ty roky viděla. Jeho velké černé oči hledí do mých, pak se znenadání otočí a uteče pryč.
Nemám slov. Měsíc co měsíc se snažím nějakého jelena najít v naději, že se k němu budu moci dostat tak blízko, abych na něj mohla vrhnout nůž. Nikdy jsem však nikde žádného neviděla. Možná jsem nelovila dost často. Možná tady nahoře žijí celou dobu.
Rozhodnu se sem hned ráno vrátit a když budu muset, budu čekattřeba celý den. Když tu byl jednou, možná se vrátí. Až ho příště uvi- dím, zabiju ho. Ten jelen by nás mohl nakrmit na několik týdnů.
Plná nové naděje spěchám k jezírku. Když se přiblížím k prutu a podívám se na něj, srdce se mi rozbuší, protože je ohnutý skoro do půli. Třesu se nedočkavostí a peláším k díře v ledu a je mi jedno, že mi to klouže. Pevně uchopím vlasec a modlím se, aby vydržel.
Natáhnu se a silně škubnu. Cítím, jak opačným směrem škube velká ryba a tiše nabádám vlasec k tomu, aby se nepřetrhl a háček, aby se neulomil. Jedno poslední škubnutí a ryba letí z ledu. Je to ob- rovský losos, velký jako moje paže. Dopadl na led a plácá se a klouže všemi směry. Přiběhnu k němu, abych ho zvedla, ale vy- klouzl mi a znovu se plácá na ledu. Ruce mám pokryté slizem a pří- liš kluzké na to, abych ho mohla uchopit, takže rozbalím své rukávy a znovu ho uchopím, tentokrát pevněji. Vrtí se mi v náručí a dobrých třicet vteřin sebou mrská, teprve pak konečně nepřestane. Je mrtvý.
Jsem v úžasu. Je to můj první úlovek za několik měsíců.
Kloužu po ledu plná nadšení, pokládám ho na břeh a zabalím ho do sněhu ve strachu, aby nějakým způsobem znovu nepřišel k ži- votu a neskočil zpět do jezera. Beru si prut a vlasec do jedné ruky a rybu do druhé. Cítím sklenici s džemem v jedné kapse, termosku s mízou v druhé kapse spolu s čokoládou a medvídka za pasem. Bree bude dnes večer bohatá.
Zbývá mi vzít už jen jedno. Jdu ke hromádce suchého dřeva, prut chytím pod paží a volnou rukou se snažím nabrat tolik dřeva, kolik unesu. Pár kousků mi spadne a nemůžu vzít tolik, kolik bych chtěla, ale nestěžuju si. Pro zbytek se sem můžu vrátit ráno.
S plnýma rukama se za posledních paprsků denního světla kloužu dolů po strmém svahu, opatrně, abych žádný ze svých pokladů ne- upustila. Celou cestu nemůžu pustit z hlavy tu chatku. Je dokonalá a skrývá takové možnosti, až se mi z toho znovu rozbuší srdce. Je to přesně to, co potřebujeme. Tátova chata je příliš nápadná, posta- vená u hlavní silnice. Už měsíce mám obavy z toho, že jsme tam příliš zranitelné. Stačilo by, aby kolem projel jeden zbloudilý otro- kář, a měly bychom problémy. Už dlouho nás chci přestěhovat, ale doteď jsem nevěděla kam. Koneckonců tady nahoře žádné další domy nejsou.
Ta malá chatka je tak vysoko, tak daleko od nejbližší silnicenavíc doslova postavená přímo do skály – a tak dobře maskovaná, je jako by byla stvořená přímo pro nás. Nikdo by nás tam nahoře nikdy nenašel. A i kdyby, neměl by kde zaparkovat. Musel by pěšky stoupat do svahu a z té vyhlídky bych ho viděla na míli daleko.
Také je tam zdroj čerstvé vody, přímo před vchodem je tekoucí potok, takže bych nemusela nechávat Bree samotnou pokaždé, když se jdu do hor vykoupat a vyprat naše oblečení. A nemusela bych po jednom nosit kbelíky vody z jezera pokaždé, když chci uvařit. Ne- mluvě o tom, že s takovou klenbou stromů bychom byly dost skryté na to, abychom mohly každou noc topit v krbu. Byly bychom ve větším teple a bezpečí na místě, které je plné ryb a zvěře – a se skle- pem plným jídla. Už jsem se rozhodla: Hned zítra se stěhujeme.
Jako by mi z ramen spadla obrovská tíha. Cítím se jako znovu- zrozená. Je to poprvé po dlouhé době, co necítím ten kousavý hlad v žaludku a pronikavý chlad v rukou. Dokonce i vítr mi na cestě dolů vane do zad, jako by mi pomáhal. Nyní věřím, že se věci ko- nečně obrátily k lepšímu. Nevzpomínám si, kdy jsem se naposled cí- tila tak dobře. Nyní vím, že to můžeme zvládnout.
Teď už můžeme přežít.
DVA
Než dorazím k tátově chatě, je již po soumraku, teplota klesla a ztvrdlý sníh mi křupe pod nohama. Vyjdu z lesa a vidím naši chatu, jak tam sedí jako hnízdo, nápadně posazená vedle silnice, a s úlevou koukám, že vypadá neporušeně, přesně tak, jak jsem ji opouštěla. Okamžitě se jdu podívat, jestli k ní nebo od ní nevedou nějaké stopy– zvířecí nebo lidské – a žádné nenacházím.
Uvnitř se nesvítí, ale to je normální. Kdyby ano, měla bych obavy. Nemáme elektřinu a světlo by znamenalo, že Bree zapálila svíčky – a to by beze mě neudělala. Zastavím se a několik vteřin poslouchám, ale všude je ticho. Žádné hluky zápasu, volání o pomoc, ani nářek člověka, který je nemocný nebo ho něco bolí. S úlevou si mohu vydechnout.
Jeden hlásek ve mně se pořád bojí, že se jednou vrátím a dveře najdu otevřené dokořán, okna rozbitá, stopy vedoucí do domu a Bree nikde. Tuhle noční můru jsem měla už několikrát, vždycky se pro- budím celá zpocená a musím se jít do vedlejšího pokoje přesvědčit, že je Bree ve své posteli. Vždycky tam je, úplně v pořádku, a já se v duchu napomínám. Vím, že bych se po těch letech měla přestat tolik strachovat. Ale z nějakého důvodu nemůžu: pokaždé, když musím Bree nechat samotnou, je to jako bych si do srdce vrazila malý nůž.
Stále jsem ve střehu, pozoruji okolí a dívám se na naši chatu v po- sledním světle skomírajícího dne. Nikdy nebyla hezká. Typická hor- ská chata, vlastně velká hranatá krabice bez jakékoli osobnosti, stěny ozdobené levným akvamarínovým vinylem, který vypadal staře už od prvního dne, a který dnes vypadá jako plíseň. Oken je málo, jsou malá a vyrobená z levného plastu. Vpadá jako by patřila mezi obytné přívěsy. Má zhruba pět metrů na šířku a deset metrů na délku, což dává prostor pro jednu ložnici, ale její stavitel ho ve své nekonečné prozřetelnosti rozdělil na dvě malé ložnice a jeden ještě menší obý- vací pokoj.
Pamatuji si, jak jsem sem ještě jako dítě jezdila, to bylo ještě před válkou, když byl svět normální. Když byl táta doma, brával nás sem na víkendy, abychom na pár dní byli pryč z města. Nechtěla jsem být nevděčná, tak jsem tátovi říkala, že se mi tu líbí, ale v duchu jsem to tu nikdy neměla ráda – vždycky to tu bylo takové temné, stísněné a zatuchlé. Vzpomínám si, že jsem se jako dítě nikdy nemohla do- čkat, až víkend skončí, abych se odsud dostala pryč. Vzpomínám si, že jsem si v duchu přísahala, že až budu větší, nikdy se sem ne- vrátím.
Paradoxně jsem teď za tohle místo ráda. Zachránilo mi život– Bree taky. Když vypukla válka a musely jsme utéct z města, ne- měli jsme na výběr. Kdyby nebylo téhle chatky, nevím, kam bychom šly. A kdyby nebylo tak vysoko, jak je, pravděpodobně by nás otrokáři už dávno chytili. Zvláštní, jak může člověk věci nesnášet jako dítě a na- konec si jich vážit jako dospělý. No, skoro dospělý. V 17 letech se už ale stejně za dospělou považovat můžu. Za posledních několik let jsem stejně asi zestárla mnohem víc, než většina dospělých.
Kdyby tato chata nebyla postavená přímo u silnice, tak na ráně – kdyby byla aspoň o trochu menší, víc
