ozval se odněkud z davu drsný hlas.
Patřil Severnovi, muži středního věku s tmavými vlasy a vousy. Po tváři se mu táhla dlouhá jizva, kterou si odnesl z oné krvavé noci. Stál uprostřed celého shluku a hrozivě se na ni mračil. Pohledem si ji přeměřil od hlavy k patě, jako kdyby byla kus dobytka. Reu napadlo, že vlastně sám není o moc lepší, než urození. V tomto ohledu byli všichni stejní: každý z nich si myslel, že má právo kontrolovat její tělo.
„Vem si kořen,“ prohlásil zlověstně. „Vem si kořen a zítra to budeš mít všechno za sebou.“
Žena po Severnově boku postoupila o krok vpřed. Luca. I ji té noci napadli, ale ona už kořen snědla před týdnem. Rea ji slyšela, jak celou noc sténá a pláče nad ztraceným potomkem.
Luca k ní natáhla ruce s váčkem plným žlutého prášku. Rea ucukla. Cítila na sobě oči celé vesnice. Všichni čekali, až si z pytlíku nabere.
„Luca tě doprovodí k řece,“ dodal Severn. „A zůstane s tebou přes noc.“
Rea mu pohled oplatila a cítila, jak jí tělem stoupá jakási neznámá síla. S ledovým výrazem po nich po všech přejela očima.
Nic neřekla.
Tváře vesničanů se zatvrdily.
„Nepokoušej se nám vzdorovat, děvče,“ přidal se další muž, pokročil vpřed a tak úporně přitom svíral svůj srp, že mu z toho zbělely klouby na prstech. „Nesnaž se znesvětit památku mužů a žen, o něž jsme přišli, když za nás té noci položili život. Udělej, co se od tebe čeká. Udělej, co se na tvém místě patří.“
Rea se zhluboka nadechla a samotnou ji zaskočilo, jak rozhodně se její hlas rozezněl, když odpověděla:
„Neudělám.“
Málem svůj hlas ani nepoznala. Měla dojem, že je mnohem hlubší a zní dospěleji, než kdy předtím. Jako kdyby se z ní přes noc stala žena.
Dívala se, jak jim zlostí rudnou obličeje. Připomínalo jí to mrak, který náhle zahalí slunce. Pak z davu se zamračením vystoupil další muž, Kavo, z něhož vyzařovala přirozená autorita. Ree sklouzl pohled k jeho ruce, v níž držel důtky.
„Můžeme to udělat po dobrém,“ pronesl ocelovým tónem, „anebo po zlém.“
Ree se divoce rozbušilo srdce, přesto mu však zpříma pohlédla do očí a neuhýbala. Vzpomněla si, co jí kdysi řekl otec, když byla ještě malinká: nikdy se nevzdávej. Nikomu. Vždy si stůj za svým, i když se všechno ostatní obrací proti tobě. Obzvlášť, pokud se všechno ostatní obrací proti tobě. Vždycky si hlídej toho největšího darebáka. Zaútoč jako první. I kdyby tě to mělo stát život.
Rea vyrazila do akce. Bez přemýšlení se natáhla, vytrhla jednomu z přihlížejících z rukou dlouhou hůl, jednou nohou vykročila vpřed a vší silou bodla Kava do solar plexu.
Kavo zalapal po dechu a zlomil se v pase. Rea mu však nehodlala dát žádnou šanci, a tak se znovu rozmáchla a tentokrát ho praštila do obličeje. V nose mu ošklivě zapraskalo, muž upustil důtky a se skučením se svezl do bláta, kde se zbědovaně držel za nos.
Rea vzhlédla, hůl stále v ruce, a viděla, že ji pozorují zástupy zděšených a šokovaných obličejů. Předchozí jistota z nich rychle vyprchávala.
„Je to můj syn,“ zavrčela. „A já si ho nechám. Jestli se ke mně ještě někdo přiblíží, nedostane do břicha holí, ale mečem!“
Nato sevřela hůl o něco pevněji, otočila se na patě a pomalým krokem se dala na odchod. Cestu si přitom razila lokty. Věděla, že se nikdo neodváží jít za ní. Přinejmenším ne hned.
Pomalou chůzí se od davu vzdalovala. Ruce se jí třásly a srdce jí bušilo jako o závod. Věděla, že než se dítě narodí, čeká ji šest neskutečně dlouhých měsíců.
A stejně dobře věděla, že až si pro ni příště přijdou, bude to, aby zabíjeli.
KAPITOLA TŘETÍ
O šest měsíců později
Rea ležela na hromadě kožešin vedle malinkého krbu, v němž sálal oheň, a naprosto osamocená srdceryvně sténala a křičela, neboť jí zmítaly porodní bolesti. Venku vyl ledový zimní vítr a zuřivá vichřice lomcovala okenicemi, které každou chvíli prudce narážely do zdí domu, takže dovnitř propouštěly sněhové závěje. Zběsilá bouře venku celkem výstižně vyjadřovala její vlastní rozpoložení.
Rea seděla u malého ohníčku a tvář se jí leskla potem, přesto se však navzdory tančícím plamenům nedokázala zahřát. Dítě ji bez ustání kopalo a převalovalo se jí v břiše, jako kdyby chtělo už už vyskočit ven. Byla mokrá na kost, byla jí zima, celá se třásla a rostla v ní jistota, že se nedožije rána. Zalila ji další vlna bolestí a ona si už po několikáté té noci přála, aby ji ten rytíř tehdy nechal napospas smrti. V porovnání s tím, jak se cítila teď, by jí prokázal milosrdenství. Tahle pomalá muka, tato noc plná nesnesitelné agónie, byla tisíckrát horší, než co jí kdo kdy mohl udělat.
Vtom náhle její výkřiky i kvílení větru přehlušil další zvuk-nejspíš jediný zvuk, který v ní v tu chvíli ještě dokázal probudit ochromující zamrazení strachu.
Byl to zvuk blížícího se davu lidí. Rozzuřeného davu vesničanů, jež, jak si uvědomovala, sem přišli zabít její dítě.
Rea v sobě sebrala poslední zbytky sil, o nichž ani nevěděla, že je ještě má, a celá roztřesená se nějakým zázrakem zvedla z podlahy. Se sténáním a křikem se kolébavě vyškrábala na kolena. Natáhla se k dřevěnému věšáku na zdi, pevně ho uchopila a s vypětím všech sil a jediným pronikavým výkřikem se přitáhla a postavila na nohy.
Nedokázala říct, jestli ji víc bolelo ležet nebo stát. Neměla však čas nad tím teď dumat. Zvuky davu se ozývaly čím dál tím hlasitěji, což znamenalo čím dál tím blíž, a ona věděla, že tu budou co nevidět. Její vlastní smrt by ji nyní ani nijak zvlášť netrápila. Ovšem smrt jejího děťátka, to bylo něco úplně jiného. Musela své miminko dostat do bezpečí, ať to stojí, co to stojí. Bylo to opravdu zvláštní, ale připadala si s životem dítěte mnohem víc spjatá, než se svým vlastním.
Ree se podařilo doklopýtat až ke dveřím. Tvrdě do nich narazila a musela se opřít o kliku, aby se vůbec udržela na nohou. Pár vteřin tam tak zůstala stát, hluboce dýchala a s rukou na klice sbírala síly a odvahu. Nakonec ji stiskla. Zároveň popadla vidle, které stály vedle u stěny, opřela se o ně jako o berli a otevřela dveře dokořán.
Okamžitě se do ní opřel prudký vítr a sněhová vánice tak mrazivá, že ji připravila o dech. I přes zuřící vichřici však slyšela
