rukama si sáhla na břicho, zatímco se v ní malý človíček dál divoce zmítal. Cítila jeho sílu a touhu dostat se ven, jako kdyby se chtěl davu vesničanů postavit sám.
A pak byli najednou tu. Noc prozářily šlehající plameny pochodní a z uliček se vyhrnuly zástupy vesničanů, všichni směřující k ní. Kdyby byla ve své původní kondici, silná a schopná, postavila by se jim. Jenže teď dokázala sotva chodit-sotva se udržela na nohou-a čelit jim tedy nepřipadalo v úvahu. Ne s dítětem na cestě.
Přesto však cítila, jak jí v žilách proudí vztek a spolu s ním i jakási prazvláštní síla, prvotní síla jejího dítěte. Současně ji zaplavila vlna adrenalinu a její porodní bolesti na okamžik odezněly. Na chviličku se zase cítila být sama sebou.
To už se k ní ale řítil první z vesničanů, malý, obtloustlý muž se srpem v ruce. Když už byl skoro u ní, Rea se natáhla za sebe, oběma rukama sevřela vidle, ukročila o krok stranou a s křikem divokého zvířete mu je zabodla do břicha.
Muž se šokovaně zastavil a zhroutil se jí k nohám. Zbytek davu rovněž ustal v pohybu a s úžasem na ni zíral. Její vzdor ho zjevně zaskočil.
Rea na nic nečekala. Rychlým pohybem uvolnila vidle, zatočila s nimi nad hlavou a praštila jimi po hlavě dalšího vesničana, který na ni vyběhl s tlustou sukovicí. I on se rychle poroučel k zemi a přistál v závěji u jejích nohou.
Nato Rea ucítila příšernou bolest v boku, to jak na ni ze strany skočil třetí muž a porazil ji do sněhu. Setrvačností ještě několik metrů klouzali po zledovatělé zemi. Rea řvala bolestí, protože ji dítě uvnitř začalo opět kopat. Pustila se s mužem do ukrutného zápasu v boji o holý život, a když jeho sevření konečně na chviličku povolilo, zakousla se mu zuby zoufale do tváře. Muž ze sebe vyrazil děsivý výkřik, Rea však jen zesílila svůj stisk, až mu vytryskla krev. Cítila v ústech její kovovou pachuť, odmítala se ale pustit a celou dobu přitom myslela jen na své děťátko.
Nakonec se z ní svalil a držel se za tvář. Rea věděla, že přišla její příležitost. Neohrabaně se na kluzkém sněhu začala škrábat na nohy, aby se dala na útěk. Skoro už se jí podařilo postavit, když náhle ucítila, jak ji zezadu někdo popadl za vlasy. Prudce jí škubl, takže se zase skácela k zemi, a táhl ji za sebou. Málem jí přitom z hlavy vytrhal všechny vlasy. Ohlédla se a viděla, jak se na ni shora mračí Severn.
„Mělas mě poslechnout, dokud jsi měla možnost,“ zavrčel. „Teď přijdeš spolu se svým dítětem o život i ty.“
Uslyšela z davu jásot a věděla, že konec na sebe nenechá dlouho čekat. Zavřela oči a začala se modlit. Nikdy sice mezi věřící nepatřila, v této chvíli však i ona našla cestu k Bohu.
Každou částečkou své bytosti se modlím za záchranu tohoto dítěte. Klidně mě nech zemřít. Jen prosím zachraň moje dítě.
Jako by v odpověď na její modlitbu najednou ucítila, jak tah na jejích vlasech povolil a zároveň uslyšela tupou ránu. S podivem vzhlédla, aby zjistila, co se děje.
Při pohledu na svého zachránce ztuhla ohromením. Byl to o několik let mladší chlapec, Nick. Stejně jako ona byl i on potomkem chudého farmáře a nikdy mu to dvakrát nemyslelo, pročež si ho ostatní vždycky dobírali. Ona se k němu ovšem odjakživa chovala vlídně. Možná si na to teď vzpomněl.
A tak nyní pozorovala, jak se Nick napřahuje sukovicí a udeřuje Severna ze strany do hlavy, takže nad Reou ztrácí kontrolu.
Nato se Nick výhružně obrátil ke zbytku davu, zvedl svou palici a chránil ji před ostatními.
„Rychle, utíkej!“ křikl na ni. „Než tě zabijou!“
Rea na něj pohlédla se směsicí šoku a vděčnosti. Dav ho za to, co provedl, nepochybně ubije.
Spěšně se vyhoupla na nohy a dala se na útěk. Nohy jí na sněhu neustále podkluzovaly, byla však odhodlaná dostat se co nejdále, dokud má čas. Vběhla do spleti uliček a než se v ní zcela vytratila, naposledy se ohlédla na Nicka. Divoce se oháněl svou palicí a odrážel od sebe dotírající vesničany. Pak se ale několika mužům podařilo k němu dostat a srazit ho k zemi. Cestu již nikdo nezahrazoval, a tak se vyřítili za ní.
Rea utíkala. Sotva popadala dech, dál však kličkovala úzkými uličkami ve snaze najít nějaký úkryt. Dávila se, sužovaly ji příšerné bolesti a nevěděla, jak dlouho ještě dokáže pokračovat.
Konečně se vynořila v bohatší části vesnice, mezi elegantními domy z kamene. Bleskově se ohlédla a s hrůzou shledala, že se vzdálenost mezi jí a jejími pronásledovateli zmenšuje. Dělilo je od ní jen slabých deset metrů. Ree navíc docházel dech a při běhu čím dál víc klopýtala. Věděla, že se blíží ke konci svých sil. Začínala ji přepadat další vlna porodních bolestí.
Tu se odněkud ozvalo hlasité zaskřípání. Rea vzhlédla a spatřila, jak se před ní dokořán otevírají starodávné dubové dveře. S překvapením uviděla starého apatykáře Fiotha, který s široce rozevřenýma očima vyhlížel ze své malé kamenné pevnosti a mával na ni, aby rychle běžela za ním. Natáhl se a silou, jakou by od něj v jeho věku nečekala, vtáhl Reu do své luxusní rezidence.
Jen co byla vevnitř, prudce za ní přibouchl dveře a zamkl je na závoru.
O pouhých pár vteřin později se začaly otřásat pod náporem pěstí a srpů desítek rozběsněných vesničanů, kteří se je snažili vyrazit. K Reině nesmírné úlevě se však dveře ani nehnuly. Byly dobrých třicet centimetrů tlusté a o několik set let starší než ona a jejich těžké železné závory se ani neprohnuly.
Rea se zhluboka nadechla. Její dítě bylo v bezpečí.
Fioth se k ní naklonil a pozorně si ji prohlížel. Ve tváři se mu zračil hluboký soucit. Jeho laskavý pohled jí pomohl víc než cokoli jiného. Ve vesnici se na ni s takovou vlídností nikdo nepodíval už hezkých pár měsíců.
Pomohl jí ze sebe shodit kožešiny. Cítila, jak na ni jde další záchvat porodních bolestí a zalapala po dechu. V domě panovalo poklidné ticho; sněhová vánice, která se stále proháněla po vrcholcích střech, sem doléhala jen tlumeně. Navíc tu bylo příjemně teplo.
Fioth Reu dovedl ke krbu a jemně ji položil na lůžko z kožešin. Teprve v tu chvíli to na ni všechno dolehlo: ten běh, boj i bolest. Zhroutila se. I kdyby se dveře snažilo vyrazit tisíc lidí, věděla, že už se nepohne.
Tělem jí projela ostrá bolest a ona zmučeně zaječela.
„Já už dál utíkat nemůžu,“ vydechla Rea za sílícího vzlykání. „Já už prostě nemůžu.“
Fioth jí na čelo položil chladivý obklad.
„Teď už nikam utíkat nemusíš,“ řekl stařeckým, uklidňujícím hlasem, jako by to už sám všechno zažil. „Jsem tu s tebou.“
Další
