sestřičko, příležitost.“
Tu byla Loti najednou hrubě nakopnuta zezadu. Zapotácela se a strhla s sebou i Loca. Byli hnáni jako dobytek k útesu. Loti se pokoušela znovu popadnout zpola vyražený dech a hlavně neupadnout. Neměli by problém ji umlátit k smrti, kdyby už nebyla schopná pracovat. Kupředu ji však hnala naděje. Konečně měli nějaký plán.
Loti by si nikdy nemyslela, že by její bratr byl tak odvážný, že by se imperiánům otevřeně vzepřel, ale zoufalství dokáže člověka proměnit a ona teď v jeho očích viděla odhodlání nesmířit se s bídným osudem otroků. Viděla jej v novém světle a začala jej obdivovat. Jeho plán se jí velice zalíbil.
„A co naše pouta?“ zeptala se, když si byla jistá, že dozorce neposlouchá.
Loc pokynul hlavou.
„Na jeho sedle,“ odpověděl. „Podívej se pořádně.“
Loti se znovu podívala na zvíře a spatřila, že má u sedla pověšený dlouhý meč. Ten jistě jejich řetězy dokáže rozetnout. Opravdu by se odsud mohli dostat.
Poprvé od chvíle, kdy byli chyceni, pocítila Loti špetku optimismu. Pokračovali dál na pracovní pozici. Ostatní otroci byli zlomení a utrmácení. Muži a ženy, kteří bez naděje na lepší už příliš dlouho vykonávali monotónní a extrémně náročnou práci. V jejich očích už nezbyla ani špetka vzdoru. Loti věděla, že by jim v případě nouze nikdo z nich nejspíše nepomohl. Oni ji snad ale potřebovat ani nebudou. Jediné, čeho jim bylo třeba, byla jedna malá šance. Ostatní otroci by jim mohli jenom posloužit pro rozptýlení pozornosti.
Loti byla znovu hrubě nakopnuta a tentokrát už ránu neustála. Tvrdě přistála na břicho a odřela si ruce. Už byli přímo u útesu. Dozorce ji surově chytil za halenu na zádech, vytáhl ji na nohy, beze slova se otočil a kráčel po kamenité cestě zpátky.
„Do řady!“ zařval muž, jenž převzal velení po něm.
Přitom chytil Loti zezadu za krk a smýknul jí k ostatním otrokům. Když se potom seřadili tak, jak si přál, byla jí podána dlouhá dřevěná motyka s železnou hlavicí. Loti byla vybrána, aby ryla zem kolem útesu spolu s dalšími ženami.
Podívala se na Loca a ten na ni významně kývnul. Nastala chvíle, kdy to musí provést, anebo se navždy smířit s osudem.
Loti vykřikla, zvedla motyku nad hlavu a vší silou jí praštila dozorce zezadu do hlavy. Sama se jí přitom téměř pustila, když viděla, jak se železo zabořilo do jeho lebky.
Celou akci provedla velice rychle a ten muž ji navíc nečekal. Neměl žádný čas reagovat. Nikdo z ostatních otroků by si nic podobného nikdy nedovolil.
Lotininy ruce se rozbrněly od zpětné vazby. Nejprve se zděšeně, ale později se stále větším potěšením, dívala, jak imperián padl na kolena a potom tváří k zemi. Její záda stále ještě palčivě bolela od jejich bičů a toto byla alespoň drobná satisfakce.
Její bratr k tomu muži došel, napřáhl se vlastní motykou a ještě jednou jej udeřil, aby se ujistil, že je skutečně mrtev.
Dozorce už se ani nepohnul.
Loti cítila srdce až v krku, těžce oddychovala a najednou byla celá mokrá od potu. Zahodila zkrvavenou motyku a podívala se na Loca. Dokázali to.
Rozhlédla se kolem a spatřila, že ostatní otroci ustali v práci a s pusami otevřenými dokořán se dívali na jejich počínání. Většina vypadala zděšeně.
Teď však nesměli plýtvat drahocennými vteřinami. Loti s Locem se rozběhli k zertě, až jejich řetězy chrastily. Loti popadla prvotřídní imperiální meč, připásaný k sedlu zvířete, zvedla jej nad hlavu a otočila se.
„Pozor!“ zakřičela na Loca.
Bratr se přikrčil a Loti vší silou ťala. Meč vykřesal na železném řetězu pár jisker a čistě jej přeťal. Konečně byli volní.
Loti se otočila, aby naskočila na zertu, když tu se ozval křik.
„O co my!?“ křičel ten hlas.
Ostatní otroci už se hnali k nim, vzájemně si přidržujíc okovy. Loti se otočila zpátky k zertě. Dobře věděla, že jejich úspěch závisí na rychlosti. Chtěla odsud okamžitě vyrazit na východ do Volusie, která byla posledním místem, kde spatřila svého Daria. Třeba tam pořád ještě někde je a ona by jej mohla najít. Zároveň však nedokázala snést pomyšlení, že by tu ty ostatní ubožáky jenom tak nechala.
Vrhla se kupředu a začala jim rychle přesekávat okovy. Netrvalo dlouho a všichni byli volní. Nevěděla, co si s nečekaně nabytou svobodou počnou – ale aspoň jim dala šanci se o něco pokusit.
Vyskočila do sedla zerty a podala Locovi ruku. Bratr k ní natáhl svou zdravou ruku a nechal se vytáhnout za ní. Loti potom začala zertu po imperiálním způsobu bít, aby ji přinutila k pohybu.
Zvíře zařvalo a vyrazilo do běhu. Najednou byli volní, vzduch jim bral slova z úst a jim se přitom chtělo křičet radostí. Někde za nimi se ale už začaly ozývat výkřiky imperiálních dozorců, kteří spatřili, co se to na útesu děje. Loti na ně nemínila čekat. Vedla zertu pryč od těch skal i všeho ostatního a rovnou do pusté pouště. Imperiální dozorce i všechno to otroctví nechali za sebou a vyrazili vstříc svobodě.
KAPITOLA DEVÁTÁ
Darius se v šoku díval na toho záhadného muže, který klečel nad ním.
Jeho otec.
Díval se mu do očí a celý okolní svět se na tu chvíli jakoby zastavil. Najednou to všechno dávalo smysl. Darius měl od začátku pocit, že je na tom muži něco zvláštního. Ta podoba, to něco, co mu nedávalo spát od chvíle, kdy jej poprvé spatřil.
Jeho otec!
To pomyšlení mu ani nepřipadalo reálné.
Přestu tu byl. Klečel nad ním a právě mu zachránil život, když zablokoval ránu imperiálního vojáka, která by Daria jistě zabila. Riskoval vlastní život tím, že vstoupil do arény ve chvíli, kdy byl jeho syn již poražen.
Riskoval kvůli němu všechno. Ale proč?
„Otče,“ zašeptal Darius tázavě a užasle zároveň.
Skutečnost, že byl krví toho skvělého bojovníka, jej naplňovala pýchou. Nikdy nepotkal nikoho, kdo by byl v boji lepší. Třeba se jednou i z Daria stane podobně impozantní válečník.
Otec mu podal ruku, aby jej vytáhl na nohy. Stisk jeho ruky byl pevný a silný. Darius si nechal pomoci a znovu vstal do boje. Najednou měl opravdový důvod pokračovat dál a nevzdat se.
Rychle se sehnul, sebral ze země svůj meč a otočil se, aby se po otcově boku postavil blížící se hordě imperiálních vojáků. Poté, co zlikvidovali ony přerostlé bytosti, totiž pořadatelé
