náměstí, projela jí paží vlna beznaděje. Meč mohl stejně tak dobře ležet na druhém konci světa.
Rea se ani nepohnula, stále ohromená, že se najednou nemá jak bránit. Ze všeho nejvíc si však připadala zmatená. Rytíř se ji svou ránou nesnažil zabít. Proč?
Než mohla tu myšlenku dokončit, ocitl se u ní znovu rytíř na bílém koni a shýbal se, aby ji popadl. Cítila, jak se jí do hrudi zaryla jeho kovová rukavice, když ji oběma rukama hrubě chytil za košili, jediným pohybem ji vyšvihl k sobě do sedla a posadil si ji před sebe. Tvrdě dopadla na hřbet uhánějícího koně a překvapením vykřikla. Z obou stran ji objímaly rytířovy obrněné paže a pevně ji držely na místě. Neměla ani pořádně čas něco vymyslet, natož se nadechnout, tak těsně ji rytíř svíral. Rea se pokusila zazmítat a házet sebou ze strany na stranu, nebylo to ale nic platné. Rytíř na ni byl příliš silný.
„Přestaň se vzpírat,“ nařídil jí. „Snažím se ti zachránit život.“
Rea si nebyla jistá, jestli mu věří, i tak se ovšem přestala kroutit. Rytíř pokračoval tryskem napříč vesnicí a křivolakými uličkami se proplétal čím dál tím dál od její chatrče. Odněkud k němu přijeli další rytíři a on výhružně zvedl meč.
„Ta je moje,“ okřikl je její únosce a druhý rytíř se zase vzdálil.
„Nejsem tvoje,“ ohradila se Rea s rostoucím strachem. „Nejsem ničí.“
„Venkovanky se umí ohánět, co?“ zasmál se druhý rytíř.
Ten, co zajal Reu na to nic neřekl. Vyjeli z vesnice do otevřené krajiny a náhle se kolem nich rozlehlo blažené ticho. Každou vteřinou se od všeho toho chaosu, rabování a křiku vzdalovali dál a dál a Rea pocítila úlevu, že se opět ocitla ve světě, kde vládne klid. Okamžitě si za to však začala připadat provinile. Měla zemřít ve vesnici po boku svého lidu. Na druhou stranu ji napadlo, že soudě podle toho, jak ji rytíř svírá čím dál tím víc, možná ji čeká mnohem horší osud.
„Prosím,“ podařilo se jí zasípat, třebaže jen s velkými obtížemi.
On ji ale místo odpovědi jen stiskl ještě pevněji, pobídl koně k větší rychlosti a v hustém dešti ji vezl otevřenou loukou, přes pozvolné kopce, dokud nedorazili na místo, kde panovalo naprosté ticho. Působilo to až nadpozemským dojmem, jaký tu vládl klid a mír. Jako by na světě nikdy nebylo nic v nepořádku.
Konečně zastavili na široké náhorní plošině vysoko nad okolní krajinou a pod letitým stromem, který okamžitě poznala. Seděla pod ním v minulosti už mnohokrát.
Jedním rychlým pohybem seskočil z koně, přičemž ji nepustil ze svého sevření, takže ji stáhl s sebou. Přistáli na mokré trávě, oba se zakymáceli a vrávoravě se poroučeli k zemi. Rea cítila, jak se rytíř svalil vedle ní, a měla dojem, že si vyrazila dech. Uvědomila si také, že mohl klidně přistát na ní, čímž by jí mohl vážně ublížit, schválně to však neudělal. Právě naopak, dopadl tak, že její pád ztlumil.
„Kdo jsi?“ chtěla vědět Rea. „Co po mně chceš?“
„Tomu bys nerozuměla,“ odpověděl rytíř a posadil se. Rea mu neviděla do obličeje. Měl ho skrytý za hledím své bílé přilbice. Skrze průzory dokázala rozeznat jen téměř fialové oči, z nichž vyzařovala nezkrotná síla. Při pohledu na jeho koně si znovu všimla jeho erbu a tentokrát měla příležitost si ho dobře prohlédnout. Dva hadi se na něm ovíjeli kolem měsíce a mezi nimi se skvěla dýka. Celý znak rámoval zlatý kruh.
Rytíř se k ní natáhl a Rea se po něm ohnala. Udeřila ho do brnění, nic tím ale samozřejmě nedokázala. Ona měla slabé malé ruce a snažila se jimi bít do kovové zbroje. Stejně dobře by se mohla pokoušet holýma rukama rozbít skálu.
„Nehodlám ti nijak ublížit,“ ujistil ji rytíř. „Nehodlám s tebou dělat vůbec nic, pokud to po mně nebudeš chtít.“
Rea pochopila, co tím myslí a zarazila se. Bylo jí sedmnáct. Šetřila se, dokud nenajde dokonalého muže. Nepředstavovala si, že to proběhne takhle. Nebo ano? Znovu se jí vybavil její sen, ten, ze kterého se předtím probudila, ten, který ji trýznil již několik měsíců. Ten samý strom, ta samá tráva, ta samá plošina. Ta samá bouřka. Ten samý muž.
Nějakým způsobem to předvídala a náhle si uvědomila, že to na něj celou dobu čekala.
„Mně se o tobě také zdály sny,“ prohlásil. „Zdálo se mi, že ses ocitla v nebezpečí. Zdálo se mi o tom, co z nás vzejde, z našeho spojení na tomto místě. Kdybys tam zůstala s ostatními, zabili by tě bez ohledu na to, jak jsi byla statečná. Tady, pokud chceš, spolu můžeme začít něco nového.“
Rea si vzpomněla na to, co se jí o tomto muži zdálo, a jaký v těch snech byl. Už jen ta myšlenka ji přiměla se k němu natáhnout.
„Ano,“ zašeptala do zvuku padajícího deště.
Rukama jí sjel po šatech a položil ji do trávy pod stromem. Rea s mužem dosud nikdy nebyla, viděla ale, co to obnáší, u zvířat ve vesnici. Avšak na tomhle nebylo nic zvířeckého. Muž nad ní si sundal jen ty nejnutnější části brnění, ani jí neukázal svůj obličej. Přesto s ní zacházel velice jemně, a když přišel čas, Rea se přistihla, jak ho pevně svírá.
Příliš brzy bylo po všem. Rea ležela na trávě a nevěděla, co dělat dál. Někde seshora uslyšela cinkání kovu o kov a věděla, že si rytíř opět nasazuje zbytek brnění. Poté k ní přistoupil a něco jí podával. Vtiskl jí to do dlaně.
Přes kapky deště, které jí v jednom kuse padaly do očí, zamžourala ve snaze rozeznat, o co se jedná. S překvapením zjistila, že se dívá na zlatý řetízek s přívěskem, na němž se vyjímají dva hadi kolem měsíce s dýkou uprostřed.
„Já nejsem žádná děvka, co si nechává platit,“ obořila se na něj.
„Až se narodí, “ odvětil rytíř, „dej mu to a pošli ho za mnou.“
Vzhlédla k němu.
„Odcházíš, že ano?“ zeptala se ho. „Prostě si jen tak odejdeš.“
„Budeš tu v bezpečí,“ ujistil ji, „a kdybych byl pryč příliš dlouho, někdo by mě začal hledat. Bude lepší, když půjdu.“
„Lepší pro koho?“ odsekla Rea. Zavřela oči. I přes šum deště slyšela, jak rytíř nasedá na koně, a nepřítomně vnímala vzdalující se dusot koňských kopyt.
Zničehonic jí začala těžknout víčka. Byla příliš vyčerpaná na to, aby se pohnula, a tak zůstala ležet na místě, kde ji dál bičovaly neodbytné dešťové kapky. Se zlomeným srdcem cítila, jak ji pomalu přemáhá spánek a nechala se jím ochotně unášet. Možná teď alespoň ty nekonečné sny ustanou.
