style="font-size:15px;"> Když vstoupil do písečného víru, vykřikl. Najednou se do něj opřely miliony jemných zrnek písku a snažily se jej strhnout ze sedla, neustále měnily směr a přibývaly na síle s tím, jak se do stěny nořil hlouběji. V uších mu hučelo, jako kdyby si z nich udělali hnízdo sršni. On však nepřestával pobízet protestující zertu, aby uháněla dál a hlouběji dovnitř. Cítil, jak jej písek bije do obličeje, proniká do uší, nosu, úst i očí a nevěděl, jestli o pár metrů dál ještě vůbec bude schopen dýchat.
Nezastavil se.
Když už začal sám o sobě pochybovat a přemýšlet, že jeho muži nakonec měli pravdu, že ta cesta nikam nevede a oni v té bouři všichni zemřou, tu se najednou jeho svět znovu projasnil a on projel skrz. Síla písku prudce slábla, stejně jako bzučivý hukot, a nad hlavou se mu opět otevřelo blankytně modré pouštní nebe. Asi ještě nikdy v životě nebyl tak šťastný, že jej vidí.
Hned za ním se z bouře vynořil i zbytek jeho družiny. Všichni kašlali písek a vypadali více mrtví než živí – ale i oni to na druhou stranu zvládli.
Velitel se rozhlédl a užasl. Jeho srdce se rozbušilo jako o závod a dech byl náhle přerývaný, protože to, co před sebou spatřil, mělo sladký nádech vítězství a triumfu většího, než v jaký pro sebe ve svém životě kdy doufal. Před nimi se do ohromné výše vypínalo kruhově tvarované horské pásmo. To místo nemohlo být zaměněno s žádným jiným.
Útes!
Ležel na obzoru přímo před nimi, tyčil se k obloze a jeho vzdálené konce se ztrácely v dálce. Na vrcholku viděl pevnosti a věžičky s ochozy, na nichž se blyštěla zbroj rytířských hlídek.
Našel ho. On a nikdo jiný byl tím, kdo objevil bájný Útes.
Jeho muži se zastavili vedle něj a i oni na ten výjev zírali s otevřenými pusami. Všichni konečně pochopili důležitost této výpravy. Všichni budou hrdinové a imperiální písně se o nich budou pět ještě několik staletí.
Velitel se na ně s širokým úsměvem podíval. Najednou na něj hleděli s úctou. Potom trhnul za otěže, aby svou zertu otočil a připravil se vjet zpátky do písečné stěny. Pojede celou cestu znovu bez přestávky, až se dostane k nějaké imperiální pevnosti, odkud podá Rytířům Sedmi hlášení, co on sám osobně objevil. Potrvá jen několik dní než se veškerá branná moc Impéria začne stahovat k tomuto místu, aby jej dobyla. Milion vojáků bude vyslán, aby rozdrtil ty blyštivé rytíře. Projdou písečnou stěnou, slezou Útes a potom zaberou poslední zbývající svobodné teritorium v Impériu.
„Muži,“ zahřměl slavnostně. „Náš čas nadešel. Připravte se otisknout svá jména do historie.“
KAPITOLA TŘETÍ
Kendrick, Brandt, Atme, Koldo a Ludvig kráčeli pouští vstříc vycházejícím sluncím. Byli opěšalí a už na cestě strávili celou noc, ale nic z toho je nemohlo zastavit při hledání Kadena. Kráčeli beze slov, co noha nohu mine, všichni s rukama připravenýma na zbraních a neustále ve střehu před Písečnými Chodci. Stovky jejich stop je vedly hlouběji a hlouběji do té vyprahlé krajiny.
Kendrick přemýšlel, jestli ta cesta vůbec někdy skončí. Přemítal, jak se to seběhlo, že se znovu ocitl v této pozici uprostřed Velké Pustiny, bez koní, zásob a s malou nadějí na návrat zpátky do civilizace. Veškeré naděje museli vkládat do zbytku družiny, která se vydala zpátky k Útesu, aby tam zajistila nové koně a vrátila se po stopě za nimi. Pokud však selžou, bude Kendrickova skupina jenom stěží schopna dojít pěšky zpět.
Rytířská čest si však takové rozhodnutí žádala. Kaden byl nadějný mladý bojovník s velkým srdcem, navíc byl z přímé královské linie a nemohl být jenom tak ponechán osudu. Sám se té noci postavil statečně na stráž, aby dokázal ostatním, že je dostatečně silný. Jenže potom byl unesen těmi bytostmi. Koldo s Ludvigem se od něj, navzdory malým nadějím na záchranu, nemohli jen tak odvrátit a Kendrick s ostatními zase byli zavázáni jim. Rytíři z Útesu jim nabídli přístřeší v době nejvyšší nouze a teď přišel čas, kdy jim jejich milosrdenství mohli oplatit – ať už bude cena jakákoliv. Smrt pro rytíře koneckonců zase tolik neznamenala – ne v porovnání se ctí. Ta byla naopak vším.
„Pověz mi víc o Kadenovi,“ obrátil se Kendrick ke Koldovi, aby nějak prolomil monotónní ticho.
Koldo se na něj podíval a povzdychl si.
„Je to jeden z nejlepších adeptů na rytíře, jaké jsem kdy viděl,“ odpověděl. „Jeho srdce bylo odjakživa větší než počet let, která prožil. Přál si být mužem ještě předtím, než se vůbec stal z dítěte chlapcem. Chtěl se ohánět mečem, když ještě ani neměl dostatek sil, aby jej uzvedl.“
Zakroutil hlavou.
„Nepřekvapuje mě, že se vydal na hlídku tak daleko a že si vybral zrovna tu nejtěžší dobu. Nikdy se před ničím neskláněl a ochrana ostatních byla jednou z jeho priorit.“
Ludvig se rozhodl zapojit se do rozhovoru.
„Kdyby byl unesen kdokoliv jiný,“ řekl, „náš malý bratříček by byl první, kdo by se hlásil na výpravu za jeho osvobozením. Možná je z nás nejmladší, ale opravdu představuje to nejlepší z nás všech.“
Kendrick si o Kadenovi, soudě podle hovorů, které spolu vedli, ostatně myslel něco podobného. I on viděl, že má chlapec bojovnického ducha a navzdory svému věku je velmi statečný. Odjakživa byl přesvědčen, že věk má s chrabrostí jenom pramálo společného a mladý princ mu to jenom potvrzoval. Buď člověk měl duši válečníka, anebo ji neměl. Nebylo to nic, čemu by se dalo naučit.
Znovu se odmlčeli a dlouhou chvíli pokračovali v chůzi jenom za skučení pouštního větru. Po chvíli se však odhodlal promluvit Brandt.
„A co ti Píseční Chodci?“ zeptal se Kolda.
Ten se na něj podíval, ale pokračoval v chůzi.
„Je to kmen divokých nomádů,“ odpověděl. „Spíše příšery než lidé. Svým způsobem jsou nám ale prospěšní, protože chrání periférii Písečné Stěny.“
„Jenže jsou to i lidožrouti,“ přidal se Ludvig. „Jsou poměrně známí tím, že odvádějí své oběti hluboko do pouště.“
„Kam?“ zeptal se Atme.
Koldo s Ludvigem se na sebe temně podívali.
„Na místo shromáždění – místo, kde provádějí rituál, během kterého oběť roztrhají na kusy.“
Kendrick se otřásl, když si představil osud, který na Kadena čekal.
„Potom nesmíme ztrácet čas,“ řekl. „Poběžíme, co říkáte?“
Všichni si vyměnili pohledy. Byli uprostřed ohromné pouště, slunce stoupala nad obzor, s každou minutou
