než ostatní. Ti, kteří jsou posedlí, jsou navíc svému pravému já blíže než ostatní.“
Povzdechl si.
„Až se s ním setkáš,“ dodal, „pochopíš, co myslím. Nikdo takový jako on na světě už není a nikdy ani nebude.“
Gwen znovu viděla v jeho očích ono fanatické jiskření a věděla, že je Kristof na tomto místě naprosto ztracen a nejspíše se už nikdy ke dvoru nevrátí. Znovu se podívala na netečnou princeznu a bylo jí smutno. Nejenom pro ni, nýbrž i pro celé toto místo a všechny ty rozdělené rodiny. Její představa dokonalého Útesu utrpěla značnou trhlinu. I toto místo mělo svá temná zákoutí a problémy. Navenek působilo skoro idylicky, ale uvnitř přitom hořela skrytá náboženská válka.
Gwendolyn navíc věděla, že jednu z jejích bitev, ve které hrála svou roli, nemůže vyhrát. Neměla na to čas. Myslela na svou vlastní roztříštěnou rodinu a cítila, že se musí co nejdříve pustit do hledání svého manžela a syna. Z tohoto místa se jí točila hlava. Vůně kadidla byla stále těžší a nikde nebyly žádné větrací průduchy. Přála si zjistit to, co potřebovala a co nejrychleji odsud odejít. Vzpomněla si na den, kdy do tohoto království přišla a jak potom králi slíbila, že mu s tím pomůže.
„Tvůj otec věří, že tato věž uchovává určité tajemství,“ přešla k věci, „tajemství, které může spasit Útes a všechny jeho obyvatele.“
Kristof se pousmál a ironicky zkřížil ukazováky s prostředníčky.
„Otec a jeho domněnky,“ odpověděl.
Gwen se zamračila.
„Tvrdíš tedy, že to není pravda?“ zeptala se. „Žádné staré vědomosti a knihy?“
Odvrátil pohled a potom si povzdechl. Teprve po chvíli se rozhodl znovu pokračovat.
„Co ti má být odhaleno a kdy,“ odpověděl, „přesahuje moje pravomoce. Pouze Eldof ti může na takové otázky dát odpověď.“
Gwen už nemohla dále čekat.
„Můžeš mě za ním okamžitě odvést?“ zeptala se netrpělivě.
Kristof se usmál, otočil se a odcházel chodbou pryč.
„Ale jistě,“ odpověděl po pár metrech, „noční motýl už letí ke světlu.“
KAPITOLA PÁTÁ
Stara stála na rozkymácené plošině výtahu a snažila se nedívat pod sebe. Byla vytahována výše a výše a s každým poskočením celé konstrukce se jí otevíral lepší a lepší výhled na království. Stoupala k vrcholku Útesu a srdce jí přitom tlouklo jako šílené. Přes hlavu měla přetaženou kápi, po zádech jí stékal studený pot a už teď cítila, jak se přes vrcholky masivu převaluje vedro z pouště. Ještě ani nevyšlo slunce, ale tady nahoře už teď bylo obtížné dýchat. Lana a přezky skučely pod tíhou plošiny, doplňovány sborovým hekáním vojáků, kteří za ně silou vlastních paží tahali. Ani jeden neměl tušení, kdo Stara ve skutečnosti je.
Když potom vystoupali až nahoru a s klepnutím se zastavili, vystřídalo všechen ten lomoz jenom skučení větru. Výhled odsud byl neuvěřitelný. Člověk měl pocit, že stojí na střeše světa.
Stara musela vzpomínat, jak sem na Útes dorazila poprvé poté, co s Gwendolyn, Kendrickem a ostatními přešla Velkou Pustinu. Tehdy byli více mrtví než živí a nic moc nevnímali. Měla štěstí, že tu cestu přežila a došla až sem. Vzpomínala si, že první pohled na masiv Útesu pro ni byl jako kdyby se podruhé narodila.
A teď se odtud pokoušela utéct, spustit se zpátky do pouště a znovu se vydat napříč. Vedle sebe měla připraveného koně, který měl zvýšit její šance na přežití. Neklidně přešlapoval a klapal kopyty. Pohladila jej po šíji, aby jej uklidnila. Cesta pouští na jeho hřbetě bude mnohem příjemnější a bezpečnější než pěšky.
„Nepamatuji se, že by náš velitel říkal něco o této akci,“ ozval se hlas vojáka, který měl momentálně nad výtahem velení.
Stara strnula.
„Potom bych to měl znovu probrat přímo s tvým velitelem – za účasti mého strýce, našeho krále,“ odpověděl Fithe autoritativním hlasem.
Stara věděla, že lže, že pro ni strašlivě riskuje a byla mu za to ohromně vděčná. Fithe jí vlastně překvapil, že své slovo skutečně dodržel a udělal vše, co bylo v jeho silách, aby jí pomohl utéct z Útesu a získat tak šanci se znovu shledat s milovaným Reecem.
Reece. Stara nemohla myslet na nic jiného. Opustí toto místo, i když bylo jediné bezpečné na celém světě, přejde tu nejhorší z pouští a pak klidně i všechny oceány a celý svět. To všechno kvůli bláhové naději, že jej po cestě někde potká a bude mu moci povědět, jak moc jej miluje.
To, že vystavuje Fitheho takovému nebezpečí se jí ani trochu nezamlouvalo, ale bez jeho pomoci neměla naději. Musela riskovat nejenom vlastní život. Nedokázala sedět v bezpečí a bohatství Útesu, dokud je Reece někde tam venku.
Železné mříže zdvižné platformy se se zaskřípěním otevřely a Fithe ji vzal za ruku, aby ji doprovodil. Plán zabral a strážní je propustili na val. Vyvedli koně na kámen a byli vystaveni větru naplno. Byl tak silný, že se Stara zapotácela a kapuce jí málem sletěla z hlavy. Křečovitě sevřela uzdu svého koně a opřela se o něj. Potom pohlédla do nekonečné šíře Velké Pustiny a naplno si uvědomila, o jakou šílenost se to pokouší.
„Drž hlavu skloněnou a za žádnou cenu si nesundávej kápi,“ pošeptal jí Fithe. „Pokud uvidí, že jsi holka, bude jasné, že tu nemáme co dělat a pošlou tě zpátky. Teď se přesuneme o kus dál po valu, kde je další výtah, který tě dostane na druhou stranu. Pojedeš v něm už jenom ty.“
Stara se několikrát rychle nadechla, aby si dodala odvahy a potom se s Fithem po boku jala vést svého koně skrz špalír rytířů. Držela přitom hlavu skloněnou, aby nikdo nemohl nahlédnout pod její kápi.
Po chvíli konečně osaměli, zastavili se a on jí znovu pošeptal:
„Dobrá, podívej se vpřed.“
Stara si odhrnula kápi z hlavy, odhalila potem slepené vlasy a spatřila dvě oranžová slunce, jak vychází zpoza obzoru a barví oblohu odstíny od rudé až po fialovou. Bylo to nádherné ráno.
Přehlédla neskutečnou rozlohu Velké Pustiny, ale ani zdaleka nemohla dohlédnout na její konec. V dálce viděla nikdy neustávající bouři Písečné Stěny a potom se zapomněla a podívala se přímo pod sebe. Odjakživa měla strach z výšek a tak se teď otřásla a polekaně ustoupila o krok zpět.
Přímo pod ochozem zela ohromná propast. A o pár kroků vedle již čekal připraven další výtah, který ji do té propasti i s koněm za chvíli spustí.
Stara se podívala na Fitheho,
