a přivolali si k tomu státní policii,“ řekl Garcia. „Ale byli požádáni, ať to celé proběhne potichu. Místní policie je pochopitelně rozrušená, protože mají pocit, že zdržujeme případ, který už tak mírně vybočuje z jejich komfortní zóny. Takže potřebuji, abyste se tam co nejdřív vydali. Ještě něco… a teď dobře poslouchejte: na vás dva jsem pomyslel proto, jak dobře jste spolupracovali v minulosti. A agentko Fineová, na řešení zločinů spáchaných v malých komunitách máte podle všeho talent. Pokud se však z tohoto případu a fotek místa činu necítíte dobře – máte pocit, že je to na vás v tomto momentě vaší kariéry trochu moc – dejte mi vědět. Nebudu vás soudit a nebude se to počítat jako něco, co by vaši reputaci pošpinilo.“
Chloe si vyměnila pohled s Moultonem. Viděla na něm, že stejně jako ona by tenhle případ moc chtěl. Moulton si nemohl pomoct a podíval se na obsah složky. Když listoval fotkami z místa činu, trochu se mu křivil obličej. Pak očima přeletěl stručné hlášení na konci dokumentu. Podíval se zpátky na Chloe a přikývl.
„Já jsem s tím v pohodě,“ řekla Chloe.
„Já taky,“ řekl Moulton. „A téhle příležitosti si cením.“
„To rád slyším,“ řekl Johnson a vstal. „Rád se znovu přesvědčím o tom, co vy dva dokážete. A teď do práce. Máte před sebou dlouhou cestu.“
Moulton seděl za volantem auta vypůjčeného od FBI a mířil po silničním okruhu směrem k Virginii. Barnes Point byl jen hodinu a dvacet minut jízdy daleko, ale kvůli zmíněnému okruhu, který vedl kolem města, se všechno zdálo jako na druhém konci světa.
„Jsi si tím jistá?“ zeptal se.
„Kterou částí?“
„Že spolu budeme pracovat na takovém případu. Však víš… ještě asi před deseti hodinama jsme se po sobě sápali jak dva nadržení teenageři. Budeš schopná se držet zpátky, když budeme pracovat?“
„Nechápej to špatně,“ řekla Chloe, „ale po tom, co jsem viděla v té složce, je tohle ta poslední věc, na kterou teď myslím.“
Moulton chápavě přikývl. Zabočil na další nájezd, konečně se dostal na volný pruh cesty a dupl na plyn. „Teď ale vážně… včerejšek jsem si užil. I předtím, než jsme se přesunuli k tobě domů. A rád bych to udělal znovu. Ale v práci…“
„Bychom se k sobě měli chovat přísně profesionálně,“ dokončila za něj.
„Přesně. A když už jsme u toho,“ řekl a vysunul z vydutého místa v konzoli iPad, „stáhl jsem nám všechny složky ohledně toho případu, zatímco jsi balila.“
„Copak ty jsi nebalil?“
„Viděla jsi mou tašku. Ano, balil jsem. Ale jsem rychlý.“ Vrhl na ni škádlivý pohled a křivě se pousmál, aby tak dal najevo, že jí balení trvalo možná trochu déle, než čekal. „Ale ještě jsem se na to nestihl podívat.“
„To bude počteníčko,“ poznamenala Chloe.
Oba se zasmáli a jakmile jí Moulton položil ruku na stehno, když složku začínala pročítat, Chloe si nebyla jistá, jestli se k němu opravdu dokáže chovat profesionálně.
Prostudovala si dokumenty k případu a nejdůležitější části přečetla Moultonovi nahlas. Zjistili, že Garcia s Johnsonem odvedli skvělou práci, když všechno hezky shrnuli. Policejní hlášení bylo docela detailní, stejně jako snímky. Dívat se na ně nebylo o nic snazší a Chloe z toho policii nevinila. Pomyslela si, že u případu tak násilného a krvavého, jako byl tento, by byla každá maloměstská policie v koncích.
Vyměňovali si myšlenky a teorie a ve chvíli, kdy minuli značku s oznámením, že do Barnes Pointu zbývá pětadvacet kilometrů, Chloe změnila názor. Myslela si, že spolu nakonec budou schopní pracovat profesionálně. Posledních pár týdnů strávila tak ponořená v tom, jak ji fyzicky přitahuje, že málem zapomněla, jak bystrý a intuitivní dokáže být, když přišla řada na řešení případu.
Pak jí hlavou proletěla myšlenka, že pokud to mezi nimi skutečně bude klapat, mohla by mít to, po čem toužila snad každá žena na světě: muže, který ji respektoval a považoval za sobě rovnou jak v kariéře a intelektu, tak v ložnici.
Nejste spolu ani den, ozvalo se jí v hlavě. Byl to opět Daniellin hlas. To už ses z toho stihla celá zbláznit a zbavit se rozumného uvažování? Šmarja, pár hodin ses s ním muchlovala, a ještě jste spolu ani nespali. Sotva ho znáš a –
Chloe se však rozhodla tyhle myšlenky ignorovat.
Pak obrátila svou pozornost k hlášení koronera. Stál v ní ten samý příběh, který jim řekl Johnson, jen detailnější. A byly to právě tyhle detaily, na které se soustředila. Všechna ta krev, násilí, potenciální politický motiv. Celé si to s intenzivním soustředěním přečetla.
„Myslím si, že to není politicky motivované,“ řekla. „Nemyslím si, že vraha nějak extra zajímalo, jaký vliv a moc mohou mít přátelé Hilyardových.“
„Takové prohlášení zní celkem sebevědomě,“ řekl Moulton. „Vysvětli mi to.“
„Lauren Hilyardovou bodli šestnáctkrát. A každá rána byla zaměřená na břicho. Jen jedna zasáhla její levé ňadro. Podle koronera byly bodné rány nepravidelné a těsně nad sebou, což by naznačovalo, že ji někdo bodal rychle a bez přestání. V poznámce tady stojí: jako by byl pachatel zaslepený hněvem nebo měl záchvat zuřivosti. Pokud by to udělal někdo s politickým motivem, nejspíš bychom to z toho dokázali vyvodit podle nějaké zprávy nebo náznaku.“
„Dobře,“ řekl Moulton, „souhlasím s tebou. Nebylo to politicky motivované.“
„To bylo snadné.“
Pokrčil rameny a řekl: „Začínám chápat, že lidi v D.C. si vždycky budou myslet, že všechno musí mít nějaký politický podtext. Takže i když Hilyardovi tak nějak znají někoho vysoko postaveného, ne všechny to musí zajímat.“
„Líbí se mi, jak přemýšlíš,“ řekla. „Ale ještě bych tu možnost na sto procent nevyřazovala.“
Blížili se k Barnes Pointu a fakt, že se právě chystali vrhnout se na případ s potenciálním politickým podtextem, jí rozhodně neunikal. Pro oba to byla úžasná příležitost a ona musela zajistit, aby se její pozornost soustředila jen tímhle směrem. Prozatím nebylo nic důležitějšího než právě tohle – ani právě propuštěný otec, který se jí objevil u dveří, ani hlas její tvrdohlavé a zahořklé sestry… a dokonce ani potenciálně dokonalý románek s mužem, který právě seděl vedle ní.
Prozatím existoval jen a pouze tenhle případ. A to jí úplně stačilo.
ŠESTÁ KAPITOLA
Barnes Point bylo tiché
