, který na vrcholu přecházel v zeď, kterou spatřila předtím, než omdlela vyčerpáním. Byla to ta, na níž viděla ty zářivé rytíře.
Odvážila se nahlédnout přes okraj desky směrem dolů a okamžitě se jí z toho pohledu zatočila hlava. Už teď pod ní byla ohromná propast a to stále ještě stoupala.
Podívala se znovu nad sebe a viděla, že se zatím nachází asi jenom v polovině. Ochozy se rýsovaly proti nebi stále velmi vysoko nad ní. Neviděla na ně dost dobře protože ji neustále oslňovalo slunce, ale přesto měla pocit, že i tentokrát na jejich vrcholu spatřila bojovníky.
Vtom si něco uvědomila a rychle se podívala znovu pod sebe. S úlevou potom shledala, že její blízcí jsou dole po hradbou též. Viděla Kendricka, Sandaru, Steffena, Arliss, Aberthola, Illepriu, děvčátko, o které se starala, a které se jmenovalo Krea; dále Staru, Branta, Atmeho a několik dalších Stříbrných. Všichni leželi po jednom nebo po vícero na podobných dřevěných plošinách a byli ošetřováni nomádskými bytostmi. Gwen těm podivným pouštním stvořením byla ohromně vděčná. Bez nich by zcela jistě v poušti zahynuli.
Znovu zavřela oči a uvolněně si položila hlavu na desku. Krohn byl stočený do klubka vedle ní. Po té chvilce rozhlížení měla pocit, jako kdyby její hlava vážila tunu. Kolem panovalo příjemné ticho, narušované jenom šuměním větru a vrzáním kladek někde nahoře. Cestovala už příliš dlouho a příliš daleko. Teď ji napadlo, kdy to všechno skončí a jestli vůbec někdy. Již brzy budou všichni vytaženi nahoru. Modlila se, aby ti rytíři byli stejně vstřícní, jako jejich zahalení zachránci.
Zdálo se jí, že slunce jsou s každým poskočením směrem vzhůru silnejší a silnější. Momentálně kolem sebe samozřejmě neměla žádný stín. Vedro bylo takové, jako kdyby ji vytahovali až na slunce samotné.
Po několika dalších poskočeních znovu otevřela oči. Ani si neuvědomila, že musela na krátkou chvíli usnout. Cítila se o trochu silnější. Právě byla něčíma rukama zdvihnuta a položena znovu na jakýsi kus plátna, na kterém byla potom přenesena pryč z desky na ochozy. Po chviličce byla jemně položena na kamenný povrch. Rozhlédla se, ale kvůli oslňujícímu slunci toho stejně mnoho nespatřila. Byla příliš vyčerpaná, než aby zvládla znovu zvednout hlavu. Vlastně si nebyla ani zcela jistá, zda je právě vzhůru nebo sní.
Tu si povšimla postav několika rytířů, kteří se blížili směrem k ní. Byli oděni v nádherné plátové zbroji. Obestoupili ji a začali si ji zvědavě prohlížet. Gwen nemohla pochopit, kde se v té rozpálené poušti vzali v oceli odění rytíři a proč tu drželi tak obrovskou zeď. Jak tu dokázali přežít? Co bylo za tou zdí? Jak se vůbec dostali k tak skvělé zbroji a nemůže to po tom všem, čím si prošla, být prostě jenom šálení pomatené, k smrti unavené mysli?
Ani v Prstenu s jeho impozantní rytířskou tradicí by se nenašlo mnoho kusů brnění, které by mohlo soupeřit s tím, co na sobě měli tito vojáci. Byla to ta nejbohatší brnění jaká kdy viděla. Vykovaná ze stříbra, platiny a ještě nějakého
