pár opatrných kroků po ledu, abych se ujistila, že nepraskne. Jakmile se mi zdá, že je dost pevný, udělám několik dalších. Najdu si místo, vytáhnu z opasku malou sekyrku a několikrát silně seknu do ledu. Objevila se trhlina. Klekám si na led, beru do ruky nůž a vší silou ho vrazím doprostřed trhliny. Krou- tím špičkou nože a za chvíli se mi daří v ledu vytvořit díru velkou tak akorát na vylovení ryby.
Kloužu a spěchám zpátky na břeh, beru prut a vrazím ho mezi dvě větve stromu, rozbalím vlasec a běžím s ním zpět k díře v ledu, do které šňůru vložím. Několikrát s ním zatřesu v naději, že se ko- vový háček na slunci zablyští a přivábí nějakého živého tvora pod ledem. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že je to zbytečné, že cokoli, co v těchto horských jezerech žilo, dávno zahynulo.
Tady nahoře je ještě větší zima a nemůžu tu celou dobu jen tak stát a koukat. Musím se hýbat. Otáčím se a jdu směrem od jezera, protože moje pověrčivé Já mi říká, že rybu určitě chytím, hlavně když tam nebudu jen tak stát a koukat. Chodím v kruzích kolem je-zera a kolem stromů a mnu si ruce, abych je udržela v teple. Nepo- máhá to.
Vtom si vzpomenu na suché dřevo. Rozhlížím se a hledám něco, s čím by se dalo topit, ale je to marné. Země je pokrytá sněhem. Ob- rátím tedy svůj pohled vzhůru, ale většina větví je také zasněžená. V dálce si ale všimnu několika stromů ošlehaných větrem, které za- sněžené nejsou. Jdu k nim blíže a rukou je zkoumám. S úlevou si všímám, že některé větve jsou suché. Beru do ruky svou sekyrku a useknu jednu z větších větví. Stačí mi náruč dříví a tahle velká větev bude úplně stačit.
Chytám ji ve vzduchu, aby nespadla do sněhu, poté ji narovnám ke kmeni stromu a přeseknu ji napůl. Tak to dělám znovu a znovu, dokud nemám malou hromádku dříví, kterou pak odnesu v náručí. Odkládám ji na jednu z širokých nízkých větví, kde bude v bezpečí před napadaným sněhem.
Rozhlížím se kolem sebe zkoumám další kmeny stromů, když vtom mě něco zarazí. Jdu blíže k jednomu ze stromů a všimnu si, že jeho kůra je jiná než u ostatních stromů. Podívám se vzhůru a uvě- domím si, že to není borovice ale javor. Zaráží mě, že vidím javor tak vysoko v horách, a ještě více mě překvapuje skutečnost, že jsem ho vůbec poznala. Javor je vlastně ta jediná věc, kterou bych v pří- rodě vůbec dokázala poznat. I když se tomu bráním, přepadne mě vzpomínka.
Jednou, když jsem byla malá, si táta vzal do hlavy, že mě vezme na výlet do přírody. Bůhví proč mě vzal stáčet javorový sirup. Ně- kolik hodin jsme jeli do nějakého bohem zapomenutého místa, já nesla kovový kýbl, on vrták a další hodiny jsme strávili putováním po lesích s průvodcem a hledáním perfektních javorů. Pamatuju ten jeho zklamaný pohled, když navrtal svůj první javor a do našeho kýblu začala pomalu téct čirá tekutina. Čekal, že tam poteče sirup.
Náš průvodce se mu začal smát a řekl mu, že z javorů neteče sirup ale míza. Míza se potom musela vařit a tím vznikne sirup. Říkal, že to trvá hodiny a že z 80 galonů mízy člověk dostane čtvrt galonu sirupu.
Táta se podíval na svůj kýbl, ze kterého už přetékala míza, a úplně zrudl, jako by mu někdo prodal zkažené zboží. Byl to ten nejhrdější člověk, kterého jsem kdy potkala, a pokud něco nesnášel víc, než cítit se hloupě, pak to bylo, když se mu někdo smál. A když se mu ten muž smál, tak po něm hodil svůj kýbl, jen těsně ho netre- fil, vzal mě za ruku a vyřítili jsme se pryč.
Potom mě už do přírody nikdy nevzal.
Mně to ale nevadilo – a ten výlet se mi dokonce líbil, i když táta celou cestu zpátky v autě tiše zuřil. Než mě odvedl pryč, podařilo se mi natočit malý hrníček mízy a cestou domů jsem ho potají usrkovala, když se nedíval. Bylo to skvělé. Chutnalo to jako voda s cukrem.
Jak teď stojím před tím stromem, poznávám ho jako bych po- znala svého sourozence. Tenhle exemplář je ale hubený a tenký, pro- tože je tak vysoko, a překvapilo by mě, kdyby v sobě vůbec nějakou mízu měl. Nemám ale co ztratit. Vyndávám svůj nůž a zatínám ho do kůry stromu, znovu a znovu do stejného místa. Potom ho zabo- řím hluboko do díry a tlačím ho čím dál hlouběji a zároveň se s ním pokouším kroutit. Vlastně ani nečekám, že se něco stane.
K mému obrovskému překvapení se ven vydere kapka mízy. A úplně mě šokuje, když se za chvilku objeví malý pramínek. Do- tknu se té tekutiny prsem a ten si olíznu jazykem. Cítím ten příval cukru a okamžitě poznávám tu chuť. Přesně jak si ji pamatuju. Ne- můžu tomu uvěřit.
Míza začíná vytékat rychleji a spousta se mi ztrácí na kmeni stromu. Podívám se kolem sebe a zoufale se snažím najít něco, do čeho bych ji mohla napustit, kbelík nebo cokoli – ale samozřejmě tu nic není.
A pak si vzpomenu: moje termoska. Odepnu si svou plastovou termosku od pasu a obrátím ji vzhůru nohama, aby z ní vytekla voda. Vodu můžu sehnat kdykoli, zvlášť když je všude tolik sněhu – ale tahle míza je vzácná. Držím termosku u díry ve stromu a přála bych si, abych měla pořádný vrták s nálevkou. Tisknu termosku ke stromu jak nejvíc to jde, a většinu mízy se mi daří zachytit. Plní se poma- leji, než bych chtěla, ale za několik minut je termoska napůl plná.
Proud mízy se zastavil. Čekám několik vteřin, jestli znovu začne téct, ale nezačíná.
Rozhlížím se kolem sebe a všimnu si dalšího javoru, asi tři metry ode mě. S radostí k němu přiběhnu, vytáhnu nůž a pokouším se jej do kmene zarazit vší silou s nadějí, že termosku naplním úplně a představuji si, jak se asi Bree bude tvářit, až mízu ochutná. Není sice bůhvíjak výživná, ale určitě jí udělá radost.
Když nožem uhodím kmen stromu, ozve se tentokrát ostrý zvuk, jako když něco praskne, a není to zvuk, který bych čekala, a hned na to se ozve sténání padajícího stromu. Podívám se nahoru a vidím, jak se strom naklání, a pozdě si uvědomuji, že tento strom, pokrytý ledem, je mrtvý. Stačilo do něj jen uhodit nožem, aby se převrátil.
O chvíli později tento minimálně šestimetrový strom s velkým zaduněním padá k zemi a rozvíří kolem sebe obrovský mrak sněhu a borového jehličí. Skrčím se ve strachu, že někdo zjistil, že tu jsem. Jsem na sebe strašně naštvaná. To bylo neopatrný. Hloupý. Měla jsem se na ten strom nejdřív podívat pořádně.
Za několik okamžiků se ale uklidním, protože si uvědomuji, že tady nahoře nikdo jiný není. Začnu opět uvažovat racionálně a uvě- domím si, že stromy v lese padají samy od sebe, takže taková udá- lost nutně neznamená přítomnost člověka. A jak se dívám směrem, kde před chvílí stál strom, něco mě zarazí. A jen nevěřícně zírám.
Kousek od místa, kde stojím, vidím malou kamennou chatku, po- stavenou přímo do skály a schovanou za skupinkou stromů. Je malá, ale má dokonale čtvercový tvar, asi čtyři a půl metru na šířku i na délku a vysoká asi tři a půl metru. Na střeše vidím malý komínek a ve stěnách jsou malá okna. Dřevěné vstupní dveře jsou pootev- řené.
Tato malá chatka je tak dobře maskovaná a tak dokonale splývá s okolím, že ji stěží rozeznávám i když koukám
