a přešel stůl pěšky ve směru od Arutuna k židli. Slzy a zamířili k východu.
– Co to sedíš? pojďme! – a mávl rukou, – a jako by po Petrohradu zametl přes Zemi…
Opustili pevnost a nechali na dveřích jen křídou notu:
«Nedělejte si starosti. Nechali jsme urgentní úkol do Petrohradu. Zůstanete na místě Incephalate a Izya – místo mě.. Já!»
A dole je přidání dalšího rukopisu:
«Promiň, Pupsiku, vrátím se, jak musím! Zatímco tvá Blecha jde nahoru. Počkej na mě a vrátím se. Možná…»
Izya si přečetla poznámku a psala na list v rukopisu svého otce a Intsefalopata, schovala ji do kapsy a otřela nápis ze dveří.
– No, stará koza, máš to. – Vzal jsem si mobilní telefon a poslal SMS otci. Potom vešel do domu a dal poznámku své matce. Četla a pokrčila rameny.
Nechte ho jezdit. Vyměníme to. A ani slovo o pokračování otce. Rozumíš?
– Samozřejmě, matko, chápu… A vezmu prase od ředitele, jo? navrhl.
– co jsi? Musíme dělat vše podle charty a spravedlnosti.
– A křičí na mě spravedlivě?
– Je ředitelem. Ví to lépe. A on sám bude ospravedlněn před Bohem.
– Je to ten, který visí na zdi v kanceláři?
– Téměř. Tam visí Iron Felix, jeho zástupce. Dobře, jdi dělat domácí úkoly.
– Ano. Mami, můžu se projít po řece?
– Běž, ale pamatuj, štěně: utop se, nepřijď domů. Zabiju tě…
– Ano. – Izzy vykřikl a zmizel za dveřmi…
APULAZ 3
– Ne, patrone, mohl bych zůstat, moje srdce je slabé…
– Nic, tady v Petrohradě budete dýchat plyny a uvolňovat se.
Harutun chtěl ještě něco říct, aby zůstal s Klopovou manželkou, ale on se zamyslel a podíval se pryč na plazícího se ocasu na koleni a palcem vtiskl hmyz do tkaniny jeho kalhot.
– Co jsi chtěl zabít? – sarkasticky, mžoural očima a zeptal se Ottily.
– Nemám peníze ani léky.
– No, to je řešitelné. Rozpočet platí vše. Pokud najdeme nos.
– A pokud to nenajdeme?
– A pokud to nenajdeme, odečtou se vám všechny výdaje… od vás.
– Jak to?
– A tak. Pokud stále kladete hloupé otázky, můžete ztratit práci. Rozumíš?
– To je pravda, pochopeno. Kdy jdeme?
– Hloupá otázka. Už bychom tam měli být. Pojďme hned!
– A co je tak brzy? Sbalil jsem kufr?
– Vždy to musíme mít připravené. Věděli jste, kde jste získali práci… Mimochodem, to samé…
– Co?
– Nesbalil jsem kufr. Ano, nepotřebujeme je. Po příjezdu si koupte, co potřebujete. Mám bankovní kartu.
– A pokud není dost peněz?
– Bude házet. – a okresní policista znovu udeřil prstem na strop a v pygmickém stylu vyskočil pomocí salto na stůl a mával nohou před kolegovým nosem. Vstal a přešel stůl pěšky ve směru od Arutuna k židli. Slzy a zamířili k východu.
– Proč sedíte? pojďme! – a mávl rukou, – a jako by po Petrohradu zametl přes Zemi…
Opustili pevnost a nechali na dveřích jen křídou notu:
«Nedělejte si starosti. Nechali jsme urgentní úkol do Petrohradu. Zůstanete na místě Incephalate a Izya – místo mě.. Já!»
A dole je přidání dalšího rukopisu:
«Promiň, Pupsiku, vrátím se, jak musím! Zatímco tvá Blecha jde nahoru. Počkej na mě a vrátím se. Možná…»
Izya si přečetla poznámku a psala na list v rukopisu svého otce a Intsefalopata, schovala ji do kapsy a otřela nápis ze dveří.
– No, stará koza, máš to. – Vzal jsem si mobilní telefon a poslal SMS otci. Potom vešel do domu a dal poznámku své matce. Četla a pokrčila rameny.
Nechte ho jezdit. Vyměníme to. A ani slovo o pokračování otce. Rozumíš?
– Samozřejmě, matko, chápu… A vezmu prase od ředitele, jo? navrhl.
– co jsi? Musíme dělat vše podle charty a spravedlnosti.
– A křičí na mě spravedlivě?
– Je ředitelem. Ví to lépe. A on sám bude ospravedlněn před Bohem.
– Je to ten, který visí na zdi v kanceláři?
– Téměř. Tam visí Iron Felix, jeho zástupce. Dobře, jdi dělat domácí úkoly.
– Ano. Mami, můžu se projít po řece?
– Běž, ale pamatuj, štěně: utop se, nepřijď domů. Zabiju tě…
– Ano. – Izzy vykřikl a zmizel za dveřmi…
– Uuh, – správce, rodák z lotyšské kolektivní farmy, zavrtěla hlavou a nechala návštěvníky projít. – Není svědomí, je zřejmé, že obličej není Rus a uniforma generála je natažená.
– A za to existuje správní trest … – vysvětlil seržant Golytko, rodák ze Lvova.
– A tady je můj pas s výkřikem, Harutun Karapetovich a podal mu penta. – Rusky. Jsem Rus, můj!
– Jako já, – přidal pent
– A já. – vypoukla oči, přidal ovladač.
– No, jsi v pořádku. – Listový pas prohlásil pauzu, i když na vteřinu, – díval se zpod čela, – jste umělec? – do vícebarevných očí, po kterých sklonil svůj studijní pohled na uši, – nebo zoofilní?
Ottilovy oči se vylíhly a on si povzdechl jako valach a podíval se na Intsefalopat. Desátník zčervenal.
– No,
