ženou sdílel společný život.“
Moulton nad tím očividně chvíli uvažoval, zatímco ve svém vypůjčeném autě projížděli předměstím směrem k adrese, kterou jim poskytla státní policie, když byli na cestě. Byl to další příklad toho, že Chloe začínala chápat a zároveň respektovat způsob, jakým jejich instituce fungovala. Bylo těžké si představit, že ať už potřebovala jakoukoliv informaci – adresu, telefonní číslo, pracovní historii, výpisy z rejstříku trestů – všechno měla na dosah ruky, stačilo jen zavolat nebo napsat email. Předpokládala, že si na to agenti po čase prostě zvyknou, ale prozatím byla nesmírně hrdá na to, že je součástí takového systému.
Přijeli k cíli a rozešli se ke dveřím. Na poštovní schránce stálo příjmení Lovingstonovi a samotný dům byl jako naprostá kopie všech domů v okolí. Byla to taková ta čtvrť, kde na sobě byly domy v podstatě namačkané, ale prostředí působilo tiše – dobré místo pro děti, které se učí jezdit na kole, a spousta zábavy při akcích jako Halloween nebo Vánoce.
Chloe zaklepala na dveře, které téměř bez prodlevy otevřela žena s malým dítětem v náručí.
„Vy jste paní Lovingstonová?“ zeptala se Chloe.
„Jsem. A vy musíte být z FBI. Před nějakou dobou nám volala policie, že prý jste na cestě a zastavíte se tady.“
„Je u vás stále Jerry Hilyard?“ zeptal se Moulton.
Za ženou se objevil muž, který vyšel z otevřené místnosti vlevo. „Jo, pořád jsem tady,“ řekl. Připojil se k paní Lovingstonové ve dveřích a opřel se o futra. Vypadal naprosto vyčerpaně. Očividně toho od doby, co tak brutálním způsobem přišel o svou ženu, moc nenaspal.
Paní Lovingstonová se na něj otočila a podívala se na něj způsobem, kvůli kterému si Chloe pomyslela, že to dítě v jejích rukou bude jednoho dne docela obávané. „Určitě se na to cítíš?“ zeptala se ho žena.
„Jsem v pohodě, Claire,“ řekl, „díky.“
Přikývla, přivinula si dítě blíž k hrudi a zamířila zpátky do domu.
„Tak asi pojďte dál,“ řekl Jerry.
Zavedl je do té samé místnosti, ze které přišel. Vypadalo to jako nějaká menší pracovna, kterou zdobily převážně knihy a dvě elegantní křesla. Jerry se do jednoho svalil, jako by se už nedokázal udržet na nohou.
„Claire se možná trochu zdráhala vás sem pustit,“ řekl Jerry, „ale… víte, byly s Lauren vážně dobré přítelkyně. Myslí si, že bych měl truchlit… což dělám. Já jen…“
V tu chvíli se zarazil a Chloe na něm viděla, že se snaží ovládnout vlnu emocí ve snaze tuhle konverzaci zvládnout, aniž by se jim tu úplně sesypal.
„Pane Hilyarde, já jsem agentka Fineová a toto je můj partner, agent Moulton. Doufala jsem, že byste nám mohl říct něco o jakýchkoliv politických konexích, které vaše rodina má.“
„Proboha,“ vydechl, „tohle je přehnané. Místní policie kolem toho udělala hotové hurá a všechny vyděsila. Proto vás sem zavolali, že?“
„Máte nějaké politické konexe?“ zeptal se Moulton a jeho otázku ponechal bez odpovědi.
„Otec Lauren se bratříčkoval s ministrem obrany. Vyrostli spolu, hráli spolu golf, fotbal a tak všechno. Pořád se sem tam sejdou – na lovení kachen, rybaření a podobné věci.“
„Mluvila někdy Lauren s ministrem obrany?“ zeptala se Chloe.
„Od doby, co jsme se vzali, tak ne. Byl na naší svatbě. Dostali jsme od jeho rodiny vánoční pohlednici, ale to je asi tak všechno.“
„Takže myslíte si, že to, co se stalo, by mohlo být kvůli jejich vztahu?“ zeptal se Moulton.
„Pokud ano, nechápu proč. Lauren politika vůbec nezajímala. Myslím si, že se její otec jenom snažil působit důležitě. Někdo mu zabil jeho malou holčičku, takže se to muselo stát proto, že zná významné lidi. Takový idiot to je.“
„Takže co nám můžete povědět o posledních dnech Laurenina života?“ zeptala se Chloe.
„Policii jsem už řekl všechno, co jsem mohl.“
„To chápeme,“ řekl Moulton, „a máme kopie všech těchto hlášení. Ale abychom se tady do toho mohli skutečně pustit, budeme vám pokládat otázky, kvůli kterým se bohužel budete muset čas od času opakovat.“
„Dobře, dobře,“ řekl Jerry.
Chloe si pomyslela, že si ten muž snad ani neuvědomuje, co se kolem něj děje. Vypadal neskutečně netečně. Kdyby nevěděla, jakým traumatem si právě procházel, myslela by si, že je na drogách.
„První otázka může ve světle toho, co se právě stalo, znít hloupě,“ řekla Chloe, „ale napadá vás někdo, kdo by mohl mít důvod vaši ženu nějakým způsobem nenávidět?“
Ušklíbl se a zakroutil hlavou. Když promluvil, hlas se mu třásl. „Ne. Lauren se v poslední době s nikým moc nestýkala. Byla introvert. A poslední dobou se to ještě zhoršilo… jako by se stáhla do sebe, chápete?“
„Napadá vás proč?“
„Měla těžkou minulost. Mizerní rodiče a tak všechno. Na střední šikanovala ostatní. Aspoň tak by se to v téhle době nazývalo. Nebo by se dalo říct, že byla zlá holka. Poslední dobou se snažila vyrovnat s chybami, které v minulosti udělala. Myslím, že se to jenom zhoršilo, když dostala pozvánku na ten zatracený sraz.“
„Byla kvůli němu nervózní?“ zeptala se Chloe.
„Nejsem si jistý. Myslím, že kvůli němu byla smutná… třeba si vzpomněla na všechny ty lidi, kterým ublížila.“
„Byl jste ve stejném ročníku jako ona?“ zeptal se Moulton.
„Ano.“
„A na ten sraz jste šel s ní?“
„Chraň bůh. Takové akce nesnáším. Jenom samá přetvářka a předstírání, že rádi vidíte lidi, které jste na střední nesnášeli. Ne. Vykašlal jsem se na to.“
„Říkáte, že byla introvert,“ řekla Chloe. „Copak neměla spoustu přátel?“
„Ale ano, pár jich bylo. Claire byla jednou z nich. A tihle přátelé pro ni byli jako rodina. Byli opravdu blízcí.“
„Mluvil jste s nimi od doby, co k tomuhle došlo?“ zeptal se Moulton.
„Jen s jednou. Volala hned po tom, co to zjistila. Ptala se, jestli něco nepotřebuju.“
„Nebyli s ní náhodou tito přátelé na tom sraze?“
„Byli.
