štěstí. Bree miluje oheň a určitě jí to zvedne náladu. A když se mi k tomu ještě podaří najít nějaké jídlo – i něco malého, třeba králíka – určitě se zotaví. A nejen fyzicky. Všimla jsem si, že v posledních pár dnech začíná ztrácet naději. Vidím jí to na očích. A já potřebuju, aby byla silná. Nebudu se jen koukat, jak mi pomalu mizí před očima, stejně jako máma.
Do tváře mě uhodí další silný závan větru a tentokrát je tak prudký a trvá tak dlouho, že musím sklonit hlavu a počkat, až pře-jde. Hučí mi v uších a dala bych cokoli za normální zimní bundu. Mám na sobě jen obnošenou mikinu s kapucí, kterou jsem před lety našla u silnice. Myslím, že patřila nějakému klukovi, ale to je dobře. Rukávy jsou totiž dost dlouhé na to, aby mi zakryly i ruce, a použí- vám je skoro i jako rukavice. Mých 168 centimetrů není úplně nej- míň, takže její původní majitel musel být vysoký. Někdy si říkám, jestli by ho zajímalo, že nosím jeho oblečení. Pak si ale uvědomím, že je asi mrtvý. Jako všichni ostatní.
Moje kalhoty nejsou o moc lepší: je mi to trapné, ale od té doby, co jsme před lety utekly z města, na sobě nosím pořád jedny a ty samé džíny. Jestli něčeho lituju, pak toho, že jsme odešly tak na- rychlo. Asi jsem si říkala, že tu nějaké oblečení najdeme, že tu někde bude otevřený obchod s oblečením nebo dokonce Armáda spásy. To ode mě bylo hloupé. Všechny obchody s oblečením samozřejmě už dávno někdo vyraboval. Bylo to jako by se svět plný hojnosti přes noc změnil ve svět plný nouze. V tátově chatě jsem v šuplících našla pár kusů oblečení. Ty jsem dala Bree. Byla jsem ráda, že aspoň tá- tovy ponožky a termoska by ji mohly udržet v teple.
Vítr konečně ustal. Zvedám hlavu a ze všech sil pospíchám přímo směrem k náhorní plošině, než se vítr znovu zvedne.
Jsem nahoře, sotva popadám dech, nohy mám v jednom ohni a pomalu se rozhlížím. Tady nahoře stromy nerostou tak hustě u sebe a nedaleko je malé horské jezírko. Je zamrzlé, stejně jako všechna ostatní, ale na slunci se třpytí tak, až musím přivřít oči.
Hned se podívám směrem ke svému rybářskému prutu, který jsem tu včera nechala zaražený mezi dvěma kameny. Vyčnívá nad jezerem a visí z něj dlouhý vlasec, který vede do malé díry v ledu. Pokud je ohnutý, znamená to, že s Bree dnes budeme mít večeři. Pokud ne, budu vědět, že to nevyšlo – znovu. Rychle spěchám za- sněženou cestičkou mezi malou skupinkou stromů, abych se dobře podívala.
Je rovný. Jak jinak.
Srdce jako by mi přestalo bít. Přemýšlím, jestli mám vyrazit na led a svou malou sekyrkou vysekat díru na jiném místě. Je mi ale jasné, že by to nic nezměnilo. Potíž není v umístění otvoru ale v je- zeře samotném. Země je příliš zmrzlá na to, abych vyhrabala nějaké červy a stejně bych nevěděla, kde je hledat. Nejsem lovec od pří- rody. Kdybych věděla, že skončím tady v horách, tak bych celé své dětství sledovala pořady o zálesáctví a studovala techniky přežití. Teď jsem ale z velké části k ničemu. Neumím pokládat pasti a na moje pruty se něco chytí jen málokdy.
Můj otec byl mariňák a naučil mě jednu věc – umím se prát. To je mi tu ale k ničemu. Proti říši zvířat jsem bezmocná, ale aspoň se dovedu bránit proti těm dvounohým. Ať už se mi to líbilo nebo ne, táta už odmala trval na tom, abych byla jeho dcera – dcera mari- ňáka, a abych na to byla hrdá. Taky mě bral jako syna, kterého nikdy neměl. Přihlásil mě do kursů boxování, zápasu, smíšených bojových umění... pořád mě učil, jak zacházet s nožem, jak střílet z pistole, jak poznat tlakové body, jak bojovat za hranicemi pravidel. Ze všeho nejvíc ale chtěl, abych byla tvrdá, abych nikdy nedala najevo strach a abych nikdy nebrečela.
Ironií je, že jsem nikdy neměla možnost v praxi vyzkoušet ani jednu z věcí, které mě naučil, protože víc zbytečné už tady nahoře snad ani být nemohou – široko daleko není živá duše. Potřebuju vědět, jak najít něco k jídlu – ne jak někomu nakopat zadek. A pokud bych náhodou na někoho narazila, nepraštím s ním o zem – naopak ho požádám o pomoc.
Snažím se trochu víc přemýšlet a vzpomínám si, že by tady na- hoře mělo být ještě jedno menší jezírko. Jednou v létě jsem ho vi- děla, když jsem byla v dobrodružnější náladě a vystoupala jsem na této hoře výš než obvykle. Mělo by to být zhruba čtvrt míle prud- kého stoupání a od té doby jsem tam ani jednou nebyla.
S povzdechem se podívám vzhůru. Slunce už pomalu zapadá, ne- vrlý zimní západ slunce všechno barví dočervena a já už jsem zmrzlá a unavená. Většinu mých zbývajících sil mi sebere už jen
cesta zpět dolů. Další stoupání je to poslední, co bych teď chtěla podniknout. Malý hlásek uvnitř mě ale nabádá, abych stoupala dál. Čím víc času teď trávím sama, tím silnější je tátův hlas v mé hlavě. Nesnáším ho a chci ho nějak vytěsnit, ale nevím jak.
Přestaň fňukat a makej dál, Moorová!
Táta mi vždycky říkal příjmením. Moorová. Štvalo mě to, ale jemu to bylo jedno.
Pokud se teď vrátím, Bree nebude mít co jíst. To jezero tam na- hoře je to nejlepší, co mě teď napadá, náš jediný zdroj potravy. Taky chci, aby Bree měla oheň, a všechno dřevo tady dole je mokré. Tam na- hoře je vítr silnější a třeba tam najdu dřevo dost suché na to, aby se dalo zapálit. Znovu se podívám na svah směrem vzhůru a rozhodnu se to zkusit. Beru si svůj prut, skloním hlavu a začínám stoupat.
Každý krok mě bolí, stehna mám plná ostrých jehliček, do plic mi proniká ledový vzduch. Vítr zesílil a bičuje mě sněhem, jako by mě někdo po obličeji hladil brusným papírem. Vysoko nad sebou slyším krákání ptáků, které zní skoro jako výsměch. Když už si myslím, že nemůžu dál, ocitám se na další plošině.
Tahle je jiná než všechny ostatní, asi protože je tak vysoko: je hustě porostlá borovicemi, takže není vidět dál než tři metry. Pod tou obrovskou klenbou korun stromů obloha skoro není vidět a sníh je posypaný zeleným jehličím. Obrovské kmeny těchto stromů jsou navíc ideální ochranou před větrem. Jako bych vstoupila do malého soukromého království skrytého před zbytkem světa.
Otočím se a na chvíli si užívám ten výhled: je úžasný. Vždycky jsem si myslela, že z tátovy chalupy v půli kopce máme skvělý vý- hled, ale tady nahoře je to opravdu úchvatné. Do všech směrů se táhnou vrcholy hor a v dálce za nimi dokonce vidím, jak se třpytí řeka Hudson. Také vidím, jak se po naší hoře táhnou silnice, v po- zoruhodně dobrém stavu. Asi protože sem nahoru chodí tak málo lidí. Vlastně jsem tu nikdy neviděla žádné auto ani jiné vozidlo. Sil- nice jsou průjezdné, přestože jsou strmé a napadl na ně sníh. Na slunci se totiž zahřívají a velice dobře se odvodňují, takže většina napadaného sněhu na nich roztála.
Zasáhla mě bolest úzkosti a strachu. Mám raději, když jsou sil- nice pokryté sněhem a ledem, když jsou pro vozidla neprůjezdné, protože jediní lidé, kteří mají auta a palivo jsou otrokáři – nemilo- srdní lovci odměn, jejichž úkolem je živit Arénu 1. Hlídkují všude a hledají kohokoli, kdo zůstal naživu, aby je unesli a přivezli do arény jako otroky. Tam prý bojují na smrt pro zábavu ostatních.
Bree a já
