že jsi dítě,“ odpověděl mi Hospodin, „ale jdi, kamkoli tě pošlu, a říkej, cokoli ti přikážu. Neboj se jich – vždyť já jsem s tebou, abych tě vysvobozoval.“
Jeremiáš 1:4–7
ČÁST PRVNÍ
KAPITOLA PRVNÍ
Rea se s leknutím posadila na své prosté posteli a zjistila, že se celá topí v potu. Vzbudily ji hlasité výkřiky, které náhle proťaly noc. Srdce jí zběsile tlouklo. Rozhlížela se v temnotě kolem sebe a doufala, že se nestalo nic vážného, že to byla jen další z jejích nočních můr, jež ji poslední dobou tolik trápily. Prsty obou rukou zaryla do nuzné slaměné matrace, tiše poslouchala a modlila se, aby už po zbytek noci bylo ticho.
Pak se však ozval další výkřik a Rea sebou trhla.
Potom další.
Postupně zaznívaly čím dál častěji — a čím dál blíž.
Rea seděla znehybnělá hrůzou a poslouchala, jak se přibližují. Kromě neutuchajícího deště slyšela také dusot koní, nejdříve jen matně, poté se k nim však přidaly i zvuky tasených mečů. Nic z toho ovšem nedokázalo přehlušit ony výkřiky.
A pak se náhle ozval další zvuk a ten byl snad ještě horší, pokud to vůbec šlo: praskání plamenů. Krev jí ztuhla v žilách, když si uvědomila, že její vesnici zřejmě podpálili. To mohlo znamenat jen jediné: příchod urozených.
Rea vyskočila z postele, jako když do ní střelí, kolenem se uhodila do železného kozlíku, jenž představoval veškerý její majetek, co ve své skromné jednopokojové chatrči měla, a vyběhla z domu. Vynořila se na zablácené ulici, zkrápěné teplým jarním deštěm, a během pár okamžiků byla na kůži promočená. S tím si teď však nehodlala dělat hlavu. Zamrkala ve snaze proniknout pohledem skrze temnotu a přitom se stále pokoušela ze sebe setřást zbytky své noční můry. Všude kolem ní se otevírala okna a dveře, z nichž váhavě vystupovali ostatní vesničané. Všichni se zastavili před svými chatami a upírali zrak směrem k jediné prosté cestě vedoucí do středu vesnice. Rea je následovala a v dálce spatřila záři. Sevřelo se jí srdce. Šířily se odtamtud plameny.
Rea žila v nejchudší části vesnice, ukryté za bludištěm křivolakých uliček, které se sem vinuly od hlavního náměstí. V některých dobách, jako právě nyní, to bylo požehnání. Alespoň tu zůstávala v bezpečí. Nikdo sem nikdy nechodil; polorozpadlé chatrče, v nichž žili pouze podřadní služební, nikoho nezajímaly a ulicemi se nesl odporný pach, který každého zbloudilého návštěvníka rychle odradil. Ree to tu vždycky připadalo jako ghetto, z něhož není úniku.
Když teď ovšem pozorovala, jak nocí šlehají plameny, poprvé v životě pocítila vděk za to, že bydlí až tady na okraji v relativním úkrytu. Urození by se nikdy neobtěžovali proplétat se klikatými uličkami a skrytými cestičkami, které sem vedly. Koneckonců zde stejně nebylo co rabovat.
Rea věděla, že právě proto kolem ní nikdo nepanikaří a všichni její chudobní sousedé jen postávají před svými příbytky a tiše přihlížejí. Právě proto se také nikdo nepokusil rozběhnout do města, aby pomohl vesničanům v centru. Žili tam bohatí lidé, kteří se na ně odjakživa dívali spatra. Nic jim nedlužili. Chudí lidé tu alespoň byli v bezpečí, neměli tedy důvod riskovat své životy, aby pomohli těm, kdo s nimi ustavičně zacházeli jako s prachsprostou lůzou.
Jak však Rea dál pozorovala všeobklopující noc, zarazilo ji, že se plameny nepřestávají přibližovat a dosavadní temnota začíná slábnout. Narudlá záře se očividně rozšiřovala a plížila se směrem k ní. Zkusila zamrkat, aby se přesvědčila, že ji nešálí zrak. Nedávalo to přece žádný smysl. Přesto se zdálo, že raubíři míří sem.
Křik znovu zesílil, Rea si tím byla jistá. Pak plameny náhle vyšlehly z krkolomných uliček sotva třicet metrů před ní a ona sebou překvapeně škubla. Ohromením zůstala stát jako přibitá. Opravdu přicházeli sem. Ale proč?
Ještě než tu myšlenku stihla dokončit, vyřítil se na náměstí tryskem válečný oř s krutě vyhlížejícím rytířem na hřbetě. Jeho brnění bylo celé černé. Hledí měl sklopené, přilbici natočenou doleva. S halapartnou v ruce vypadal jako posel smrti.
Sotva se vynořil na náměstí a už se svou zbraní oháněl po zádech statného starého muže, který se pokusil utéct. Nešťastník neměl čas ani vykřiknout. Halapartna mu bleskově srazila hlavu z ramen.
Ve stejném okamžiku rozčísl noční oblohu blesk a vzápětí se ozval hrom. Déšť nyní nabyl na intenzitě a na náměstí se vyhrnul další tucet rytířů. Jeden z nich nesl nad hlavou standardu. Přestože ji ozařovalo světlo z pochodní, nepodařilo se Ree rozpoznat, jaký je na ní znak.
Vypukl chaos. Vesničany zachvátila panika, začali se otáčet a s řevem se rozutíkali do všech stran. Někteří vběhli na popud nějakého dávného instinktu zpět do svých obydlí, zatímco jiní klouzali po bahnitých cestách a snažili se uniknout úzkými uličkami mezi domy. Ani ti se ovšem nedostali daleko, než je dostihly letící oštěpy a zasáhly je do zad. Rea si uvědomila, že se dnes v noci nevyhne smrti nikdo.
Sama se o útěk ani nepokoušela. Jenom nenápadně ustoupila o krok dozadu, natáhla se za dveře svého domku a pomalu odtamtud vytáhla dlouhý meč, který dostala před mnoha lety darem. Byla to překrásná ukázka řemeslného umu. Zvuk, jenž vydal při tasení z pochvy, jí rozbušil srdce. Držela v rukou mistrovské dílo, zbraň, jakou neměla právo vlastnit. Zdědila ji však po otci. Jak k ní přišel on, to neměla tušení.
Rea zamířila pomalým a rozhodným krokem do středu náměstí. Byla mezi vesničany jediná, kdo v sobě sebral dostatek odvahy postavit se mužům tváří v tvář. Jen ona, křehká sedmnáctiletá dívka, měla kuráž bojovat i navzdory svému strachu. Sama nevěděla, kde se v ní ta statečnost vzala. Ve skutečnosti se chtěla dát na útěk, něco v jejím nitru jí to však odmítalo dovolit. Odjakživa v sobě měla něco, co ji nutilo stavět se ke všem svým strachům čelem, bez ohledu na to, jak mizivá se zdála její šance na úspěch. Neznamenalo to, že se nebála. Ba naopak, bála se moc. Nějaká její část jí ovšem pomáhala i přesto fungovat a vybízela ji najít sílu ho přemoci.
S třesoucíma se rukama stanula před rytíři a ze všech sil se snažila zachovat si chladnou hlavu. Viděla, jak se k ní tryskem rozběhl první kůň, pozvedla meč, postoupila o krok vpřed, sehnula se k zemi a usekla zvířeti nohy.
Dokázala to udělat jen s nesmírným žalem, zmrzačit tak nádherné zvíře. Ještě k tomu, když strávila většinu života pečováním o koně. Jeho jezdec však napřahoval kopí a ona věděla, že je v sázce její přežití.
Kůň ze sebe vyrazil ošklivé zaryčení a Rea si byla jistá, že bude ten zvuk v myšlenkách slýchat až do smrti. Zvíře se skácelo k zemi, hlavou se zabořilo do bláta a vyhodilo rytíře ze sedla. Ostatní koně, kteří se hnali za ním, vběhli přímo do něj, klopýtli o něj
