a za chřestivých zvuků své zbroje se jako velcí obrnění brouci dále protloukali pouští. Pot je přitom štípal v očích tak, že už ani pořádně neviděli, co je před nimi. Jejich plíce doslova hořely a bylo jenom stěží se dohadovat, zda to bylo kvůli teplotě vzduchu nebo kvůli vzrůstajícímu kyslíkovému dluhu. Takové strašlivé horko Kendrick snad ještě nikdy předtím nezažil. Bylo to tak intenzivní, že měl pocit, že se jeho tělo začne v brnění brzy péct.
Uvědomoval si, že tímto tempem a v takovém vedru to už nikdo z nich dlouho nevydrží. Brzy se jeden po druhém zhroutí a stane se z nich potrava pro brouky stejně jako se to předtím přihodilo jejich koním. Navíc nad nimi už delší dobu kroužilo hejno supů, čekajících na svůj okamžik a vědoucích, že je nevyhnutelný. Dobře poznali, kde se brzy objeví šance urvat si něco k snědku.
Kendrick se díval na stopy Chodců, táhnoucí se jako rovná čára k horizontu a nechápal, jak se jim mohlo podařit urazit tak obrovskou vzdálenost tak rychle. Modlil se, aby byl Kaden stále ještě naživu a aby tato výprava měla alespoň smysl a naději. Přesto se však nemohl ubránit pochybnostem, že jeho únosce vůbec někdy dostihnou. Nezdálo se totiž, že by jejich stopy byly čerstvější.
Rozhlédl se po ostatních a shledal, že už se spíše potácí než běží. Všichni byli odhodláni pokračovat do padnutí, ale jejich těla už začala vypovídat poslušnost. On sám na tom nebyl o mnoho lépe. Zároveň však věděl, že jestli se teď zastaví, bude to znamenat jejich smrt.
Chtěl prolomit mlčení, ale byl tak unavený, že už ani neměl sílu mluvit. Namísto toho se jenom soustředil, aby jeho nohy pokračovaly v pohybu. Měl pocit, že každá váží minimálně metrák. Dokonce už ani neplýtval energií na to, aby se díval na obzor. Stejně by tam, jako už mnohokrát předtím, nespatřil nic než prázdnotu a ten pohled by jenom prohloubil zoufalství, jež se jich všech již začalo zmocňovat. Namísto toho tedy jenom zírali na zem, sledovali stopu a snažili se veškerou zbývající energii využívat jen a pouze k pohybu kupředu.
Vtom se však ozval jakýsi zvuk. Kendrick si nejprve myslel, že je jenom šálí unavené smysly, ale potom se to ozvalo znovu. Znělo to jako bzukot včelího roje. Přinutil se vzhlédnout, i když věděl, že je to hloupost a že stejně neobjeví nic než písek. Dokonce už se i bál doufat, že to bude jinak.
Jenže když tak učinil, jeho srdce se rozbušilo vzrušením. Ani ne dvě stě metrů od nich spatřil velké shromáždění Pouštních Chodců.
Rychle posunkem upozornil ostatní, aby je vytrhl z letargie. Všichni se překvapeně zastavili. Okamžik jejich bitvy nadešel.
Kendrick sáhl po meči a stejně jako ostatní pocítil, jak se mu v žilách rozlévá adrenalin.
Chodců byly desítky a mnozí už nové návštěvníky spatřili a otáčeli se k nim. I oni se připravili k boji. Potom vyrazili hrdelní pokřik a vrhli se do útoku.
Kendrick zvedl meč nad hlavu a s bojovým pokřikem Prstenu na rtech se jim vydal v ústrety. Byl připravený zabíjet, anebo se nechat zabít.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Gwendolyn s Krohnem a Steffenem procházela mlčky ulicemi hlavního města Útesu a její myslí neustále vířila Argonova zlověstná slova. Na jednu stranu měla radost, že se druid uzdravil a byl zase sám sebou – ale zpráva, kterou jí potom předal, zcela otřásla jejím světem. Podle toho, jak to řekl, to vypadalo, že se s Thorem již nikdy v životě nesetká.
Snažila se zadržovat slzy a odhodlaně kráčet k věži. Pokoušela se na ta slova nemyslet a nenechat proroctví, aby jí kazilo život. Odjakživa přece byla silnou osobností a tak to musí zůstat i teď. Možná, že budoucnost skutečně je daná, ale to ještě neznamená, že by se měla přestat snažit ji změnit. Osud se určitě nakonec nějak nechá ohnout. Člověk si to jenom musel dostatečně zoufale přát a být ochoten pro to obětovat cokoliv.
Tohle byl přesně ten případ. Gwendolyn jednoduše odmítala na Thorgrina s Guwaynem jenom tak zapomenout. Byla odhodlaná neblahou předpověď změnit. Bude se vzpírat vlastnímu osudu a obětuje tomu všechno, co si vesmír bude žádat. Že by měla pokračovat v životě, aniž by ty dva znovu potkala, to nepřipadalo v úvahu.
Krohn, jako by četl její myšlenky, zamručel a mazlivě se jí otřel o nohu. Vytrhnul ji tím z myšlenek. Vzhlédla a spatřila, že věž už je nedaleko. Vypínala se skoro téměř v centru města a sídlil v ní kult, o kterém jí král povídal. Gwendolyn mu přísahala, že se do té věže vypraví a pokusí se vysvobodit jeho syna, vyzpovídá samotného vůdce kultu a pokusí se zjistit nějaké informace o prastarých knihách, které jsou snad ve věži drženy pod zámkem. Údajně v nich mělo být ukryto tajemství, jak zabránit zničení Útesu.
Gwenino srdce divoce tlouklo, když se blížila k věži. Neočekávala, že všechno půjde snadno, ale chtěla králi i Útesu pomoci. Ještě více si teď však přála být odsud pryč a hledat Thora s Guwaynem, než bude příliš pozdě. Kéž by tak měla po svém boku draka. Kéž by se tak Ralibar vrátil, vzal ji zpátky na svůj hřbet a společně se potom rozletěli do světa. Odletěli by daleko odsud a dostatečně vysoko, aby se jich ani Impérium netýkalo. Letěli by někam na druhý konec světa a znovu se setkali s Thorgrinem a Guwaynem. Kéž by se potom mohli vrátit do Prstenu a začít žít život jako dříve.
Gwen dobře věděla, že jsou to bláhové, nereálné sny. Prsten byl zničený a Útes byl posledním útočištěm, které měla. Musela teď naopak napnout všechny síly, aby jej pomohla zachránit.
„Má paní, mohu tě doprovodit do té věže?“
Gwen se podívala na Steffena. Kráčel vedle ní, jednu ruku připravenou na meči a jako vždy dohlížel na její bezpečí. Byl nejloajálnějším ze všech lidí, které kolem sebe měla a už pro ni za dobu, co se znali, vykonal tolik, že mu bude nadosmrti dlužná.
Zastavili se před padacím mostem, vedoucím ke vstupu do věže. Gwen se podezíravě rozhlédla.
„Vůbec se mi tohle místo nelíbí,“ řekl.
Poplácala jej po zápěstí.
„Jsi nejlepší ochránce, jakého jsem kdy měla, Steffene,“ odpověděla. „Hluboce si tvých služeb vážím, ale tohle je místo, kam musím vstoupit sama. Musím se pokusit zjistit co nejvíce a když tam budeš se mnou, jenom tím vzbudíme pozornost. Už stačí, že si s sebou vezmu Krohna.“
Podívala se na leoparda, který její pohled opětoval, a přikývla.
Steffen pokýval hlavou též.
„Počkám na tebe tady,“ odpověděl, „ale pokud se tam cokoliv semele, půjdu pro tebe.“
„Pokud v té věži nenajdu to, co hledám,“ odpověděla, „obávám se, že se semele něco mnohem horšího.“
Gwen pomalu kráčela přes padací most. Její boty klapaly na dřevě, na rozdíl od Krohnových tlap, který přecházel nevelký příkop zcela nehlučně. Most byl lemován desítkami mnichů, stojících v perfektním pozoru a oblečených v šarlatových róbách,
