style="font-size:15px;"> „Nalil bys mi kávu? Musím se obléct.“
„Tak trochu jsem doufal, že bych se taky vysprchoval.“
„Ale jistě. I když by bylo lepší, kdyby ses mě zeptal tak před deseti minutami, když jsem tam ještě byla.“
„Beru na vědomí. Pro příště,“ řekl.
Zatímco šel do sprchy a Chloe se začala oblékat, uvědomila si, že je šťastná. Opravdu šťastná. Když vzala v potaz to, co se stalo včera večer, nový případ byl jako třešnička na dortu… dokonce to působilo, jako by jí návštěva jejího otce ten den úplně nezničila.
Ale pokud ji život s úplně odcizenými členy rodiny něco naučil, pak to bylo to, že minulosti nikdy neunikne. Tak či onak se zdálo, že ji vždycky nějakým způsobem dohoní.
ČTVRTÁ KAPITOLA
Zhruba ve stejnou chvíli, co si Chloe připomínala, jaké to je ztratit se v objetí muže, její sestra zažívala noční můru.
Danielle Fineové se znovu zdálo o její matce. Byl to sen, který se jí neustále vracel už od jejích dvanácti let – sen, který v závislosti na tom, v jaké životní etapě nebo situaci se Danielle právě nacházela, vždy nabíral nový význam. Jeho obsah však zůstával vždycky více méně stejný, detaily ani zápletka se neměnily.
V tom snu ji její matka honila po chodbě. S tím rozdílem, že to byla ta verze její matky, kterou s Chloe v ten osudný den objevily, když byly ještě malé. Zakrvácenou, s doširoka otevřenýma očima a úplně bez života. Z nějakého důvodu si daný sen vždycky usmyslel, že si při tom pádu zlomila nohu (i když neexistovaly žádné oficiální záznamy o tom, že by k tomu došlo), takže se ta snová verze její matky vždycky doslova vlekla po podlaze a pronásledovala svou dceru.
Navzdory svému zranění jí byla matka vždycky v patách, jen pouhé centimetry od toho, aby ji popadla za kotník a stáhla k zemi. Danielle před tou hrůzou s děsem utíkala, oči upřené na konec chodby. A tam, ve dveřích, které se zdály být kilometry daleko, stál její otec.
Vždycky klečel a s širokým úsměvem otevíral náruč, připraven svou dceru obejmout. Z rukou mu však kapala krev a v té chvíli snové paniky, která Danielle vždycky probudila, přestala utíkat a zastavila se přímo mezi svou mrtvou matkou a šíleným otcem, nejistá, který z těch dvou směrů je bezpečnější.
Ani tentokrát to nebylo jiné. Sen dospěl do běžného zlomového bodu a Danielle se probudila. Pomalu se posadila na posteli. Byla na ten sen už natolik zvyklá, že věděla, o co šlo, ještě než se stihla úplně probudit. Ještě grogy se podívala na hodiny a viděla, že je teprve půl dvanácté. Tentokrát spala asi jen hodinu, než se jí ten sen znovu vkradl do podvědomí.
Znovu si lehla s vědomím, že bude chvíli trvat, než zase dokáže usnout. Snažila se ten sen setřást. Za ty roky se naučila, jak ho opět uzavřít do nějakého zapadlého šuplíku ve své mysli. Vždycky si připomněla, že pro záchranu své matky nemohla nic udělat. Ani kdyby někomu řekla všechna svá malá tajemství ohledně toho, co viděla, slyšela a zažila, co se zhoubné osobnosti jejího otce týkalo. Nebylo nic, co mohla říct nebo udělat, aby byla její matka ještě stále naživu.
Otočila se na bok a podívala se na noční stolek. Málem se natáhla pro telefon, aby zavolala Chloe. Od doby, co spolu naposledy mluvily, uplynuly tři týdny. Bylo to napjaté a trapné a celé to byla její vina. Věděla, že vůči Chloe projevovala spoustu negativity zejména proto, že Chloe k jejich otci necítila tolik jedovaté nenávisti jako ona. Byla to Danielle, která Chloe před třemi týdny zavolala, protože si uvědomila, že její sestra čeká právě na ni, na řadě byla s dalším krokem Danielle vzhledem k tomu, že jejich předchozí rozhovor neprobíhal zrovna nejlépe – Danielle své sestře v podstatě řekla, ať už se jí neozývá.
Neznala však Chloin režim. Neměla tušení, jestli půl dvanácté není na telefonát moc pozdě. Danielle měla popravdě poslední dobou problém usnout před druhou hodinou ráno. Dnes byl jeden ze vzácných dnů, kdy měla v práci volno a nikde ji nepotřebovali ani kvůli žádným podpisům a podobným formalitám, co se týče renovace baru, který jí koupil její přítel.
Rychle všechny myšlenky na práci vytěsnila z hlavy a snažila se usnout. Kdyby začala přemýšlet nad prací a vším, co se teď dělo, nikdy by neusnula.
Znovu pomyslela na Chloe. Uvažovala, jaké sny a noční můry má o jejich rodičích její sestra. Uvažovala, jestli se stále zuby nehty držela myšlenky, že by jejich otce očistila, a pokud už to udělala, jestli si to nechala raději pro sebe.
Nakonec se jí znovu zmocnila ospalost. Jakmile se začala propadat do nevědomí, její poslední myšlenka patřila její sestře. Myslela na Chloe a na to, jestli je už konečně čas na to, aby odpustila a zapomněla – vzdala se vzpomínek na svého otce, které jí bránily v rozvinutí smysluplného vztahu, jenž by s Chloe mohla mít.
S překvapením zjistila, že v ní taková myšlenka vyvolala pocit… neskutečného štěstí, takže když znovu usnula, po tváři se jí rozléval nepatrný úsměv.
Mladá barmanka, kterou najali, aby zaujala Daniellino místo, se zaučila opravdu rychle. Bylo jí dvacet let, extrémně krásná a dala se považovat téměř za jasnovidku, co se opilých mužů týče.
A protože se jí dařilo tak dobře, Danielle se mohla setkat se svým přítelem a dodavateli na místě, které bude zhruba za měsíc a půl její vlastní restaurací a barem.
Dnes docházelo k instalaci vytápění, větrání a klimatizace, a na poslední chvíli také k pokládání obkladů v zadní místnosti, která bude sloužit k větším oslavám. Když dorazila na místo, její přítel si zrovna s elektrikářem procházel smlouvu. Seděli u jednoho ze stolů, které nedávno dorazily – byly jednou ze tří možností, ze kterých měla Danielle na výběr, co se obecného designu restaurace týkalo.
Jakmile vešla, její přítel si jí všiml. Rychle elektrikáři něco řekl a pak se ji vydal přivítat. Jmenoval se Sam Dekker, a ačkoliv nebyl zrovna dvakrát upřímný ani inteligentní, nedostatek těchto vlastností vynahrazoval mužně přitažlivým vzhledem a bystrým důvtipem v oblasti obchodu. Byl asi o dvacet centimetrů vyšší než ona, takže aby ji mohl rychle políbit, musel se značně sehnout.
„Hlásím se do služby,“ řekla. „Co můžu dnes dělat?“
Sam pokrčil rameny a skoro teatrálně se rozhlédl kolem. „Upřímně, myslím, že práce tady pro tebe už moc není. Všechno to do sebe začíná zapadat. Vím, že to může znít hloupě, ale mohla bys začít prohlížet katalog a vybrat si značky alkoholu, které tu pak budeš chtít podávat. Taky bys mohla promyslet, kde chceš mít ty malé reproduktory na hudbu a podobně. Takové věci se v tom shonu obvykle ztratí a pak je někdo najde na poslední chvíli, kdy už má být všechno hotové.“
„To bych asi mohla udělat,“ řekla trochu zklamaně.
V některé dny, když přijela na místo
