nechápala, proč ho vůbec zajímá.
Třeba se mu líbí holky s podivnou minulostí a tendencí naprosto se ponořit do své práce, pomyslela si. Chlapům tohle poslední dobou přijde sexy, ne?
Ve chvíli, kdy dojela ke své ulici, už byla jakž takž uklidněná. Úzkost se začínala měnit ve vzrušení. Od chvíle, co se se Stevenem rozešli, uplynulo šest měsíců. To znamená sedm měsíců už nepolíbila žádného muže, neměla sex, neměla…
Bude lepší netlačit hned na pilu, řekla si, když parkovala na svém obvyklém místě na konci bloku.
Vystoupila z auta a v hlavě si projížděla seznam svého oblečení ve snaze vybrat něco, co by vypadalo dobře, ale ne příliš dobře. Měla už pár nápadů, co si obleče. Taky ji už napadalo pár míst, kde by se mohli najíst, protože poslední dobou měla chuť na japonskou kuchyni. Třeba nějaké sushi by opravdu bodlo a–
Když se blížila ke vchodu, uviděla na schodku sedět muže. Vypadal celkem znuděně, jednou rukou si podpíral hlavu a druhou projížděl telefon.
Chloe mírně zpomalila a pak úplně zastavila. Znala ho. Ale nepřicházelo v úvahu, aby tady seděl na schodech před jejím panelákem.
To není možné…
Udělala další pomalý krok vpřed. Muž si jí konečně všiml a vzhlédl. Jejich oči se setkaly, a když k tomu došlo, Chloe cítila, jak jí srdce poskočilo.
Muž, který seděl na schodech, se jmenoval Aiden Fine – její otec.
DRUHÁ KAPITOLA
„Ahoj, Chloe.“
Snažil se znít normálně. Snažil se, aby to znělo jako naprosto běžná věc, když na ni čeká u jejích dveří. Jako by vůbec nezáleželo na tom, že byl skoro dvacet tři let ve vězení, kam ho zavřeli jako spolupachatele za vraždu její matky. Jistě, události, které nedávno sama odhalila, naznačovaly, že v tom byl pravděpodobně nevinně, ale v očích Chloe bude tenhle muž už navždycky vinen.
Současně však měla slabé nutkání k němu jít. Možná ho dokonce obejmout. Když byl teď venku z vězení a přišel ji takhle navštívit, nedokázala popřít, že to v ní vyvolalo širokou škálu emocí.
Přistoupit o krok blíž se ale neodvážila. Nedůvěřovala mu, a co hůř – nemohla říct, že by plně důvěřovala sama sobě.
„Co tady děláš?“ zeptala se.
„Jen jsem se tu chtěl stavit a navštívit tě,“ odpověděl a vstal.
Hlavou se jí začalo honit tisíc otázek. Nejhlasitější z nich zněla, jak zjistil, kde bydlí. Věděla však, že zjistit by to dokázal kdokoliv s internetovým připojením a dostatečným odhodláním. Namísto toho se snažila jednat civilizovaně, ale bez toho, aby byla přehnaně vřelá.
„Jak dlouho už jsi venku?“ zeptala se.
„Týden a půl. Potřeboval jsem trochu času, abych sebral odvahu sem jít.“
Vzpomněla si na svůj telefonát s ředitelem Johnsonem, kdy mu před dvěma měsíci řekla o tom posledním důkazu, který zajistila – důkazu, který byl očividně dostatečně nezvratný na to, aby jejího otce očistil. A teď byl tady. Díky jejím snahám. Uvažovala, jestli má vůbec tušení, co pro něj udělala.
„A přesně proto jsem čekal,“ řekl. „Tohle… tohle ticho mezi námi. Je tak trapné a nefér a…“
„Nefér? Tati, většinu mého života jsi strávil ve vězení… za zločin, o kterém teď vím, že jsi ho nespáchal, ale za který jsi i tak šel klidně sedět. Samozřejmě že to bude trapné. A vzhledem k důvodu tvého trestu a posledním několika konverzacím, které jsme spolu vedli, doufám pochopíš, když nezačnu oslavně tančit a házet po tobě květiny.“
„To naprosto chápu. Ale… promarnil jsem tolik času. Jsi ještě tak mladá, nemůžeš to cítit tak jako já. Ale všechna ta léta, která jsem promrhal ve vězení s vědomím toho, co jsem obětoval… čas s tebou a Danielle… můj vlastní život…“
„Tohle všechno jsi obětoval kvůli Ruthanne Carwilové,“ prskla Chloe. „Byla to tvoje volba.“
„Byla. A s vědomím toho, co jsem udělal, jsem musel žít skoro pětadvacet let.“
„Takže co chceš?“ zeptala se.
Znovu se rozešla, prošla kolem něj a zastavila se u dveří. Být tak blízko a jen kolem něj projít ji stálo daleko víc silné vůle, než by čekala.
„Doufal jsem, že bys se mnou zašla na večeři.“
„To se ptáš jen tak?“
„Někde začít musíme, Chloe.“
„Ne, nemusíme.“ Otevřela dveře, otočila se zpátky na něj a poprvé se mu skutečně podívala do očí. Žaludek se jí stahoval a dělala, co mohla, aby před ním nedala najevo žádné emoce. „Chci, abys odešel. A už se prosím nevracej.“
Vypadal, že mu její slova skutečně ublížila, ale pohledem neuhnul. „Vážně to tak chceš?“
Chtěla odpovědět ano, z úst jí však vyšlo jen: „Nevím.“
„Dej vědět, jestli si to rozmyslíš. Bydlím v–“
„Nechci to vědět,“ přerušila ho. „Pokud se s tebou budu chtít spojit, najdu si tě.“
Chabě se na ni usmál, ale v jeho tváři byla stále znát bolest. „Ach, to je pravda. Děláš teď pro FBI.“
A přivedlo mě k tomu to, co se stalo s tebou a mámou, pomyslela si.
„Měj se, tati,“ řekla a prošla dveřmi dovnitř.
Jakmile se za ní zavřely, ani se neobtěžovala ohlédnout. Místo toho se co nejrychleji vydala k výtahu, ale aby to zároveň nevypadalo, že spěchá. Jakmile byla Chloe v kabině konečně sama a začala stoupat nahoru, zakryla si rukama obličej a rozplakala se.
Zírala do skříně a silně uvažovala o tom, že zavolá Moultonovi a řekne mu, že to dnes nakonec vypouští. Neřekla by mu skutečný důvod – že jejího tátu pustili z vězení, ve kterém strávil třiadvacet let, a on se najednou ukázal před jejími dveřmi. Určitě by pochopil, jaké trauma to pro ni muselo být, ne?
Rozhodla se však, že svému otci nedovolí, aby jí dál ničil život. Už tak nad ní jeho stín visel až moc dlouho. A dokonce i kdyby udělala něco tak nevýznamného, jako třeba že by zrušila rande, dávala by mu tak až příliš velkou moc.
Vytočila Moultonovo číslo a když to zvedl záznamník, nechala na něm vzkaz s místem, kde se chce navečeřet. Jakmile měla tuhle část za sebou, vysprchovala
