usvědčeni, že křičíme, ale není boj? – Ottila se inteligentně usmála a vyšla na verandu.
– Ano, tento hlupák rozptýlil staré prkna a píchl jsem nohou. – Idot šel skromněji.
– Pečlivá potřeba. Tady a moje děti chodí.
– A co, Sarah už chodí? – babička Clavka se radovala. – a jak jde její těhotenství? dosud jste nenarodili?
– Bohužel to jde jen ve snu. – majitel byl v depresi a byl okamžitě zarazen kvůli slovu «těhotná». – Co jsi říkal?
– Promiňte, prosím, ale je to radost? – stará žena se skromně omluvila.
– No tak, už rezignovali. Je pod dohledem Dr. Smertiev, profesor z Petrohradu. «Ale já tomu nerozumím…» a Ottila se časem přerušila.
– Od koho je těhotná? stará žena se rozostřila.
– Jak víte o těhotenství? – chyba zeptala se chyba.
– Takže celá vesnice ví a ví, od koho. řekla babička sebevědomě.
– A od koho? zeptal se ropucha a trhal desku ze zdi.
– Takže nejsi vkusný nebo co? – babička byla překvapená.
– Takže, Tomi, neříkej jméno, sestru, jméno, odpověděl starci.
– Takže tvůj syn, Izzy. – Určitě se stará žena hlásila hlasem.
– Jejda, žádné sračky, vtip! – pro plešatý idot.
– A obecně tišíš, oběť potratu. – babička přišla na dítě.
– Ticho! – Štěnice byla šokována. – Proč jsi to, babičko Clavko, dostal? Kdo ti řekl o této kacířství? – Ottila ztuhla a ztmavla, když měl tmavou pleť.
Klávesnice se zaplnila a začala vypadat hůře, o dvacet let starší než sedmdesát let.
– No, myslím, že ano, – ukradl Klávesnici a změnil její výrazy obličeje a začal vypadat jako třináctiletá dívka, která po ztrátě svědomí vypadala v zrcadle. Její kůže byla vytažena a její realita byla odhalena pouze ústy bez zubů, kde pouze jeden trčící černou jako uhlí, zub a pařezy nedokončené kazem. – Ze všech mužů ji navštívila pouze Izya… a ty? – babička se dusila. – ale vy jste její otec! Myslím, že ano.
– Na záchodě si pomyslíš, ale tady, pojď, Pashe. – Idot dorazil, – Co vedeš muže k malování? Chcete se dostat do televize? Senzace! Bratr znásilnil sestru a narodil se humanoid? Ano, brzy zemřete, než někdo tomu věnuje pozornost.
– Nebo možná jsi jeho otec? – s babičkou Klavkou zlomyslně.
– Kdo, okresní policista, nebo co? Řídíte, stará žena. – a Idot do něj vrhl nalezený kus hnoje.
– Že jsi řídil husy. Podle mého názoru jde o embryo Sarah a ne o matku štěnice. – vysvětlila babička.
– Za prvé, ne embryo, ale embryo. Embryo je v bezhlavém stvoření. A člověk má embryo. Bylo nutné studovat ve škole … – ropucha prohlásila a pohlédla stranou na Idota.
– A za druhé? – vzpomněla si babička.
– A za druhé.. – a Starý muž obrátil oči ke Klopovi, ale to nikde nebylo. – A kde je Bedbug? zeptal se klávesnice.
– Právě tady byl. – babička pokrčila rameny.
– Ano, zahodil. Kdo je potěšen, když o vás mluví. Co je tam: za druhé? Zeptal se Idot.
– Tak to je. Ohhh? – Něco ropucha překvapilo. – Našel jsem díru ve zdi.
– Kde? – zeptal se Idota a šel do ropucha hluboko do stodoly.
Ve zdi byla díra, která vypadala jako pec. Vše v sazích a kulkách.
– Ano, tohle je stará kamna… Nebo je v ní možná pochován poklad? – stará žena se radovala a předpokládala svůj původní vzhled svého věku. Ropucha vložila ruku do díry.
– Nebo past z krys. Hehe. – připnul Idot.
– Nebojím se smrti. – ropucha vrazil ruku do lokte hluboko.
Najednou něco začalo šustit.
– Ahhhh!!! křičel stařec a pokusil se vytáhnout ruku.
– Co,.. past? – babička vylezla. Vypouklé oči. Ruka je zaseknutá. Z Toadova čela unikl pot a jeho zuřící oči byly v posledních dvou minutách jako utonulý muž.
Po chvilce ruka znovu vibrovala, natolik, že se otřásly tváře jeho ropuchy a náhle vytáhl ruku. V kartáčku byla sevřena suchá mumie mrtvé usmívající se kočky.
– Wo, dejte mi člena! – ropucha překvapila a natáhla se, škádlila tvář mrtvoly a ochablou tvář Claudie.
– Woah koupit! – babička se škubla a poté, co skočila na zadní stranu, se usadila na své obrovské zadní straně přímo na hřebík o velikosti sto padesáti v milimetrech a trčela z hrací plochy, kterou sama hodila. V goiter, plný dech…
– Ha, co jsem řekl? ten zadek tě postaví na počet. – nabité Idot.
A podle přátelských slov Idotova babička štěkla na staré hrdlo.
– Šel jsem na farmu, abych chytil babičky. – stará žena se rozzuřila a zvedla levou zraněnou hýždě a roztrhala přibitou desku k tělu. Hřebík byl rezavý a měl vlnitý povrch jako pila. Od konce kapala krev. Klávesnice ho prozkoumala ze všech stran a pociťovala bolest bolestně křičela.
– Na co se smějete, parchante? – vzlykala a hodila prkno krvavým hřebíkem do Idota. Uhnul a začal utéct. Cihly vypuštěné do stezky letěly do pronásledování. Jeden z kamenů narazil na úhel hlavy dítěte. Padl a škubl.
– jedete? – Ropucha vyděšená.
– Nic nezemře. – babička Klavka se uklidnila a pomazala ránu slinami. Idot se později zvedl, kymácel se vedle něj a oběma rukama držel bolavé místo.
– Budu tě třesknout. – Idot narazil do podlahy jeho hlasu.
– Ach? Sledujte to! V břiše má svazek pytlovin. – Ropucha vytáhla tento svazek z kočičího žaludku a ukázala to všem.
– Otočte to a zeptejte se smutného Idota.
– Možná tam bruliki? – navrhla, že babička, která zapomněla na bolest, byla klávesnice. – A ty,
