style="font-size:15px;"> – Proč je to? – babička byla rozhořčená.
– Z toho! – ropucha se zašklebila. «Mohl jsem to vzít všechno sám.»
– A jak je možné, že zde večer večer prohlédnou všechny a žijete zde i bez cesty ven?
– Ano, je dobré kousat, staří lidé. Otevřete to, nebo možná tam není žádná zatracená věc. – zadáno Idot. – a hra nestojí za svíčku.
Ropucha se podívala na spoluvlastníky pokladu a bez problémů roztrhla lano a pomalu začala otevírat svazek. Svědci na stráži.
– Hej, lahve. Hlína…
– Váhy…
– Každý sto mililitrů…
– Šest kusů…
– A co je napsáno?
– Oh, jsou zapečetěné?
– Cork. Ročník, pravděpodobně…
– A co je napsáno, dovolte mi to vidět? – Snažil jsem se vzít jedno lešení.
– Ne troch, ty divoch! – babička dítěte plácl rukou.
– Ah, ty děvko … – Idot explodoval a strčil babičku Klíč.
– Dobře, říkám! – řekl ropucha a vzal sto milimetrů. Očistil jsem štítek na hrudi a znovu jsem se podrobněji podíval … – Něco není v ruštině…
– Dej mi syudy. – Idot natáhl ruku a vzal jednu malou stupnici. – Podívej, čísla: tisíc… osm set.. devadesát sedmý… nebo jen sedmý… Není to jasné.
– A zkusme to! Víno, jdi … – navrhla klávesnice.
– Nevím, nevím. No tak, zkus, jsi žena, ty a ďábel neklesne. – souhlasil ropucha.
– Proč? – Idot zasáhl – v Petrohradě je lepší obrátit se na starožitníka, jak je.
– Ano, zkusíme jeden po druhém, dobře, … vymýt to a zbytek předat starožitnému prodejci… Ano, ropucha?
– No tak, kdo je první? Zeptal se Idot.
– Klíč. – řekl ropucha. – navrhl.
– No, ano, pokud nezemřete, můžete pít.
– Co byste dělali beze mě, rolníci. A nebojím se umřít. Jsem můj…
– .. z blikání. – Představil Idota a po odchodu za parchanta.
– Dobytek! – Stará žena plácla dlaní dětem do ramene a zvedla tesák a vytrhla korek z láhve. Čichal. «Víno…» usmála se a zhluboka sála obsah. Polkl a zavrčel. – Kryaaaa! v pohodě.
– No, co? zeptal se ropucha a polkl sliny.
– Dobře. Něco už mi začalo hrát v hlavě.
– Ano, kecy. – Idot odpověděl mrzutě a vypil láhev.
– Ano, sakra ví. Ale je to staré? – řekl a rozhlédl se kolem své už prázdné láhve, ropucha.
– A ještě jednu … – navrhla veselá babička. – Tatarové nežijí bez páru.
– Takže zbývají jen tři. – Idot byl rozhořčený. – Co máme předat?
– Poslouchej, co? Pít, pít takhle, královsky. Jakmile budeme žít. A láhve jsou již starožitné. Jsou prázdné nebo plné. Lahve se oceňují, ne víno.
A vypili další tři sklenice. Seděli na kládě a zapálili si cigaretu: Idot – Marlboro, Ropucha – Belomor a babička Clavka starým způsobem – kozí noha. Takže omdleli, aniž by kouřili, seděli…
APULAZ 4
– Ahhhh!! Ahhh!!! – slyšeli ze dvora.
– Co je to? – vyskočil z postele Ottila a zeptal se sám sebe. Jeho mysl byla stále ve snu a pomalu padl na polštář a okamžitě chrápal.
– Ahhhh!!! – Blop znovu vyskočil a padl vzhůru nohama z postele. – oh, sakra. – Popadl mu čelo dlaní. – Co křičíš, hlupáku?
Pale Isolda Fifovna vstoupila do místnosti se rozšířenýma očima a oběma rukama zakryla zející ústa.
– Aa, aa. odsekla a ukázala prstem na dveře.
– Co jiného? – seděl na podlaze a zeptal se Klop.
– Tam, ve stodole…
– Co je to ve stodole? mluvit jasněji…
– Existuje mrtvá kočka…
– Jakou kočku? Zeptal se Ottila znovu a otřel si oteklé čelo. – O čem to mluvíš?
– Mami! – Poté, co rozšířila oči k podlaze jejího hlasu, řekla.
– Teď se podívejme. – Ottila vstal a šel bosýma nohavicemi do stodoly.
Včera se vrátil pozdě v noci, když všichni spali, a proto se neptal na triky vězňů. Zhinka ho následovala.
Stodola vypadala nepřehledně. Všechny rozmístěné rozptýlené zůstaly nezměněny. Uprostřed koše seděl Osteroid Odnoglazovich: důchodce, pracovní veterán, kat v šesté kategorii, narozený v den astronautiky. Manžel babičky Klawky, přesněji Claudius Aldarovna von Schluchenberg, dcera barona, nelegitimní Leninův syn. Řekla to všem.
– Co tady děláš? zeptal se Ottil, starý muž trpící dystrofií.
– Sedím. – Dědeček klidně odpověděl a napnul telefon.
– Vidím, že nepracuješ.
– A co tedy žádáš?
– Jak ses sem dostal? – přidán Isolda bas.
– Běž, přijdu na to. řekl Bedbug své ženě a obrátil se ke svému dědovi. – odpověď.
– Osteroid kývl hlavou skrz díru ve zdi.
Ottila přešel přes odpad do díry ve zdi a uviděl zadní stranu krávy, která zvedla ocas. Podíval se na ni a byl zděšený: střechy domů byly viditelné.
– Je ulice nebo něco? zeptal se svého dědečka.
– Heh, samozřejmě.
– A kde
