mírný, výstřel lehký a působil na ni téměř pokojně. Zhluboka se nadechla a vystřelila znovu. Bylo to tak jednoduché a teď už tak přirozené jako dýchání.
Terč na druhém konci kryté střelnice neviděla, ale byla si jistá, že dvakrát zasáhla do černého. Poslední dobou dokázala takové věci vycítit. Byl to jeden z náznaků, že se začínala v roli agentky cítit stále více jako doma. Celá zbraň, zásobník a spoušť jí po té době přišly už natolik známé jako její vlastní ruce, když se do střelby úplně ponořila. Dřív na střelnici chodívala jen kvůli studiu, za účelem zlepšit své dovednosti. Teď si to však užívala. Byla v tom zvláštní svoboda a uvolnění, když mohla střílet, byť na papírový terč.
A bůh ví, že takové pocity poslední dobou potřebovala.
Poslední dva týdny byly pro Chloe naprosto nevýrazné. Kromě toho, že pomáhala ostatním s výzkumem a shromažďováním dat, toho moc na práci neměla. Málem ji přidělili k týmu, který měl za úkol vyřešit menší hackerský útok, a nadchlo ji to možná až moc. Když to nakonec nevyšlo, jen si uvědomila, jak pomalu jí čas poslední dobou ubíhal.
Tak se dostala na střelnici. Nebyl to její vysněný způsob, jak trávit čas v práci, ale věděla, že trochu cviku jí neuškodí. Přestože byla na akademii celou dobu premiantkou třídy, po svém přesunu z Týmu pro zajišťování důkazů do Programu pro zadržování násilných osob zjistila, že ostražitosti ani nadhledu není nikdy dost.
Když ještě několikrát vystřelila do čtyřicet metrů vzdáleného terče, pomalu začala chápat, proč to sem lidi tak táhne. Jste tu úplně sami, jen vy se svou zbraní a terč vprostřed mířidel. Na tom soustředění a jeho záměru bylo něco zvláštně poklidného. A pak přišel výstřel s hlasitou ozvěnou v prázdném prostoru. Jedna z věcí, které si Chloe ze střelnice vždy odnášela, byl údiv nad tím, jak nejasná začne být hranice mezi lidským tělem a zbraní samotnou. Když Chloe zamířila, Glock vždycky působil jen jako prosté prodloužení jejích paží, jako něco dalšího, co může ovládat myslí, stejně jako ovládala pohyby svých prstů nebo rukou. Byl to varovný příklad toho, že zbraň by se měla používat jedině v krajních případech. Protože jakmile se trénujete v jejím používání, stisknout spoušť vám pak může připadat až moc přirozené.
Když byla s tréninkem u konce, posbírala si terče a kritickým okem na ně pohlédla. Překvapivé množství střel skončilo přímo uprostřed, ale několik jich odlétlo mimo a zasáhlo vnější okraj.
Vzala telefon, párkrát si terče vyfotila a napsala pár poznámek, aby se příště zase o něco zlepšila. Pak terče vyhodila a opustila střelnici. Jakmile byla venku, cítila, že lidi na střelnici táhne ještě jedna věc. Zvláštní pocit v rukou, který v nich zanechal zpětný ráz z řady výstřelů, byl na jednu stranu vážně podivný, ale na druhou stranu jí přišel příjemný takovým způsobem, který nedokázala dost dobře zařadit.
Když procházela halou, z jedněch dveří uviděla vycházet známou tvář. Byl to Kyle Moulton, muž, kterého jí přidělili jako partnera, ale také muž, kterého posledních několik týdnů moc často neviděla vzhledem k tomu, že nových případů moc nebylo. Aspoň ne pro ni. Když se za Moultonem zavřely dveře a on se na ni usmál, zmocnil se jí vteřinový záchvat paniky, který je vlastní jedině školačkám, když spatří svého idola.
„Agentko Fineová,“ pronesl skoro sarkasticky. Znali se dostatečně dobře na to, aby titul agent z oslovení vypustili a používali jen křestní jména. Chloe si byla vlastně jistá, že mezi nimi je nějaké romantické pnutí. Alespoň ze své strany to cítila hned od doby, kdy ho poprvé uviděla, až do chvíle, kdy před třemi měsíci uzavřeli svůj první případ.
„Agente Moultone,“ odpověděla podobným tónem.
„Upouštíš páru nebo jenom zabíjíš čas?“ zeptal se.
„Tak trochu obojí,“ řekla. „Poslední dobou chvíli neposedím, jestli chápeš.“
„Samozřejmě. Ani mě sezení za stolem zrovna moc nebere. Ale… no, nevěděl jsem, že na střelnici trávíš tolik času.“
„Jen nechci zakrnět.“
„Rozumím,“ řekl a usmál se.
Na typické ticho, které po těchto slovech nastalo, si Chloe už pomalu začínala zvykat. Nechtěla být ješitná, ale byla si celkem jistá, že se cítil podobně jako ona. Bylo to patrné z každého letmého pohledu, který si s Moultonem vyměnila, a z toho, že se jí nedokázal dívat do očí déle než tři vteřiny – třeba jako teď, v tuhle chvíli, když spolu stáli před vchodem na krytou střelnici.
„Poslyš,“ řekl Moulton, „tohle může znít hloupě a možná je to i trochu neuvážené, ale říkal jsem si, jestli bys se mnou dnes večer nechtěla zajít na večeři. Ne jako pracovní partneři.“
Chloe se nedokázala ubránit úsměvu, který se jí rozlil po tváři. Měla chuť říct něco trošku kousavého a sarkastického. Třeba takové to klišé: „No, už bylo na čase,“ nebo něco podobného.
Namísto toho se uchýlila k daleko bezpečnější a upřímnější odpovědi: „Jo, to bych vážně ráda.“
„Upřímně jsem tě chtěl někam pozvat už dlouho, ale… no, prostě do toho vždycky něco vlezlo. A posledních pár týdnů to byl pravý opak.“
„Jsem ráda, že ses konečně rozhodl mě pozvat.“
Znovu mezi nimi nastalo to zvláštní ticho, tentokrát se však jejich oči setkaly a on pohledem neuhnul. Na chvilku měla dojem, že se ji pokusí políbit. Ta chvilka ale pominula a on kývnul směrem ke dveřím.
„Měl bych se na to vrhnout,“ řekl. „Pak mi zavolej a dej vědět, kde by ses chtěla najíst.“
„Zavolám.“
Chvíli tam jen stála a sledovala, jak vchází na střelnici. Na potenciální začátek vztahu to bylo celkem nešikovné. Dalo by se to přirovnat k nervózní holčičce, která postává za plotem na hřišti a zaslechne, že se o ni zajímá jeden hezký chlapec. Cítila se kvůli tomu neskutečně naivně a nedospěle, takže odešla tak rychle, jak to jen šlo.
Bylo už kolem páté, a protože neměla už nic jiného na práci, rozhodla se prostě jet domů. Nemělo smysl vracet se do její malé kóje, jen aby mohla celou dobu hypnotizovat hodiny a odpočítávat těch posledních patnáct minut. Když už myslela na čas, uvědomila si, že na přípravu na večeři s Moultonem už jí ho moc nezbývá. Neměla tušení, v kolik hodin byl zvyklý jíst, ale předpokládala, že to bude kolem sedmé – takže jí zbývalo jen něco málo přes dvě hodiny, aby vymyslela, kde budou jíst a co si vezme na sebe.
Pospíchala do garáží a nasedla do auta. Když byla uvnitř, opět se v ní ozvala ta hloupá školačka. Co když z nějakého důvodu skončí u ní v autě? Byl tam pěkný binec vzhledem k tomu, že od rozchodu se Stevenem se s úklidem auta neobtěžovala. A když pomyslela na Stevena, uvědomila si, proč si připadala tak nejistě, když začala opět zkoušet
